Ti, kdo nás chtějí přihlásit do fiskální unie, nenabízejí žádné pozitivní argumenty

Událostí minulého pátku, kdy Francie ztratila špičkový rating, bude patrně využito, respektive zneužito k tlaku na co nejrychlejší přijetí mezivládní smlouvy v hantýrce známé jako fiskální kompakt. Tato smlouva dává Evropské komisi a Evropskému soudnímu dvoru právo mluvit členským státům do základních rozpočtových parametrů. Ohlašuje také užší koordinaci v hospodářské politice a nakročení ke společné politice při vydávání dluhopisů.

Ke smlouvě se pravděpodobně pro futuro připojí i Česká republika. Premiér Nečas sice zformuloval vážné výhrady, přesto nejspíš podepíše. On a jeho spojenci totiž politicky, ale hlavně mentálně nemají na to, aby vzdorovali přívalu pseudoargumentace, jež se v posledních týdnech valí doslova ze všech stran.

Jednotlivé stavební kameny této pseudoargumentace mají jeden společný jmenovatel – jsou negativní. Platí to především pro ten hlavní, argument o izolaci: pokud nebudeme sedět u stolu, bude se příště jednat o nás bez nás. Zbavíme se možnosti ovlivňovat evropskou politiku. Mohou nás začít vytlačovat z jednotného trhu, jehož si česká politika ve vzácné shodě cení. A vůbec, na západní Evropě jsme hospodářsky závislí.

Jednotný trh ale chrání evropské zákonodárství a Evropský soudní dvůr. Kdo asi tu legislativu začne rušit? A jak? Kolegyně Lenka Zlámalová v pátek na tomto místě psala, že západní firmy u nás neinvestují proto, že se snad jejich vlády rozhodly udělat české vládě radost, ale proto, že těm firmám se ta investice vyplatí. Neslyšel jsem od té doby jediný protiargument, jediný konkrétní scénář, v němž by si hypotetické tvrdé jádro EU odhlasovalo zákony, jež potom absentéry budou poškozovat.

Nelze vyloučit, že takové scénáře jsou. Dokud nám jich ale někdo aspoň pár nevyjmenuje, měl by se argument o izolaci považovat za nákazu, která se rozšířila zřejmě z diplomacie, v níž se jednání považuje za užitečně strávený čas, i kdyby to bylo jednání pro jednání.

Speciální podmnožinu argumentu o izolaci představují historické odkazy (viz téma minulého Respektu nebo výroky ministra zahraničí): husitské války a Bílá hora mají být mementem jakési české tendence vzpírat se svým sousedům, na což potom tvrdě doplácíme.

Ponecháme-li stranou malý detail, že v obou případech byla česká společnost věcně v právu a že u Bílé hory byl poražen moderní princip náboženské tolerance, zůstává nad obsahem toho argumentu rozum stát: skutečně chce někdo naznačit, že by dnes hlavní hráči Unie někoho vykopli z civilizační trajektorie kvůli tomu, že touží po troše víc autonomie a svobody? Domyšleno do důsledku to znamená, že naši europeisté mají o státech, k nimž nás chtějí ještě víc připoutat, otřesné mínění, že je podezírají z hegemonismu, který nestrpí žádný disent. Proti takovým představám o Německu a Francii je ovšem třeba protestovat.

Druhý argument: až dosud jsme přes evropské fondy inkasovali, teď, když se poprvé máme projevit pozitivně, najednou děláme hluché. Domyšleno do konce se tu říká: kdo dostával peníze, má ještě dlouho poté držet hubu. To se ale v žádných přístupových smlouvách nepsalo. Nemluvě o tom, že i soukromí filantropové často dávají peníze jen na projekty, v nichž vidí nějaký smysl. A člověk skutečně nemusí být génius, aby si všiml, že eurozóna při svém zachraňování eura za půldruhého roku nevymyslela nic, co by získalo důvěru trhů.

Argument třetí: sami si vládnout neumíme, dvacet let se tu ve velkém kradlo, žádná kontrola zvenčí nám neuškodí. I kdyby to tak bylo, domyšleno ad absurdum tu máme co dělat s genetickým rasismem. Kdo jsme my, abychom naše potomky a priori podezírali, že budou stejně zkažení jako jejich rodiče a prarodiče a že nebudou způsobilí vládnout si sami?

Čtvrtý argument: všichni až na exotickou Británii se k dohodě připojí, jenom my zase musíme ukazovat, že jsme něco extra. Argumentovat davem je ovšem intelektuální zoufalství, nehledě na danou věc. Buď jsem o její správnosti přesvědčen a jdu do ní, ať nás bude hodně nebo málo, anebo se mi nezdá a rozhodnu se nepřidat. V tomto případě se po nás navíc žádá, abychom následovali pořád tentýž dav, který koncem devadesátých let s úsměvem napochodoval do chybného projektu měnové unie.

Bývalo zvykem, že kdo žádá změnu, měl by vysvětlit, proč ji žádá a v čem nastane zlepšení. Tady ale důkazní břemeno nějakou záhadou skončilo na ramenou těch, kdo žádnou změnu nenavrhovali. Vytýká se jim dokonce, že nepřišli s alternativou. Každý aspoň trochu nestranný pozorovatel uzná, že to je logický zkrat. Obhájci statu quo nemají povinnost navrhovat vůbec nic. A člověka hanba fackuje, že takové triviálnosti musí připomínat.

LN, 18.1.2012

Autor je komentátor LN