27.2.2021 | Svátek má Alexandr


ESEJ: To byla ale jízda!

19.1.2021

Donald J. Trump byl prezident jako žádný jiný. Minimálně ne v amerických dějinách

Byl unikátní a originální ne proto, že každý prezident je (trochu) jiný, ale ve smyslu zásadnějším. Odlišoval se od všech. A to nejmenší, co o něm můžeme říct, je to, že je to první prezident, u kterého byla obžaloba impeachment ve Sněmovně reprezentantů schválena dvakrát.

Je ještě brzy hodnotit dobu a působení Donalda J. Trumpa? Nevíme, co se bude dít po 20. lednu, kdy bude inaugurován nový prezident Joe Biden, a nevíme, co se bude dít dál, až do voleb 2024. Nevíme, co bude dělat Donald Trump ve svém postprezidentském období, jaký bude jeho vliv na Republikánskou stranu či zda se rozhodne opět kandidovat na prezidenta v roce 2024. V té době bude o několik měsíců starší, než je nyní Joe Biden; bude mu osmasedmdesát let.

Úspěch Trumpovy kandidatury byl nepravděpodobný od samého počátku, od toho dne v červnu 2015, když sjel eskalátorem v Trump Tower v New Yorku, aby ji veřejně oznámil. Nikdo si nemyslel, že nominaci získá, natož že bude prezidentem. Všichni ho podceňovali. On však přišel s myšlenkami a stylem, které u dostatečného počtu lidí rezonovaly a dostaly ho až do Bílého domu.

V minulosti podporoval demokratické i republikánské politiky; na jeho svatbě se současnou manželkou Melanií byli jako hosté Bill i Hillary Clintonovi. Už v roce 2000 chtěl kandidovat na prezidenta za marginální Reformní stranu, nezískal ale nominaci.

Z pozice outsidera

Čím jeho sdělení v roce 2015 tak rezonovalo, že o rok později nominaci získal a následně volby vyhrál? Zaprvé ostrým odporem k ilegální imigraci, čímž oslovil lidi spíše chudší, kteří měli dojem, že jim imigranti berou práci a tlačí mzdy směrem dolů. Zadruhé konstatováním, že ekonomická situace Ameriky nebyla dobrá. Barack Obama byl oblíbený prezident, ale většina Američanů neměla dojem, že se jim daří ekonomicky dobře. Zatřetí měli dojem, že se jim toto století vůbec nepovedlo: v roce 2008 začala finanční krize a země přes deset let trčela v nepopulárních nákladných válkách na Středním východě. A to bylo jeho třetí sdělení: dost už nekonečných válek v zahraničí, Amerika se musí starat o sebe, nikoli o svět. „Amerika v první řadě.“ Začtvrté mu pomohla neoblíbenost, chladnost a elitářství jeho protikandidátky Hillary Clintonové. A konečně zapáté mu pomohl i jeho styl: neslušný, nezvyklý, místy drsný až dryáčnický. Nemluvil jako ostatní politici, nepoužíval fráze vymyšlené poradci, mluvil, jak mu huba narostla, a proto byl pro mnohé autentický. Říká, co si myslí, a myslí si, co říká. Proto nejspíš bude dělat i to, co si myslí a říká. Je autentický.

Jeho zvolení – o pár desítek tisíc hlasů ve třech spíše demokratických státech Wisconsin, Michigan a Pensylvánie – byl pro mnohé šok. A elity z Demokratické strany se s tím nechtěly smířit. Hned v den Trumpovy inaugurace se ve Washingtonu konala protitrumpovská demonstrace, tzv. pochod žen na Washington, při kterém účastnice nosily růžové klobouky v podobě dámského přirození.

A pak byl obviňován, že jeho vítězství nebylo legitimní, že bylo podvodné, že ho do Bílého domu dosadili vlastně Rusové, že je jejich člověkem. Možná agentem. Tohle tvrzení se od samého počátku opíralo o nevěrohodný materiál sepsaný jedním britským zpravodajcem na základě fám, které se dověděl v Moskvě. Povolení špiclovat Trumpovu kampaň a jeho tým nemělo být nikdy schváleno a mnozí členové FBI se dopustili profesionálních selhání a pochybení. Nakonec ho vyšetřování bývalého šéfa FBI Muellera zprostilo podezření, že by docházelo k vědomému spiknutí a spolupráci mezi Trumpovým volebním štábem a Rusy.

