Jako čertík z krabičky na nás opět po nějaké době vyskočilo téma ratifikace Istanbulské úmluvy. A hned dvakrát. Poprvé, když evropští poslanci vyzvali k jejímu urychlenému přijetí, a podruhé, když ji slovenští poslanci odmítli.

V důsledku soustředění zájmu veřejnosti na závěry auditu o střetu zájmů Andreje Babiše a na obnovení jeho trestního stíhání v kauze Čapí hnízdo tak trochu zapadla informace o dvou zajímavých hlasováních týkajících se tzv. Istanbulské úmluvy. Nebo chcete-li „Úmluvy Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí“, jak se dokument nazývá oficiálně a jehož kompletní znění lze najít třeba zde.

Obě události se paradoxně udály v ten samý den. Poslanci Evropského parlamentu přijali usnesení, ve kterém požadují, aby úmluvu urychleně ratifikovaly ty země, které tak dosud neučinily (zde). Ovšem ze Slovenska jim rovnou vzkázali, že si mohou svoje usnesení strčit za klobouk. Tamní poslanci totiž odhlasovali, že se touto úmluvou jejich země řídit nemá, a to ani v případě, když to dostane befelem od vrchnosti z Bruselu (zde). Připomeňme, že to není jediný zádrhel na cestě k jednotnému prosazení Istanbulské úmluvy v celé EU. Již předtím ji totiž v Bulharsku shodil ze stolu tamní Ústavní soud, když ji prohlásil za neslučitelnou s konstitucí (zde).

Ono usnesení Evropského parlamentu se týká i České republiky. I naši zemi totiž proces ratifikace teprve čeká a lze předpokládat, že nebude rozhodně klidný. Proti Istanbulské úmluvě totiž existují vážné výhrady právních expertů (zde), námitky mají někteří politici (zde), církve (zde) a třeba i expert na párové vztahy Pavel Rataj (zde). Úmluva má však i svoje podporovatele, mezi které patří různé feministické organizace (především Česká ženská lobby), dále Amnesty International a z politiků třeba Helena Válková z hnutí ANO (zde) nebo poslanecký klub ČSSD (zde). A podporují ji i někteří právníci (zde). Obvykle pro její přijetí argumentují tím, že násilí na ženách je velký problém, že mívá i tragické vyústění a že je s tím třeba něco dělat.

Což o to. Nikdo nezpochybňuje závažnost problému, ani hrozivé statistiky. Ale je pro zlepšení situace v této oblasti opravdu nutné Istanbulskou úmluvu přijímat? Nějak se mi nechce věřit tomu, že bychom se nedokázali při řešení problému násilí na ženách pozitivně posunout i bez její ratifikace. Spíše se obávám, zda úmluva není jakýmsi „trojským koněm“, ze kterého poté, co si ho pustíme mezi naše ostatní mezinárodní závazky, začnou postupně vylézat záležitosti, o které vůbec nestojíme a které s danou problematikou tak docela nesouvisí.

Istanbulská úmluva může pochopitelně obsahovat i některé dobré myšlenky, kterými bychom se inspirovat mohli. Ale proč bychom je nemohli aplikovat bez toho, aniž bychom museli ratifikovat celý dokument? Jinak řečeno realizovat jen ta opatření, u kterých usoudíme, že mohou situaci v oblasti boje proti násilí na ženách zlepšit, aniž bychom se přitom zavázali k tomu, že budeme třeba dětem ve školách blbnout hlavy genderovou ideologií (jak to má, probůh, řešit problém násilí na ženách?). Nebo že budeme muset tancovat, jak bude pískat nově vzniklý „expertní orgán GREVIO“. Podle toho, co se o něm v úmluvě píše (jeho členové „...budou vybíráni transparentním postupem z osob s vysokým morálním charakterem, známých pro jejich uznávané odborné schopnosti v oblastech lidských práv, rovnosti pohlaví, násilí na ženách a domácího násilí...“), půjde dle mého soudu spíše o takovou aktivistickou feministicko-genderovou úderku.

Ono to GREVIO vyvolává i další otázky. Není například vůbec jasné, proč vůbec musí nad dodržováním úmluvy tohoto typu bdít nadnárodní orgán s tak neuvěřitelně širokými pravomocemi (viz Hlava IX zde), jehož členové budou podléhat velmi rozsáhlé imunitě (viz Příloha k Článku 66 tamtéž). Podobné kontrolní a odborné komise se silnými kompetencemi se sice u mezinárodních smluv ustanovují, ale jde obvykle o dohody týkající se třeba otázek bezpečnostních nebo ekonomických. Tedy například problematice jaderné bezpečnosti, omezení některých typů zbraní nebo dodržování hospodářských pravidel. A aniž bych chtěla snižovat utrpení týraných žen, tak si přeci jen myslím, že jde o záležitosti s výrazně menším dopadem než třeba to, když si někdo pod rouškou mírového výzkumu jaderné energie montuje nukleární bombu. Což mne vede k obavám, že celé to slavné GREVIO není ve skutečnosti ničím jiným než klackem v ruce feministicko-genderových fanatiků sloužícím k šíření jejich pohledu na svět.

A ještě jedna věc je na té úmluvě dle mého soudu zásadně špatně. Podle ní jsou totiž ženy vždy jen oběťmi, zatímco muži takříkajíc „předsudečně“ viníky. Což samozřejmě neodpovídá realitě. Kromě snahy o nastolení černobílého vidění světa se tím totiž přehlíží i čím dál častěji se objevující „syndrom týraného manžela“ (zde). Byť případů násilí na ženách je stále většina. Ale překvapivě fifty-fifty je to z pohledu násilných konfliktů. Jinak řečeno při hádce padají „facky z afektu“ jak od žen, tak i od mužů přibližně stejně. Istanbulská úmluva však ty první neřeší vůbec, kdežto ty druhé označuje za „genderově podmíněné násilí na ženách“.

Celá ta základní premisa Istanbulské úmluvy je zkrátka chybná a jen stigmatizuje muže. Což je podle mne důvod, proč nemá podobný dokument v demokratické společnosti vůbec co pohledávat. Oním „předsudečným“ označením viníka totiž nastoluje poměry, jaké bychom očekávali spíše v diktaturách.

Odmítnutí Istanbulské úmluvy pochopitelně neznamená, že bychom se měli na ochranu žen před týráním a projevy násilí vykašlat. Právě naopak. Ale nebylo by na místě se nejdříve zamyslet nad tím, zda současná opatření fungují? A pokud ne, hledat důvody proč a pokusit se je odstranit? To je podle mne smysluplný postup. A ne přijímat něco, co možná obsahuje účinné recepty, ale je to obalené zbytečným balastem.

Občas se při ratifikaci mezinárodních úmluv setkáváme s argumentem, že onen balast vlastně ničemu neškodí, že neznamená žádné legislativní změny a že ve skutečnosti o nic nejde. V případě Istanbulské úmluvy hovoří v tomto smyslu i Úřad vlády (zde). Vždy, když slyším podobné bagatelizace, položím si otázku, proč vlastně někdo tak moc usiluje o přijetí něčeho, o čem zároveň tvrdí, že to pro nás v podstatě nic neznamená. A obvykle dojdu ke stejné odpovědi – že nám tu zase někdo věší bulíky na nos...