20.1.2021 | Svátek má Ilona


EVROPA: „Právní stát“ jako bič na neposlušné

28.11.2020

Maďarsko a Polsko zablokovaly jednání o rozpočtu EU na následujících sedmileté období. Obávají se totiž zneužitelnosti požadavku na dodržování principů „právního státu“, kterým má být čerpání prostředků z fondů EU podmiňováno.

Ta obava není podle mne zdaleka od věci. Už proto, že pod pojmem „právní stát“ si každý představuje trochu něco jiného. Jak ostatně dokazuje existence několika sice na první pohled podobných, ale přesto v detailu se lišících definic (zde, zde nebo zde). Pokud se dají nějak zobecnit, tak za „právní“ lze označit takový stát, jehož fungování se řídí právem zakotveným v zákonech, které explicitně vymezují to, co si může vůči svým občanům dovolit, a občanům pak to, co oni dělat výslovně nesmí nebo naopak musí. A neopomenutelnou podmínkou je také to, že stát plní své mezinárodní závazky.

Tato definice je však natolik obecná, že podle ní lze považovat za „právní stát“ i Československo před rokem 1989. I to se totiž řídilo zákony, které mu definovaly mantinely toho, co vše si může vůči svým občanům dovolit (třeba je podle „pendrekového zákona“ zmlátit), a které stanovovaly i to, co je občanům zapovězeno (například utéct za hranice). Tehdejší Československo dodržovalo i svoje mezinárodní závazky plynoucí mu z členství ve Varšavské smlouvě a RVHP. Prostě „právní stát“ jako z učebnice. Na rozdíl od České republiky, která jím do důsledku vzato není. Neplní totiž například svoje závazky plynoucí z členství v NATO, protože každoročně vydává na obranu méně než 2 % svého HDP (zde).

Připadá vám tento rigidní přístup absurdní? V pořádku. On totiž absurdní taky je. Nicméně je hodně podobný tomu, jak posuzuje dodržování podmínek „právního státu“ současné vedení EU. Ukazuje prstem na Maďarsko a Polsko, a přitom pomíjí třeba to, jakým způsobem se vypořádalo Španělsko s organizátory katalánského referenda o nezávislosti. Někteří totiž skončili ve vězení, jiným se podařilo včas uprchnout (zde). Při konzervativním výkladu pojmu „právní stát“ nejspíš kroky španělské státní moci obstojí. Politici prosazující nezávislost Katalánska totiž v rozporu se zákonem opravdu postupovali. Jenomže už někdy někdo viděl stát, který by měl zákonem předem upraveno, jakým způsobem se od něj může nějaká jeho část odtrhnout a získat nezávislost? V těchto případech jde totiž vždy o politický proces (někdy doprovázený i násilím), při kterém se zkrátka a jednoduše nelze porušování platných zákonů vyhnout.

V takových situacích by podle mne tedy nemělo být dodržování pravidel „právního státu“ posuzováno čistě technicky, ale měla by být zohledněna i jiná hlediska. Především ta politická a společenská. Třeba zda k porušování zákonů dochází svévolně a proti vůli občanů, nebo naopak na základě jejich silné podpory. Pokud bychom totiž obdobně rigidně posuzovali naši sametovou revoluci, musíme nutně dojít k závěru, že byla porušením „právního státu“ také (neexistovalo právo na stávku, demonstrace porušovaly tehdy platné zákony, Občanské Fórum nemělo pro svůj vznik povolení státních orgánů apod.), a že by tedy u nás měla stále vládnout KSČ. Sametová revoluce však získala legitimitu právě tím, jak širokou podporu občanů měla.

O toto pojetí „právního státu“ podle mne ovšem nikdo v Bruselu nestojí. Evropské vrchnosti totiž naopak vyhovuje, pokud bude definován velmi vágně a neurčitě, protože pak může výklad tohoto pojmu jednoduše přizpůsobovat situaci. Je si totiž třeba uvědomit v jaké situaci se EU nachází. Její společnost je rozdělena na dva hlavní názorové proudy, které se mezi sebou přetlačují o to, kdo bude určovat směr dalšího vývoje. Jeden prosazuje takové záležitosti jako Green Deal, migrační kvóty, multikulturalismus a gender a vžilo se pro něj označení „progresivistický“. Jeho představitelům se podařilo ovládnout orgány EU. V opozici proti nim pak stojí stoupenci směru „konzervativního“, který se opírá o respektování křesťansko-židovských kořenů evropské společnosti. A ačkoliv aktuálně tahá na evropské úrovni za kratší konec provazu, v několika členských zemích má navrch. Mimo jiné ve zmiňovaném Maďarsku a Polsku a troufám si tvrdit, že k němu máme blízko i v České republice.

Jsme tedy v situaci, kdy se na úrovni EU klade důraz na jiná témata a způsob jejich řešení, než je tomu v konzervativně orientovaných členských zemích. Orgány EU však mají v rukou mocnou zbraň zvanou Lisabonská smlouva, která jim dává takové pravomoci, že mohou prosazovat progresivistickou agendu i tam, kde to občané ve svobodných volbách odmítli. Pokud tyto státy chtějí respektovat vůli svých občanů, mají tedy jej jednu jedinou možnost – příslušnou evropskou legislativu odmítnout implementovat. Tím ovšem dávají orgánům EU záminku k tomu, aby prohlásily, že porušují zásady „právního státu“. Tedy pokud se aplikuje rigidní výklad tohoto pojmu. Neplní totiž svoje mezinárodní závazky dané právě Lisabonskou smlouvou. Kdybychom však přijali interpretaci, že stát respektující vůli svých občanů zásady „právního státu“ porušovat už z principu nemůže, je to hned jiná písnička. Ovšem to, že by někdo v Bruselu nahlížel na problematiku touto optikou, je pravděpodobné asi tak, jako že zítra dojde k zalednění Sahary.

Progresivisté si totiž nepochybně nenechají ujít příležitost prosazovat pod hrozbou zastavení výplat plateb z fondů EU svůj program i v konzervativně naladěných zemích a obejít tak výsledky tamních parlamentních voleb. Spoléhají přitom na to, že dotace jsou jako drogy. Lehce se na ně navyká a těžko se závislosti na nich zbavuje. A kocovina po jejich náhlém vysazení je tak těžká, jak hluboká byla závislost na nich.

A tak obavy Maďarska a Polska, že z podmínky na dodržování pravidel „právního státu“ se stane bič, jehož pomocí bude protlačena progresivistická agenda i do zemí, ve kterých tuto politiku občané odmítli, jsou dle mého soudu naprosto oprávněné. I my bychom se tedy měli mít na pozoru. A je ostudou, že jsme obě země nepodpořili a necháváme je na holičkách. Až totiž budeme muset pod pohrůžkou zastavení unijních penězovodů přijmout nějakou normu proti naší vůli, bude už pozdě. Že taková situace nastane, je přitom více než jisté. Jen si vzpomeňme na migrační kvóty. Budapešť a Varšava tak vlastně bojují i za Prahu. Držme jim tedy alespoň palce...

Ostatně soudím, že EU ve své polisabonské podobě musí být zničena.

Převzato z blogu se souhlasem autorky



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.