Mezi částí občanstva převládá názor, že naši politici nestojí za nic, a proto je prý fajn, když dostáváme některé věci od bruselské vrchnosti befelem. Jednak tam prý vědí všechno lépe a jednak té naší konečně někdo zatne tipec.

Naposledy tyto názory zaznívaly před týdnem, když Evropský parlament (EP) přijal rezoluci odsuzující střet zájmů Andreje Babiše (v plném znění zde). Šlo o krok předem avizovaný, a tedy nepřekvapivý. Vzhledem k rozdělení naší společnosti na zaryté „antibabišovce“, skalní „babišovce“ a ty ostatní, není překvapením ani to, že byl mezi těmi prvními kvitován potleskem. Obávám se však, že jim v tomto případě silné antipatie k osobě našeho premiéra zabránily v tom, aby si uvědomili, čemu všemu vlastně tleskají. V rezoluci se totiž objevuje hned několik kontroverzních pasáží, které by v nás měly vyvolat přinejmenším silné znepokojení. Bez ohledu na to, do kterého z oněch tří táborů patříme.

Nejdříve ovšem to, s čím se lze v jejím textu ztotožnit. Jde především o jednu z jeho klíčových částí, která je formulována v bodě 6 pod písmeny a) a b). Kritizuje se v nich střet zájmů Andreje Babiše, který je vyzýván k tomu, aby se buď Agrofertu zbavil, nebo aby tento holding nepobíral žádné dotace z prostředků EU. V tom mají europoslanci pravdu. Pokud je totiž Andrej Babiš skutečným majitelem Agrofertu, a je tedy ve střetu zájmů, je požadavek, aby místo dotací nedostal ani floka, naprosto na místě. Jde však o spor věcný, ve kterém proti sobě stojí dva právní názory. A nejspíš až soud rozhodne, zda je v tomto případě „de facto“ totožné s „de iure“.

Ovšem hned v písmenu c) stejného bodu se europoslanci dopustili toho, co lze nazvat „strkáním nosu do věcí, do kterých jim nic není“. Tedy vměšování do vnitřních záležitostí České republiky. Jako alternativní řešení střetu zájmů totiž Andreje Babiše vyzývají k tomu, aby rezignoval na post premiéra. Co je však nějakému EP do toho, kdo stojí v čele naší vlády? To je záležitost pouze a výlučně občanů naší země a toho, jak při volbách „rozdali karty“. A co si tím navařili (nebo spíš zavařili), si taky musí sami sníst.

V dokumentu jsou však i jiné záležitosti, u kterých bychom měli zpozornět. Například v bodu 25 se k vyšetřování kauzy Čapí hnízdo píše: „... (EP) vyjadřuje politování nad tím, že to znamená, že úřad OLAF již nemá právo vyšetřovat a obžalobu může podat pouze vnitrostátní státní zástupce...“ Tady totiž europoslanci jen tak mimochodem úplně ignorují to, jak OLAF vlastně funguje a jaké má pravomoci. Na jeho stránkách (zde) se o nich totiž píše toto: „OLAF je správní a vyšetřovací útvar. Může proto na základě závěrů svého vyšetřování vydávat pouze doporučení, jaké kroky by měla EU nebo příslušný vnitrostátní orgán podniknout.“

To, že OLAF nemůže podat v kauze Čapí hnízdo žalobu, není tedy dáno zlovůlí českých orgánů, ale plyne to z jeho pravomocí. Otázkou je, zda to europoslanci vědí, nebo ne. Tedy jestli jde o projev (zatím) nevyslyšené touhy evropské vrchnosti po zavedení jakéhosi „evropského policajta“, nebo toho, že ani sami europoslanci netuší, jak evropské orgány a úřady vlastně fungují. Těžko říct, která z obou variant je horší. Ta první předznamenává, co nás v blízké budoucnosti čeká, ta druhá je smutným vysvědčením o kvalitě zástupců občanů EU.

Nicméně ještě o stupeň horší je to, co obsahuje rezoluce v bodě 39. V něm je totiž Evropská komise (EK) vyzývána k zastavení dotací České republice proto, že prý „porušuje zásady právního státu“. To už začíná zavánět vyhrožováním. Mezi řádky lze totiž číst sdělení ve smyslu „Češi, zbavte se Babiše, nebo máte s dotacemi utrum“. Ukazuje se tak, jak gumový onen pojem „právní stát“ je. Ostatně jsem před jeho zneužíváním varovala už před časem (zde). Vzhledem k jeho nejasné definici lze totiž za „porušení právního státu“ označit prakticky cokoliv.

Představme si například, že Brusel rozhodne o uznávání stejnopohlavních manželství a umožní adopci dětí homosexuálními páry. Možná někdo namítne, že je to blbost, protože rodinné právo mají v kompetenci členské státy a nikdo jim do toho tedy nemá co kecat. Jenomže ono se tu už v podstatě potichu a nenápadně děje (zde). Použije se zkrátka finta o volném pohybu osob a toho, že si s sebou nesou i svoje práva. „Pokrokové“ státy tuto praxi samozřejmě za nadšeného potlesku všech progresivistů přivítají, jiné to odmítnou. Vzápětí však budou nařčeny z „porušování právního státu“ a k úpravě svého rodinného práva (byť formálně stále v jejich kompetenci) budou pod pohrůžkou zastavení subvenčních eurovodů donuceny.

Ony jsou ty dotace totiž jako droga. Zpočátku se rozdávají zdánlivě „zadarmo“, přičemž jejich cena se ukáže až ve chvíli, kdy na ně získá daná členská země a její ekonomika návyk. Ta se pak chová jako narkoman, kterému jeho dealer odmítne poskytnout dávku. Ten je pro její získání totiž ochoten udělat prakticky cokoliv. Jeho ovladatelnost se pak prohlubuje s tím, jak roste jeho závislost. Řešení samozřejmě existuje. Jmenuje se abstinence. Ale setsakra to bolí...

Reagovat na přijetí rezoluce potleskem je zkrátka krátkozraké. Pokud si totiž neumíme vyřešit svoje vnitřní problémy sami a dovolíme evropské vrchnosti, aby nám do toho strkala nos, koledujeme si o to, že to bude dělat i v situacích, kdy se nám to bude pramálo zamlouvat. Ne, že by naši politici nezasloužili vykrákat za uši, ale vyměnit je za ty bruselské v bláhové naději, že si tím pomůžeme, je cestou do pekel. Ty naše totiž máme šanci vyměnit, zatímco s těmi evropskými nehneme.

Další příležitost budeme mít na podzim při parlamentních volbách. Užijme si jich. Dokud máme šanci rozhodovat o tom, kdo se stane naším novým premiérem. Obávám se totiž, že se neúprosně blíží doba, kdy budeme místo toho volit kandidáta na post „místodržící EU pro český a moravský region“...

Ostatně soudím, že EU ve své polisabonské podobě musí být zničena.