19.3.2024 | Svátek má Josef


EVROPA: Epidemie a EU

4.6.2020

Zvládl by „Brusel“ epidemie lépe než národní státy?

V souvislosti s průběhem pandemie způsobené coronavirem covid-19 je Evropská unie kritizována za nečinnost nebo za chybné postoje, např. za kritiku uzavření vnitřních hranic. Na obranu EU se naopak uvádí, že nemá dostatečné kompetence nutné k boji s pandemií (existuje ale evropský komisař pro krizový management, pan Janez Lenarčič). Pod vlivem kritiky, že EU nekoná, nakonec komise navrhla uzavření vnějších hranic Evropské unie. Ty však již byly uzavřené národními státy. Zároveň se ozývají hlasy, že je třeba více koordinovat, zejména v budoucnosti, činnosti související s přeshraničními zdravotními hrozbami.

„Parlament poukázal na důležitost společných evropských opatření zaměřených na boj proti pandemii covid-19. Unie musí vyjít z této krize silnější a její instituce musí získat pravomoci, které jim umožní v případě podobného přeshraničního ohrožení zdraví konat. EU by měla být v budoucnosti schopná bezodkladně začít koordinovat společnou reakci na evropské úrovni a nasměrovat potřebné materiální zdroje jako masky, respirátory či léky, jako i finanční pomoc tam, kde jich je nejvíc zapotřebí,“ uvádí text EP schválený 17. dubna 2020.

Reakce typu „je třeba se více semknout a posílit centralizaci“ se dala čekat. Zkusme si ale položit otázku, zda by centralizované rozhodování řízené orgány unie bylo efektivnější než akce jednotlivých národních států.

Poznámka: Když používám slovo „Brusel“, nemyslím tím Evropskou unii jako uskupení států, ale chci tak zdůraznit úlohu centra, Evropské komise, parlamentu a výkonné administrativy sídlící většinou v Bruselu.

Tak tedy, jak by vypadaly aktivity Bruselu? Mohly by být efektivnější?

Efektivnost boje s epidemií můžeme posuzovat podle faktorů, jako jsou rychlost reakce, účinnost opatření, dostupnost materiálu, finanční zabezpečení, informovanost. To jsou faktory, o kterých můžeme diskutovat na základě obecnějších zkušeností s centralizovanými nebo decentralizovanými systémy řízení a také na základě dosavadních zkušeností s rozhodováním v Evropské unii a v členských státech. Nakonec ovšem rozhoduje výsledek, počet mrtvých, délka trvání opatření, ekonomické ztráty. O číslech ovšem spekulovat nebudeme, ale předpoklad, že tento výsledek závisí na výše uvedených faktorech, se jeví jako rozumný.

1) Rychlost reakce

Existuje nějaký důvod, proč by rozhodování unijních institucí bylo rychlejší než rozhodování národních států? Vidíme například, že tyto instituce dokonce i pouze verbálně reagovaly, až když pandemie byla v plném proudu. Příklad USA pak potvrzuje rychlejší reakce jednotlivých států a měst, než byla reakce federální vlády. Složitější, rozsáhlejší a zbyrokratizované struktury jsou zkrátka pomalejší. Jde i o rozdílné vnímání velikosti problému, pro Lombardii je 100 000 nakažených problém, pro EU o 450 miliónech obyvatel to není tak velký počet. Proto Lombardie bude mít tendenci reagovat rychleji (byť se nám dnes její reakce může zdát pomalá). Rychlost reakce, tj. zavedení karanténních opatření, se přitom ukázala být klíčovým parametrem. Verdikt: reakce, např. zavedení karantény bruselskou administrativou, by byla spíše pomalejší než v případě národních států.

Poznámka: Pro uvalení karantény ze strany EU na jednotlivé členské země by musela existovat příslušná legislativa. Ta by však znamenala extrémní omezení suverenity členských zemí. Nebo by musely proběhnout složitější a zdlouhavé rozhodovací procesy, např. v Radě Evropy.

2) Účinnost opatření

V souvislosti s mohutností epidemie byla a jsou zaváděna jiná opatření v České republice a jiná ve Španělsku nebo Francii. Je pravděpodobné, že návrhy na opatření by nakonec podávaly samotné postižené země a administrativa EU by je pouze schvalovala. Což by vedlo ke zpomalení procesu rozhodování a souvisejících aktivit. Typická je zmínka EP o koordinování aktivit. V podstatě se navrhuje přerozdělování zdravotních pomůcek, možná i zdravotní péče. Zmínka je typická v tom smyslu, že přerozdělování je podstatnou, možná hlavní aktivitou EU a zdroj moci její administrativy. Přerozdělováním například chtěla řešit také migrační krizi v roce 2015-16.

Vzpomeňme si, za jakých dramatických okolností byl organizován letecký most s dodávkami ochranných pomůcek a testů z Číny. Znamenala by společná koordinace, že takto získané pomůcky by byly distribuovány mimo území České republiky třeba do Itálie a Španělska? Znamenalo by to nedostatek tohoto materiálu u nás? Jak by to hodnotila veřejnost? Byla by konečným výsledkem lepší situace v Itálii a horší v Česku? Zdá se, jako by vždy bylo cílem a smyslem konání EU nějak zprůměrovat situaci na území, kde má vliv. Dá se předpokládat, že přerozdělování lékařského materiálu by vedlo ke zvýšené nevraživosti vůči unijní administrativě a možná i mezi členskými zeměmi. Další otázka: Bylo by nějak výhodnější, kdyby zdravotnický materiál zajišťovala přímo nějaká unijní instituce a ne členské státy?