Mohl se cítit ublíženě, zatrpklý a naštvaný – a tak se i cítil. „Nedali mi ani šanci, od prvního dne zpochybnili moje vítězství a moje prezidentství… Nezaslouží slitování.“ A platilo, že když na něj někdo udeřil, on mu to vrátil zpět třikrát silněji, někdy i pod pás. Hlavně ve svých tweetech, které byly Trumpovým nejoblíbenějším médiem: některé byly skutečně nehorázné a proti všem standardům prezidentského chování, ale efektivní, pokud jde o jeho komunikaci s jeho stoupenci nad hlavami médií hlavního proudu. Jak Franklin Roosevelt komunikoval přes rádio a Ronald Reagan přes televizi, tak Donald Trump přes tweety a masové mítinky se svými voliči.

Nemálo úspěchů

Trumpův ostudný konec v prezidentském úřadu by neměl zakrýt fakt, že politika jeho vlády, domácí i zahraniční, byla až do začátku pandemie úspěšná.

Před Vánoci 2017 republikánské většiny v Kongresu schválily snížení daní, jak osobních, tak firemních, a celkově zpřehlednily daňový systém; byla to jeho největší reforma od dob Ronalda Reagan. To a Trumpova prezidentská deregulace ekonomiky, např. těžby břidličného plynu, způsobily silnou, rostoucí a prosperující ekonomiku s rekordně nízkou nezaměstnaností i pro všechny rasové menšiny. Tato vynikající kondice ekonomiky trvala až do začátku pandemie, která však ekonomické úspěchy jeho vlády vymazala. Nebýt koronaviru, s největší pravděpodobností by Trump byl zvolený i podruhé.

Díky republikánské většině v Senátu byly také schváleny jeho nominace soudců, a to nejen nejviditelnějších tří soudců Nejvyššího soudu, ale přes padesát soudců na vyšších soudech. Jeho personální obměna justice bude dlouhodobá a zásadní. Stoprocentně udělal, co slíbil: nominoval soudce ze seznamu, který mu připravily think tank Heritage Foundation (Nadace pro /americké/ dědictví) a právnické sdružení Federalist Society (Federalistická společnost).

Jedná se o soudce, jimž se říká originalisté, protože chtějí ústavu interpretovat podle originálního, tj. původního záměru jejích autorů. Pokud je konsensus ústavu změnit, je správné ji změnit ústavodárným procem v Kongresu a ve státních legislativách; není však správné, aby soudci „měnili“ ústavu tak, že její text budou vykládat v rozporu s tím, jak ten text chápali ti, kdo ho napsali a odhlasovali. Někdo to může označit za konzervativní přístup, ale je to především přístup věrný ústavě a odmítající soudcovskou svévoli.

V zahraniční politice byla nejslabším článkem Trumpova posedlost protekcionismem, cly a tarify. Myslel si, že je platí cizí firmy a země Americe; pravděpodobně nikdy nepochopil, že cla jsou formou daně, které platí vlastní občané tím, že za zboží ze zahraničí platí vyšší cenu. Když zvýšil cla na dovoz oceli a hliníku nejen z Číny, kde je to ze strategických důvodů obhajitelné, ale i z Kanady, pak ocel i hliník zdražil pro firmy, jež vyrábějí stavební stroje a letadla. V konkurenci mezi Boeingem a Airbusem dal výhodu Airbusu. A poškodil americký pivovarnický průmysl, protože mu zdražil levný hliník z Kanady na plechovky od piva.

Protekcionismus navíc hrozil narušit vztahy s Evropou, stejně jako jeho pohrávání si s myšlenkou, že USA vystoupí z NATO. Naopak bylo správné a patřičné, že nás Evropany nutil vydávat slíbená dvě procenta HDP na naši vlastní obranu, čímž zvyšoval naši odolnost vůči Rusku. Jeho vstřícné řeči o Putinovi byly někdy takové, že člověku musel rozum zůstat stát, ale politika jeho vlády vůči Rusku (na rozdíl od jeho rétoriky) byla tvrdší než Obamova. Prominenti ruského režimu se dočkali přísnějších sankcí, Ukrajina získala efektivní protitankové střely Javelin a bylo sabotováno budování plynovodu Nord Stream 2 mezi Ruskem a Německem, který je velice výhodný pro Rusko, méně už pro Německo a velice nevýhodný pro všechny země mezi Německem a Ruskem (vyjma Česka, napojeného i na německé plynovody). Plynovod totiž Rusům zvyšuje možnost vydírat ostatní zastavením dodávky plynu, aniž by je zároveň museli zavřít dobře platícímu Německu. Tedy politika Trumpovy vlády vůči Rusku byla velice realistická a tvrdá.

