Ve Velké Británii vzniká vědecký časopis pro publikaci kontroverzních myšlenek. Vědci do něj mají přispívat anonymně, aby byli chráněni před šikanou.

Journal of Controversial Ideas má být přesně tím, podle čeho se jmenuje: časopisem, který publikuje provokativní myšlenky a výzkum. Takové ty myšlenky a výzkum, které lidi přivádějí do vážných osobních či profesních problémů.

Před nějakým měsícem jsem psal o italském fyzikovi, který se dostal do křížku s CERNem, protože se pokusil dokázat, že ve fyzice jsou diskriminováni muži, nikoliv ženy. (Jeho přednášku odsoudilo 200 dalších fyziků.) Možná měl pravdu, možná neměl; ale to, že čelil okamžitému postihu ze strany CERNu za „vysoce urážlivé“ vystoupení, je docela průšvih.

Půlhodinový pořad BBC „University Unchallenged“, odvysílaný čtrnáctého listopadu, se tématu vědců zastrašených až k umlčení věnuje poměrně důkladně, jak už to u BBC bývá. Kontroverzních témat, ve kterých akademik vyslovující určité názory riskuje hněv internetového davu, výhrůžky smrtí, ztrátu grantů nebo pracovního místa atd., je docela dost. Pořad uvádí jako příklady: historii kolonialismu, genetiku, některá etická témata (potraty), izraelsko-arabské vztahy nebo společenské důsledky imigrace. (Dnes ovšem lze zažít tvrdý náraz i kvůli matematice. Zvláště je-li spojena s genderem, což tato je.)

Základní problém, kolem kterého se „University Unchallenged“ točí, je skutečnost, že přes veškeré uctívání různorodosti (diversity) se na moderních vysokých školách v anglosaském světě neprovozuje žádná různorodost myšlenek. Overtonovo okno je zde proti obecné populaci posunuto doleva a jeho překročení narazí na tvrdý odpor aktivistů. Což je samozřejmě problém, protože cesta k vědeckému poznání a pravdě nevede přes většinové hlasování ani přes hlasitý pokřik uražených lidí. Právě naopak.

Abychom ale byli féroví: nejde jenom o levici. Pořad BBC zmiňuje i šikanu z pravé části spektra. Ta už nevychází z akademické obce, ale zvenčí, a většinou jde o různé výhrůžky zasílané po internetu.

*****************************

Jednou z taktik, na kterou mohou „kontroverzní“ osoby narazit při svém vystoupení, je „no-platforming“, obvykle praktikovaný jako hlasitý řev nátlakových skupin, které na místě znemožňují lidem mluvit. To je dost drsný postup, který spoustu lidí odradí už předem, aby se některých témat byť jen dotýkali. Někdy emoce vygradují natolik, že dochází i k fyzickému napadání – jak se o tom přesvědčila Allison Stanger z univerzity v Middlebury, napadená a poraněná aktivisty za to, že si dovolila kontroverzního řečníka Charlese Murraye na univerzitu vůbec pozvat.

Pár příkladů:

A situace vygraduje, zapojí-li se i Antifa:

Malinko mi to připomíná ty pákistánské davy, které požadují lynčování Asie Bibi za údajné rouhání. Na rozdíl od urážky islámu nejde ovšem o fyzickou smrt obviněného (chválabohu!), pouze o jeho likvidaci společenskou; ale o rouhání vůči určitým svatým principům jde v zásadě také. Myslím, že dává smysl dívat se na politickou korektnost jako na pseudonáboženský jev.

Co se žurnálu pro kontroverzní myšlenky týče, jsem skeptický. Ne vůči myšlence samotné, ta je chvályhodná, ale vůči realizaci. Dnes je těžké zůstat v anonymitě natrvalo. Autora článku může prozradit milion drobností, třeba počítačová analýza psaného textu. A bohužel se domnívám, že se najde hodně lidí, kteří se anonymizované autory odhalovat snažit budou. Jednu věc totiž „no-platformisté“ s těmi pákistánskými fanatiky sdílejí bezezbytku: neochvějné přesvědčení, že dělají dobrou věc.

Aneb, jak pravil jeden vtip z dob bolševika o poměrech, které jsme naivně považovali za navždy pominulé a které se nám opět vracejí, aniž by ke svému šíření potřebovaly cizí tanky nebo pochodující oddíly Lidových milic:

Když si myslíš, tak neříkej.
Když říkáš, tak to nepiš. (v dnešní době plné záznamových zařízení rada nanic, poznámka MK)
Když píšeš, tak nepodepisuj.
Když podepisuješ, tak se nediv.

*****************************

Hudební epilog
We all need a hero. A musí být nejen bojovný a silný, ale taky mít teflonovou kůži – aby po něm ty urážky a pokřik jen tak stékaly.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY
Toto je kniha nejen čtivá, ale hlavně chytrá. Škoda, že se nepředčítá na středních školách. Ve spoustě okamžiků stáli lidé jako my před složitými rozhodnutími. Jejich zapomenuté příběhy sepsal Marian Kechlibar a my se z nich můžeme poučit i dnes.
Objednat si ji můžete na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora