30.9.2020 | Svátek má Jeroným, Ráchel


EVROPA: Nové dělení

17.3.2009

„Demokracie a svobodný trh jsou vhodné pro Západ, ale na Východě nefungují,“napsaly počátkem měsíce italské noviny La Republica. Autor článku se obracel na italské čtenáře, kterým lépe prodá arogantní kritiku jiných, než aby ji oslabil u vědomí toho, že vstup Italie do eurozóny se uskutečnil pouze za cenu statistických triků, že píše z rodiště a rejdiště mafie a že se nádherná Neapole právě topí v odpadcích. Viděno z Holandska nebo z Německa patří Itálie k onomu, svým způsobem fascinujícímu, ale i nepořádnému, rozhazovačnému, nedochvilnému a línému Jihu kontinentu; samozřejmě, že také Italové mají slušnou zásobu peprných přídomků pro evropské Seveřany. Od nepaměti slouží předsudky, kritika a podceňování jiných k posílení vlastní sebedůvěry; odborně se tomu říká etnocentrismus. Ano, ale není přece jenom na pováženou, že Evropané mají za sebou desítky let úsilí o sjednocení a přesto o svém kontinentu uvažují v tak rozporných kategoriích? Zeměpisné disputace, historické úvahy ani ublížené poukazy na to, že všechno je jinak, nenabízejí odpověď a především: Nepostihují podstatu problému. Ptejme se raději, co zůstalo z éry studené války a co se stalo s jednotou kontinentu.

Co zbylo ze studené války?

Srovnání „Západ-Východ“ ztratilo před dvaceti lety většinu své vysvětlovací kapacity. Hovoříme-li dnes o polské nebo italské demokracii, tak jde o odchylky od stejného modelu. Zásluhu na tom, že pojmy „Západ“ a „Východ“ přesto ještě zůstaly aktuální, má Rusko.

Desetiletí trvající sovětská nadvláda stáhla východní polovinu Evropy dolů a zbytek kontinentu z toho po léta, jak relativně, tak absolutně, profitoval. Dnes z ideologické hranice mezi Západem a Východem zůstala pouze rozdílná životní úroveň a především myšlená vertikála, která protíná západo-východní spojnici mezi modernitou k zaostalosti. Na jedné straně (přes zřejmé nedostatky) stále ještě přitažlivý demokratický model, na druhé straně (bývalí vazalové jsou si v tom zajedno) černá díra ruského prostoru. Posledních dvacet let expandovala koncepce demokracie a tržního hospodářství východním směrem. Teď však již i největší snílci chápou to, co bylo zřejmé od začátku: Rozšiřování demokracie a tržní ekonomiky se někde muselo zarazit o ruské národní zájmy. Každá vnitřně nestabilní země musí zajišťovat svou existenci zejména tím, že ovládá své předpolí. Přesně o to se snaží Rusko, všemi prostředky, která má k dispozici.

Tam, kde již přitažlivost západních demokracií nedokáže vyrovnat sílu ruského vakua, odděluje Východ a Západ staronová hranice. S ní souvisí ještě jedno evropské déjà vu. Američané a Rusové právě chystají nevyžádanou reprízu svého dvacet let starého kusu. V hlavních rolích vystupují jako „ještě-velmoc“ a „trochu-velmoc“; světu dnes již jistě nevládnou, ale pořád ještě mohou rozdělovat zóny vlivu v Evropě.

Integrace místo sjednocení

A co se stalo s jednotou Evropské unie? Po skončení II. světové války sdíleli Evropané odhodlání překonat běsy minulosti a zaručit jednou provždy mírovou organizaci evropského soužití. Těsně po válce a tváří v tvář komunistické hrozbě byl cíl sjednocení Evropanů ve společném státě (finalité politique) bez alternativy. Sliboval smíření znepřátelených zemí, definitivní disciplinování neklidného Německa a obranu svobody proti hrozbě z Východu.

Během let však tato, válečnou zkušeností posvěcená vize ztratila přesvědčivost a sílu. Čas plynul a původně spontánně přijímaný cíl politického sjednocení Evropy bylo třeba stále častěji zdůvodňovat, posléze kamuflovat a dnes dokonce vynucovat. Hřejivá představa „evropského sjednocení“ byla postupně nahrazena chladně technokratickou „evropskou integrací“. Zavedení společné měny euro je předposledním a potíže s přijetím evropské ústavy nejnovějším dokladem vynuceného charakteru integračního procesu.

V průběhu let ztratila evropská avantgarda zájem o názor občanů kontinentu; stejně jenom překáželi jejich vlastnímu spasení. Občané reagovali tím, že na místo odcizeného celoevropského ethosu postavili „spolehlivé“ národnostní předsudky a o pokrok integrace se přestali zajímat vůbec; nízká účast ve volbách do Evropského parlamentu to dokazuje stejně plasticky jako odmítnutí dalšího prohlubování evropské integrace, když se jich na to vláda nedopatřením zeptá. Opravdu sjednoceni jsou všichni Evropané pouze ve starosti o vlastní blahobyt.