Žádné ústupky

Jeho politika vůči Blízkému východu byla zřejmě jeho největším zahraničněpolitickým úspěchem. Uznal Jeruzalém za hlavní město státu Izrael a přemístil tam americkou ambasádu. Konvenční „moudrost“ říkala, že to povede k naštvanosti arabských zemí a vyhrocení situace. Který jiný americký prezident, demokratický nebo republikánský, by to udělal?

Jenže říci pravdu, že Jeruzalém je hlavním městem Izraele, bylo a je osvobozující pro všechny. Koneckonců všechny izraelské vládní úřady jsou v jeho západní části, tedy nikoli na Západním břehu. Arabské země to přivedlo k realismu: vědí, že Jeruzalém je a zůstane hlavním městem Izraele, přičemž arabští sunnité vnímají tento stát jako svého spojence proti nepříteli, kterého se obávají nejvíc: revizionistické mocnosti na Blízkém východě, šíitského Íránu.

K dobré vůli arabských zemí vůči Trumpovi a Americe přispělo i zabití generála Kásima Sulejmáního z elitních revolučních gard islámské republiky loni v lednu. Následek? Čtyři další arabské země uznaly stát Izrael. A na jeho uznání nejen de facto, ale i de iure od Saúdské Arábie se asi nebude čekat dlouho.

Tvrdý kurz Trump nastavil i vůči Číně. Jako první americký prezident od masakru na náměstí Tchien-an-men odmítl dosavadní západní konsenzus, že s Čínou se má obchodovat a být vůči ní vstřícný, aby její prosperita vytvořila střední třídu, která bude časem požadovat podíl na moci. Tedy že ekonomická liberalizace povede k politické liberalizaci a k demokratizaci, jako se to stalo např. v Jižní Koreji či na Tchaj-wanu. Jenže tento konsenzus byl mylný, Čína bude hlavním geopolitickým soupeřem USA pro několik nadcházejících desetiletí. Rudá Čína na rozdíl od ostatních zemí regionu nebyla pravicový autoritářský režim, jenž si monopolizuje pouze politiku, ale totalitní komunistický režim s kontrolou nad politikou, ekonomikou, náboženstvím i kulturou. V něm na režimu nezávislá střední třída vzniknout nemůže. A navíc za současného prezidenta Si Ťin-pchinga se z Číny stává monstrum praktikující elektronickou digitální totalitu vůči svým občanům, o jaké se nesnilo ani Orwellovi, a čím dál agresivnější je i navenek.

Všechny země si budou muset v této nové studené válce č. 2 vybrat: chcete být pod vlivem Číny, anebo spojencem USA? Biden bude možná mírnější než Trump, ale Trump, respektive jeho vláda, tuto jasnou identifikaci Číny coby geopolitického protivníka učinili.

Takže na politice Trumpovy vlády bylo mnoho dobrého, doma i v zahraničí. Přesto od samého počátku bylo možné vnímat, že Trump není psychologicky způsobilý být prezidentem. Byl v mnohém dětinský a ve všem sebestředný. Všechno bylo jen o něm; k sobě chtěl loajalitu druhých, ale sám loajální ke svým spolupracovníkům nebyl. Žádal od nich něco, co bylo na hraně zákona a za hranicí etiky. A od viceprezidenta Pence nakonec chtěl, aby jednal přímo protiústavně: aby nepřipustil hlasy volitelů prezidenta ze států, kde Trump (a Pence) těsně prohráli. To vyústilo v útok na Kapitol 6. ledna, k němuž Trump demonstraci svých stoupenců vyhecoval. Je nutno uznat, že je nevyzýval k násilnostem či porušování zákonů: ale když jim tvrdil, že volby byly ukradeny, tak vlastně tvrdil, že existovala monstrózní konspirace, jež se dopustila té největší velezrady v dějinách USA a udeřila přímo na srdce americké demokracie. Za takovéto situace jsou revoluční prostředky jako násilné vniknutí do Kongresu vlastně oprávněné, že ano...

