aneb Takhle my si tady v Evropě žijeme

Žijeme v podivném světě. Kousek na východ od nás za tichého souhlasu, ba dokonce přímo s podporou evropských politických a mediálních „elit“ vraždí regulérní armáda své vlastní obyvatelstvo. O něco více na jihovýchod se zase za našeho údivu, leč s finanční podporou spřáteleného a „oselskými“ potentáty pomazaného „mírotvorce“ Husseina Obamy rodí islámský chalífát, jak vystřižený z nejnepředstavitelnějších středověkých hrůz. A v našich médiích se zatím jako hlavní téma už týden řeší, zda při Ódě na radost sedět, stát či se otočit k orchestru.

Kdyby to nebylo k pláči, byla by to vlastně dokonalá bžunda. Ve státě, který není státem, v parlamentu, který není parlamentem, při hymně, která není hymnou, někteří zákonodárci, kteří ovšem žádnými zákonodárci nejsou, demonstrují svoji nechuť právě k těmto potěmkinovským evropským kulisám. A novodobí evropští bolševici, rozuměj zastánci jediného momentálně správného názoru na evropský i světový všehomír, se nad tím naopak pohoršují. To ale není jediný rozpor naší evropské současnosti.

Ten stát, který není státem, ovšem nemá jen parlament, který není parlamentem, a hymnu, která není hymnou, ale má navíc také prezidenta, který vlastně prezidentem není, a vládu, která není vládou, leč o to více moci ve svých rukou soustředí. To však nebrání tomu, aby v čele této nikým nevolené vlády/nevlády, jež si kromě exekutivní moci usurpuje i moc legislativní, stál předseda vlády, který vlastně předsedou vlády není, a aby měla ministra zahraničí, v současnosti přesněji stále ještě ministryni, která rovněž žádnou ministryní zahraničí není. Což samozřejmě všichni vědí, pročež u všech jednání trčí tahle zástupkyně oné mocné instituce asi tak jako páté kolo u vozu. Celý tenhle „vládní“ sbor pak namnoze slouží jako odkladiště opotřebovaných národních politiků (to ovšem jen v tom „lepším“ případě, v tom „horším“ jde o bezbarvé, možná přesněji šedivé úřednické myši bez chuti i zápachu), přičemž jako nezbytná podmínka pro účast se u mnohých jeví někdejší příslušnost ke komunistické straně, v mnoha případech ještě vylepšená o absolutorium komunistických zahraničněpolitických institutů.

Nic z výše uvedeného ovšem nebrání tomu, aby tento navýsost byrokratický systém, jenž svými lejstry, doporučeními a nařízeními hrozí zasypat sám sebe, se prohlásil za jediný možný a na svoji obranu a setrvání na věky věků vytvořil a financoval propagandistickou mašinerii, jež má evropské obyvatelstvo udržet v přesvědčení, že nahý císař je oděn v krásných nových šatech.

A tak ti, co Evropu vedou „zugrund“, jsou takzvaně proevropští, pročež se prohlašují za eurooptimisty, zatímco všichni ostatní, kteří si ještě zachovali alespoň zbytky zdravého rozumu, jsou šmahem označení za evropské škůdce. Otázku, co je na tom vlastně proevropského vést Evropu k nevídanému úpadku, si ve zglajchšajtovaném hlavním mediálním proudu nikdo neklade.

Jediný evropský národ ovšem tvoří pouze stovky euro-politiků a desetitisíce euro-úředníků, kteří si sami pro sebe – avšak z našich peněz (!) – vytvořili svůj vlastní platový, daňový a sociální systém, skutečný evropský ráj, jakési luxusní „bruselské ghetto“, o kterém se nám ostatním ani nesní, leč který je tím hlavním motivujícím prvkem, aby tento neživotný systém s nadstandardním nasazením udržovali při životě. No, a aby jim šla práce lépe od ruky, občas si u toho hrají Beethovena.

Tak takhle my si tady v Evropě žijeme. A zatímco parlament, který není parlamentem, se na trase Brusel – Štrasburk stěhuje tam a zpět nikoli nepodobný bordelu na kolečkách, stát, který není státem, pomalu, ale jistě utahuje šrouby. Takže už máme dokonce i normy na splachování záchodů.

Jak že to dlouho trval zánik Říše římské?

www.petrstepanek.cz