Evropané mezi sebou

Všechno nasvědčuje tomu, že - v historickém srovnání - výjimečně úspěšná Evropská unie již vyčerpala svůj sjednocující potenciál. Se Sovětským svazem navíc zmizel společný nepřítel a o to zřetelněji vystoupily do popředí národní zájmy. Po zániku komunismu sice ještě krátce vzplanul idealismus evropské sounáležitosti, avšak velmi brzy se ukázalo, že ani staré, ani nové členské země již nemají skutečnou vůli k jednotě. EU přesto roste, ale i slábne. S přibývající různorodostí je stále důležitější, ale i obtížnější zaručit disciplinovanost členů spolku. Akceschopnost Unie je dnes dosažitelná pouze pomocí politického a hospodářského tlaku a zjednodušením rozhodovacích procesů (kupř.: většinová rozhodnutí).

Pro fejetonisty přinesl konec „studené války“ vděčné téma triumfu demokracie a pro evropské politické vůdce nevděčnou úlohu najít pro jejich země výhodnou pozici v novém rámci evropské politiky. Hlavní výzvu pro všechny představuje centrální pozice posíleného Německa. Margaret Thatcher a Francois Mitterand to tušili a snažili se sjednocení zbrzdit, jak to šlo. Francouzské vládě se sice podařilo odstranit marku (německý mocenský nástroj číslo jedna), ale Francie ztratila v důsledku sjednocení jak svou bývalou rovnocennost s Německem, tak i velkou část svého vlivu v Evropě. Není náhodou, že Paříž hledá spolupráci s Londýnem. Obě země se podobají množstvím obyvatelstva, silou ekonomiky, zaměřením bezpečnostní politiky a sdílenými obavami z příliš silného Německa.

Abychom si rozuměli. O mírumilovnosti Německa není nejmenších pochyb. Stejně nepochybné však je i to, že země jeho velikosti je (ať chce nebo ne) regionálním hegemonem. Pokus vyhnout se tomu má asi takové šance na úspěch, jako zákazat si dýchat.

Evropské sjednocení bylo plným právem motivováno také snahou neutralizovat tuto přirozenou sílu Německa. Jak jsme viděli, narazil vizionářský projekt sjednocení na odpor členských zemí a proměnil se časem v technokratický plán integrace. Německo, pro které evropská orientace představuje od nepaměti raison d´etre a hlavní osu jeho zahraniční politiky, se tak postupně ocitlo v osamělé pozici hlavního integrátora Evropy.

Je ironii dějin, že nedotažená vize evropské jednoty přispěla k tomu, že Německo opět zaujímá svou dominantní roli na kontinentu. Pro každou berlínskou vládu bude za těchto okolností velmi obtížné udržet kurs směrem k „evropskému Německu“ a odolat svodu vytvořit „německou Evropu“.

Kdo vede Evropu?

Když pohlédneme opravdu podrobně a do hloubky, tak odpověď nezní Evropská komise. Ekonomická rozhodnutí v Bruselu se politizují, jakmile jde o pracovní místa vlastních voličů. Politická racionalita, nezbytná při hledání kompromisů, nefunguje tam, kde jde o národní prestiž. Tak se integrační projekt nepozorovaně stal i projekční plochou pro mocenské soupeření bruselských a národních elit; právě úspěšně zamluvené téma protekcionismus je toho pouze nejnovějším důkazem.

Ve skutečnosti evropskou scenerii ovládá dnes jako včera Německo, Francie, Velká Británie a Rusko. Sjednocené Německo přetahuje těžiště kontinentu východně od Bruselu, Francie hledá v opozici vůči Německu kompenzaci ve středomořském regionu, ve spoluprácí s Velkou Británii a ve sblížení s USA. Londýn si udržuje svou nedůvěřivě blazeovanou distanci vůči kontinentální politice a special relationships s USA. Skoro všechny bývalé komunistické země navázaly na svou tradiční západní orientaci a vstoupily do EU a NATO, ale přesto na mnohé z nich začíná opět působit gravitace Ruskem dominovaného prostoru; Moskva usiluje o znovuzískání ztraceného evropského terénu.

Jednoduchý východo-západní zeměpis již evropskou mocenskou konstelaci nevysvětluje. Z politických sutin „studené války“ a nehotových artefaktů Spojených států evropských se pomalu vynořuje tradiční evropská mocenská architektura. Místo solidární celoevropské sounáležitosti je dosažitelná pouze rovnováha uvnitř evropského spolku samotného a vůči jeho východnímu sousedovi; k tomu, aby fungovala, je třeba americké přítomnosti na kontinentu. Nová realita evropské politiky je tedy stará přes dvě stě let. Najít a udržet v ní místo pro naši zemi je trvalá výzva pro českou politiku.

Vyšlo v MfD 16. března 2009



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.