Jeho neuznání porážky a trvání na tom, že volby vyhrál, že vítězství mu bylo ukradeno a americký lid byl podveden, aniž by měl jediný důkaz, bylo porušením důstojného prezidentského chování a standardů slušnosti. Žádný poražený v prezidentských volbách v USA to nikdy předtím neudělal. A mnozí měli důvod si myslet, že došlo k podvodům, které jim upřely vítězství – např. demokrat Tilden v roce 1876 či republikán Nixon v roce 1960. V tom druhém případě k podvodům možná opravdu došlo a Kennedymu byly započteny hlasy mrtvých, získal tak volitele za Illinois a Texas, a tedy těsné vítězství. Nixon se zachoval jako formát, v zájmu dobra země výsledky nezpochybnil – a i proto byl o osm let později zvolen prezidentem, aby o další čtyři roky vyhrál ve 49 z 50 států unie.

Oprávněnost impeachmentu

Kdyby Trump uznal porážku v listopadu, v lednu by republikáni mohli udržet většinu v Senátu tím, že by získali alespoň jedno ze dvou křesel v Georgii. Trump to však všechno stavěl tak, že je to jen o něm, ne o zabránění demokratům, aby měli veškerou moc na federální úrovni; své vlastní voliče párkrát od účasti na senátních volbách v Georgii i odrazoval. Tímto svým chováním motivoval demokratické voliče v Georgii k vyšší volební účasti. Objektivně škodil už nejen Americe (zpochybňováním výsledků voleb z důvodu vlastní marnivosti), ale i Republikánské straně. Bylo velice důležité, aby si udržela většinu v Senátu a zabránila excesům z levého radikálního křídla Demokratické strany. Trump to svým egoismem pokazil a překazil.

Pak události 6. ledna. Dav vnikne do budovy Kongresu a ohrožuje na životě reprezentanty, senátory a viceprezidenta, kteří musejí být evakuováni a chráněni. Pět lidí zemře. Trump je tam explicitně neposlal za tímto účelem, ale implicitně je k tomu vyhecoval. Je za to odpovědný morálně a politicky. První impeachment před rokem byl stranickou fraškou demokratů, tento už je oprávněný. Smutný a ostudný konec. Může si však za něj sám Trump.

Mnozí trumpisté si neuvědomují, jak strašné bylo jeho chování po listopadových volbách, jež vyústilo v málem pogrom 6. ledna. Amerika je ústavní republika, nikoli nějaký caesaristán, a v ní politika nestojí a nepadá s jedním člověkem. V ústavní republice jeho chování a jednání po volbách a hlavně 6. ledna bylo jasným a dostatečným důvodem pro jeho sesazení. Např. to, že odmítal vyslat Národní gardu na pomoc obklíčenému Kongresu (musel to zařídit až viceprezident Mike Pence), že nebral senátorům telefony, kteří pak volali jeho dceři Ivance, aby Trump vůbec něco řekl proti násilí, a i to, jak hanebně se zachoval vůči svému loajálnímu viceprezidentovi Pencovi. Otázkou jen je, jestli jeho odsouzení Senátem poté, co jako prezident skončí, bude ještě možné, a pokud ano, jestli bude prozíravé, nebo z něj udělá mučedníka, což se může vymstít.

Doporučuji si přečíst knihu Johna Boltona, Trumpova bývalého poradce pro národní bezpečnost (od dubna 2018 do září 2019), s názvem Místnost, kde se to stalo. Tato kniha zpochybňuje obraz, který tady nastiňuji: tedy že Trump je člověkem s mnohými osobnostními vadami, ale jeho politika byla dobrá.

Podle Boltona to s Trumpem bylo mnohem horší; to dobré v jeho zahraniční a bezpečnostní politice bylo za cenu velké námahy jeho okolí, častokrát to viselo na vlásku a snadno to mohlo dopadnout opačně, tj. velice špatně. Trump z knihy vychází jako dítě, jež neustále mění názor. Je naivní ohledně Kima, Putina či Si Ťin-pchinga, kteří ho mají přečteného lépe než on je. Chce mít s nimi „osobní vztahy“ a považuje je za silné vůdce, jakým by chtěl být i on. Tuto svou osobní obsesi realizuje i na úkor spojenců.

