Britové nejsou spokojeni se způsobem hospodaření a financovaní činnosti Evropské unie. Není to poprvé, co přicházejí s kategorickým požadavkem radikálně revidovat její celkový rozpočet i jeho jednotlivé položky. Argumentují, že současný způsob financování a dotací pro rozvojové programy Unie je nevyvážený a špatně řízený, což v některých případech neůměřeně a dlouhodobě zvýhodňuje hospodářsko-politické postavení velmi malého počtu států na úkor jiných. Pánové Tony Blair a Gordon Brown jinými slovy říkají: jsme pro dočasnou a oprávněnou pomoc, ale ne pro charitu natrvalo.

Tento požadavek, realistický z hlediska zodpovědného politika a národohospodáře, se najednou stal předmětem ostré kritiky medií známých pro svoji nevinnost, ale i některých východo-evropských politiků, znepokojených možností, že by se nedočkali finančních podpor v rozsahu, jaký si předem pečlivě vykalkulovali. A to byla velká chyba.

Britské vládě bychom měli velice děkovat za její rozhodnost dosáhnout nápravy ve způsobech, jakými se v Unii hospodaří a jakými se její finanční zdroje vytvářejí. Také je si třeba připomenout, že kalibr finančních administrátorů a managerů Evropské unie je hodný politování. Před několika dny předseda Evropské komise pan José M. Baroso v Bruselu údajně prohlasil: „Proč Evropská unie potřebuje více peněz? Protože bez nich nemůže fungovat“. To je skutečně objevné zjištění, hodné jen vrcholné autority Evropské unie.

Za těchto okolností je prostě nemožné s Brity nesouhlasit. Visegradští potentáti, místo aby Britanii podporovali a společně s ní důrazně požadovali progresivní a produktivní změny v administraci Unie a její finanční správě, bojácně lamentovali a vytrvale se domáhali „požadované odměny“. Propásli jedinečnou příležitost. Úplně zapomněli, že jen s Velkou Britanií představují společně trh zhruba 115 milionů obyvatel, což není malé číslo k tomu, aby se jich požadavek zodpovědného hospodaření v Unii co nejrychleji realizoval.