Současná ekonomická krize prověřuje naše proevropské či protievropské postoje. Chci poukázat na některé nedůslednosti v postojích zejména u těch, kdo prosazují integraci.

Nejprve stručně popíši svá východiska. Nepatřím k těm, kdo proti sobě kladou identitu evropskou a identitu českou. Tyto dvě identity nejsou ve vzájemném sporu, podobně jako není ve sporu to, že jsem Pražák a Čech, nebo že jsem evangelikál a Čech, případně příslušník rodu Drápalů a Čech. Je samozřejmě možné uvažovat o tom, která z uvedených identit je pro mě nejdůležitější, je však dobré si připomenout, že nestojíme před volbou mezi evropanstvím a češstvím.

Pokud mám námitky proti další evropské integraci, pak tyto námitky směřují proti ideologii, která v současné Evropě vládne a která v současné době o hlubší integraci usiluje. Jsou to námitky spíše proti té ideologii než proti integraci jako takové.

V těchto týdnech se například diskutovalo o evropské směrnici, která si klade za cíl, aby 30 procent dětí chodilo do jeslí. Já chci, aby děti mohly být doma se svými rodiči, mám jinou představu o rodinném životě než evropští levičáci, a nechci, aby nám evropský parlament či evropská rada vnucovaly své představy, které jsou mi cizí. Jelikož tato levicová ideologie převažuje a zatím nevidím na obzoru, že by se situace v dohledné době mohla změnit, jsem proti další integraci, zejména proti tomu, aby našemu státu mohl kdokoli vnucovat podobné představy, které považuji za scestné.

Na druhé straně se nebráním prohlubování ekonomické spolupráce. Podívejme se, co současná ekonomická krize vyjevila o našich postojích.

Pokud prezident Sarkozy horuje za návrat francouzských automobilek do Francie, pak mluví jako Francouz, nikoli jako Evropan. Je to pochopitelné a je svým způsobem dobře, že přiznal barvu. Je vlastenecké, že chce, aby Francie netrpěla nezaměstnaností; současně je francouzskému prezidentovi zřejmě srdečně jedno, jak by se dařilo Čechům, kdyby se z naší země automobilky odstěhovaly.

Prezident Sarkozy samozřejmě věděl, že jen tak plácá do větru. Reálně by jeho plán proveditelný nebyl. Nicméně ukázalo se, která identita je pro něj důležitější. Nevyčítám mu, že ta francouzská. Nevím ale, proč by ho kdokoli (samozřejmě kromě Francouzů) měl podporovat ve snahách být "ředitelem Evropy".

U nás podobným způsobem okouzlil stínový ministr průmyslu za sociální demokracii Milan Urban. Vyzýval obyvatelstvo naší země, aby kupovalo pokud možno výhradně české výrobky. Je to podobný nápad jako nápad francouzského prezidenta. V současné době nakrásně neproveditelný, ale něco ukazuje o evropanství Milana Urbana. Sociální demokracie vehementně prosazuje lisabonskou smlouvu, tedy evropskou identitu. V tom případě by se měla od výroku Milana Urbana distancovat, protože jinak trpí schizofrenií.

Výrok ministra Urbana je ovšem nebezpečnější než výrok prezidenta Sarkozyho. Jakmile totiž národy podlehnou protekcionismu, ponesou mnohem těžší následky právě malé země závislé na exportu. Čím větší země, tím větší trh a tím menší závislost na exportu. (Ano, vím, že to neplatí lineárně a stoprocentně, přibližně však ano.) Nevím, jak by se panu Urbanovi líbilo, kdyby německá vláda apelovala na Němce, aby kupovali Opely a BMW, ale ne Škodovky. Pamatujme na to, že Němci by možná byli disciplinovanější než Češi.

Současná krize je příležitostí promyslet, oč nám má v životě jít. Smiřme se s tím, že šestiprocentní růst prostě není dlouhodobě udržitelný. Pokud změníme svůj životní styl v tom smyslu, že nebude třeba převážet v kamionech minerálku z Francie do Čech a z Čech do Francie, bude to jen dobře. Nicméně pokud by v současné situaci zvítězil protekcionismus, bylo by to dlouhodobě velmi nebezpečné i pro velké země; pro ty menší, jako je Česká republika, by to byla naprostá katastrofa.

Nejsem žádný fanda naší vlády, ani Mirka Topolánka, ani ministra Kalouska. Nicméně zatím se dle mého názoru v této krizi chovají velmi rozumně. Tak, jak to prospívá jak Evropě, tak České republice.