Nejzávažnějším sdělením knihy je, že Trumpovi nikdy nešlo o zájmy Ameriky, ale o něj samého; on chce především uzavřít deal, být velký dealmaker a za tímto účelem je ochoten a schopen Severní Koreji, Číně, Rusku nebo Tálibánu ustoupit. A to nejen na úkor amerických spojenců, ale i Ameriky samotné.

Jinými slovy, Trump byl nevyzpytatelný a mohl způsobit mezinárodní katastrofu. Že se tak nestalo, bylo dané náhodou, štěstím a tvrdou prací jeho okolí. Chtěl za každou cenu setkání s Kimem, Putinem, Si Ťin-pchingem; tvrdil, že oni „umírají touhou se s ním sejít“, přitom tou touhou umíral právě on. Pomlouval senátora Johna McCaina i dávno poté, co zemřel; byl jím posedlý (protože McCain byl mnohem lepší člověk a muž než on). Ten obraz Trumpa z Boltonovy knihy je devastující a zdrcující.

Co přijde dál

Senátor Lindsey Graham, po smrti Johna McCaina hlavní republikánský expert na obranu v Senátu, Trumpa coby prezidenta podporoval. Ale po 6. lednu řekl, že ty čtyři roky byla fantastická jízda, ale teď už je čas odejít. Sněmovna impeachment schválila, ale Senát Trumpa nejspíš neodsoudí; dvě třetiny senátorů se k tomu asi neodhodlají. Ale odejde Trump v klidu? Bude chtít v roce 2024, pokud bude živ a zdráv, opět kandidovat? Rozštěpí Republikánskou stranu?

Ta by mohla vzhledem k těsným většinám demokratů v obou komorách Kongresu ve volbách v roce 2022 coby opoziční strana opět získat své většiny ve Sněmovně i v Senátu. A vzhledem k tomu, že Joe Biden v roce 2024 z důvodu věku už nejspíš na prezidenta kandidovat nebude, republikáni by mohli po čtyřech letech zase získat prezidentský úřad. Bude-li však Trump kandidovat jako nezávislý a odčerpá republikánům hlasy, radikální demokrat či demokratka, mnohem radikálnější než Biden, může ty prezidentské volby vyhrát. A pak bude hrozit, že Amerika přestane být Amerikou, jak jsme ji znali a obdivovali, a stane se rájem radikálně levicových, „progresivních“ neojakobínů.

Amerika však bude mít problém i v následujících měsících a letech. Jedním z těch společensky nejzávažnějších je skandální chování majitelů oligopolu sociálních sítí a internetových poskytovatelů. To, jak se spojili a v zárodku zničili potenciálního konkurenta, síť Parler, i to, jak se stylizují do role arbitrů morální pravdy a svévolně rozhodují, koho vypnou a koho smažou. A samozřejmě jsou předpojatí proti konzervativcům. Na důležitou věc upozornil (liberální) právník a radikální stoupenec svobody projevu Alan Dershowitz: na jedné straně tvrdí, že jsou jen poskytovatelé platformy, a tedy nemohou být žalováni a souzeni za obsah příspěvků, to jen jejich autoři, ale druhé straně se chovají jako vydavatelé a rozhodují, který příspěvek bude smažen či neuveřejněn. Musejí si vybrat: buď platforma, pak nemazat nikoho (autor protizákonného příspěvku může být souzen individuálně), nebo vydavatelé, ale pak jsou odpovědní za veškerý obsah.

Povážlivé bylo, jak Facebook a Twitter „vypnuly“ Trumpa, stále ještě prezidenta Spojených států. Když si to dovolily vůči němu, je to jen krůček k cenzuře každého, kdo kdy o něm řekl dobré slovo, a ke zneužití sítí pro politicko-ideologické účely. A to je v kombinaci se zničením potenciální, jinak názorově zaměřené konkurence vážný problém.

Když i kancléřka Merkelová, velká stoupenkyně cenzury na internetu, považuje „vypnutí“ Trumpa ze sítí za chybu, pak „Houstone, máme problém“.

LN, 16.1.2021

Autor je ředitel Občanského institutu



Babské rady: zaručené tipy, jak bojovat proti neustálým virózám
Babské rady: zaručené tipy, jak bojovat proti neustálým virózám

Nudle u nosu, opakované virózy, nachlazení, pokašlávání –? nikdy nekončící kolotoč, ze kterého začínáte být šílení? Posbírali jsme ty...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.