Mluví se o koordinaci zavírání a otevírání hranic Schengenu, tedy hranic mezi jednotlivými státy unie. Opět, co by tam unijní instituce chtěly koordinovat? Např. pravidla pro hranici česko-rakouskou by platila i pro italsko-francouzskou? Proč? V čem by spočívala výhoda takové koordinace?

Nebo, měla by hygienická, organizační a medicínská opatření být stejná v různých zemích? Měl by dávat pokyny Brusel? Opět, co by se tím získalo? V současné době se jeví různost jako výhoda, vidíme výsledky různých přístupů a řešení, získáváme tak více informací a můžeme lépe reagovat, vyhýbat se nevhodným řešením.

3) Dostupnost materiálu

Na počátku epidemie Česká republika řešila nedostatek zdravotnického materiálu a hygienických pomůcek a prostředků. Proč by něco takového řešily unijní instituce lépe?

Aby vůbec něco takového mohly řešit, musely by sestávat z rozsáhlých týmů zkušených nákupčích. Ti by museli zkušenost získávat v průběžných nákupech i v době předpandemické. Znamenalo by to snad, že by byla zrušena místa nákupčích na našem ministerstvu zdravotnictví (a vnitra)? To se opravdu nedá předpokládat. Došlo by pouze k navýšení rozpočtu všech členských zemí EU vznikem také nové instituce.

Co by dělala tato instituce v době předpandemické? Kupovala zdravotnický materiál a distribuovala do jednotlivých zemí? Byla by taková distribuce rychlejší než v případě jednotlivých států? Zajišťovala by evropské strategické rezervy? Byly by snad takové nákupy levnější? Často se uvádí možnost množstevních slev, ale platí v případě, že se jedná o čtyři plná letadla Antonov nebo patnáct takových letadel? Navíc jednání se vede s firmami s plně vytíženou kapacitou, které v době naléhavé potřeby o slevách nemají potřebu vyjednávat.

4) Informovanost

Pro úspěšné zvládnutí epidemie byla důležitá informovanost. Rychlé a přesvědčivé informace zabrání panice a sjednocují a řídí chování obyvatelstva. Většina z nás si bude pamatovat dramatický začátek karantény v České republice, vystupoval premiér Babiš, ministr vnitra Hamáček v červeném svetru, ministr zdravotnictví Vojtěch a nová tvář, symbol naděje v té době, epidemiolog Prymula. V televizi, v novinách, na internetu, různých letáčcích jsme mohli zjišťovat, co se děje a co se musí dělat.

Jak by vypadala situace v případě, že by takové informace zajišťovala třeba Evropská komise? Viděli bychom v televizi Ursulu von der Layen a poslouchali simultánní překlad? Hovořila by ke každé zemi či oblasti zvlášť? Nebo by pouze řekla něco obecného a pak bychom stejně informovanost zajišťovali na národní úrovni?

5) Finance

V prohlášení EP se hovoří o nasměrování finanční pomoci tam, kde je to nejvíce zapotřebí. V průběhu šířící se epidemie a související karantény však žádná země Evropské unie zvláštní finanční podporu pro zvládnutí situace nepotřebovala. Peníze byly, nebyly zdravotní a ochranné pomůcky, testovací sady a zdravotnický personál.

Jestliže v současnosti slyšíme o potřebě pomoci zemím epidemií nejpostiženějším, jde o pokus řešit či alespoň oddálit ekonomický kolaps zadlužené Itálie a Španělska. Zabránit odchodu Itálie z eurozóny a zastavit sílící averzi Italů vůči EU. Jde o výsledek dlouhodobého vývoje, který byl epidemií pouze urychlen. Mluví se o speciální půjčce Evropské komise ve výší 750 miliard eur, velká část těchto prostředků půjde právě do Itálie a Španělska, většinou formou dotace. Tady bych zdůraznil, a to je možná nejdůležitější, navýšení objemu financí, o jehož rozdělování bude rozhodovat komise, znamená nárůst moci této komise. Koronakrize je dobrá záminka. Navíc je možné věrohodněji mluvit o solidaritě s postiženými epidemií než v případě postižených dluhem.

***

Na otázku, zda by „Brusel“ zvládl epidemie lépe než národní státy, tedy odpovídám ne, není pro to žádné dobré zdůvodnění. Neaktivita unijních institucí v době koronakrize byla správná. Přesto se na EU snáší kritika, že nekonala, že opět selhala. Kritici unie to radostně konstatují, obhájci smutně přikyvují. Je to myšlenková chyba na straně kritiků, kteří tak potvrzují, že i oni chtějí EU více integrovanou, více centralizovanou s více stejnými pravidly. Ale náš příklad s epidemií právě ukazuje, že jsou procesy, které se centralizovat nemají. Projekt EU je zejména v tom chybný, že je založen na myšlence, že čím více centralizace a unifikace, tím lépe, tím bude „Evropa“ silnější. V čem ale silnější?