Převáží společné ohrožení terorem ideové rozdíly?

Zažije-li Evropa teroristický útok, reakce se opakují. Političtí lídři prohlásí, že jde o teror, který nelze spojovat s žádnou ideologií (natož s islámem), neboť teror je prostě teror. K dokonalosti to dovedla Margaret Stokowská, blogerka webu Spiegel Online. Po předvánočním útoku v Berlíně napsala, že ač se vina přičítá kdekomu (běžencům, státu, levici, „dobroserům“, ba kancléřce Merkelové), ve skutečnosti ji nesou teroristé. To je geniální. Umožňuje to vinit z povodně vodu či z požáru oheň. Ale v některých případech jako by to tak úplně neplatilo. Třeba v případě Turecka.

Novoroční teroristický útok v Istanbulu patřil mezi ty velké: 39 mrtvých, to už je první liga teroru. Taková první liga, která webům velí – naposledy v Berlíně – spustit non stop přenos informací. Přímý přenos z Istanbulu se nekonal a informací bylo pomálu. Ani teď jich není tolik, aby umožňovaly nějaké závěry, ale jisté hypotézy o pachatelích už se formují. Je tu hypotéza Islámského státu, ale IS se hlásí ke všemu. Je tu hypotéza Kurdů, ale ti si dávají pozor na odhalení své identity (netočí si před činem selfíčka jako dotyčný pachatel). Je tu prý kyrgyzská stopa, ba i ujgurská. Dokonce je ve hře hypotéza pachatele z řad policistů vyhozených po loňských čistkách. Zatím je těžké říci, která z těch hypotéz má blíže ke skutečnosti. Konkrétnější jsou však reakce z Evropy.

„Útok v Istanbulu opět ukazuje, jak je Turecko roztrženo,“ píše bruselský zpravodaj Spiegel Online. „V EU roste obava, aby Turecko nevybočilo ze spojenectví se Západem – a místo toho se nesblížilo s Vladimirem Putinem.“ A teď si představte, že by někdo před Vánocemi napsal: „Útok v Berlíně opět ukazuje, jak je Německo roztrženo.“ To by v Berlíně jistě vyvolalo zlou krev.

Za touto relativizací teroru v Turecku (ve stylu: komu slouží?) je zřejmě nejistota, kam tu zemi zařadit na škále spojenec – partner – nepřítel. Vztah EU k Turecku byl vždy kontroverzní, ale teď se posunuje až k pokusu o kvadraturu kruhu. Sama EU si svými kroky často protiřečí.

Za prvé. Je v zájmu EU nenechat se Ankarou vydírat. Jenže se jí sama vydírat nechá, když s ní uzavře dohodu o migrantech a slíbí bezvízový styk. Za druhé. Je v zájmu EU udržet Turecko jako spojence. Jenže pak sama žádá, aby spojenec byl ve všem „jako my“. Bude-li EU trvat na tom, že si oškliví partnery spolupracující s Ruskem, ať se smíří s tím, že mezi spojence přestane počítat Trumpovu Ameriku, Erdoganovo Turecko i Netanjahuův Izrael.

LN, 4.1.2017