V těchto dnech si připomínáme první výročí toho, co někteří nazývají pučem proti demokraticky zvolenému prezidentovi a jiní druhou revolucí v rámci egyptské fáze tzv. arabského jara.

Co se v Egyptě na přelomu června a července 2013 událo? Bylo to puč? Revoluce?

Ať to pojmenujeme tak či onak, jisté je, že nějaká změna přijít musela. Protože první revoluce, protimubarakovská, se takříkajíc nepovedla.

Po skončení vlády autoritativního režimu se země nevydala k demokracii, která by, byť v podmínkách islámského státu, byla hodna tohoto názvu, a tudíž se co nejvíce blížila k liberální demokracii západního typu, nýbrž pomalu a jistě směřovala k islamistickému režimu. Forma byla demokratická, obsah nikoli.

Konečným důsledkem revoluce z 25. ledna byl islamisty ovládaný parlament, islamistický prezident a islamistická ústava.

To chtěli revolucionáři z Tahríru? Jistěže ne. A co obyvatelstvo? Tady jsme svědky klasického optického klamu.

Podle výsledků voleb do parlamentu a prezidenta i výsledků referenda o islamistické ústavě by se mohlo zdát, že většina národa jsou islamisté či proislamisté. Čísla však hovoří jinak.

Elektorát … zaokrouhleně asi 52 milionů voličů, z toho hlasovalo:
- pro dvě vítězné islamistické strany (Svoboda a spravedlnost a Islámský blok) 17, 7 milionů
- pro Mursího v II. Kole 13,2 milionů
- pro islamistickou ústavu … 10,7 milionů

O čem ta čísla vypovídají? O tom, kdo zvítězil. Nikoli o proislamistické či neislamistické orientaci egyptské populace.

O tom, co si lidé o rodícím se islamistickém charakteru svého státu opravdu mysleli, svědčily desetimilionové demonstrace proti Mursímu z přelomu června a července minulého roku. Z masových protestů se zrodila nová revoluce. Vzhledem k neústupnosti islamistů hrozila občanská válka. Té zabránil zásah armády v čele s generálem Sisim, dnešním prezidentem.

Pokud to byl puč, pak z kategorie těch, které zdravý rozum velí podpořit. A to i přesto, že byl namířen proti demokraticky zvolené hlavě státu. Počíná-li si ale demokraticky ustavený vládce způsobem, který vyžene do ulic nikoli nepodstatnou masu národa, má být udržován u moci jenom proto, že byl zvolen demokraticky? Odpovím připomenutím principu obsaženého v jednom totalitním vtipu: nejde pouze o svobodu projevu, ale také o svobodu po projevu.

Jinak řečeno: demokracie, to nejsou pouze volby a vítězství většiny. To bylo v Egyptě za Mursího formálně splněno. Demokratický režim musí mít také v širším slova smyslu demokratický obsah. A ten miliony Egypťanů postrádaly.

Co se za uplynulý rok po revoluci z 30. června podařilo? Položit dva ze tří základních kamenů pomubarakovského demokratického Egypta. V referendu byla přijata nová, neislamistická ústava. Ve svobodné diskusi se na jejím textu podílelo široké názorové spektrum egyptské společnosti. Za druhé, zvolit nového prezidenta. Zbývá poslední ze tří klíčových úkolů, zdaleka nikoli nejsnadnější: uspořádání parlamentních voleb.

Teprve pak se Egypt dostane tam, kam každé letadlo po po vzletu z hurghadského letiště. Na začátek horizontální části tratě ve stanovené letové hladině. Vyhráno ještě nemá, ale vzlet se jeví jako víc než zdařilý. Třebaže čert a islamisté nikdy nespí.

*******************************************************************************************

Příloha pod čarou

Kdo tak, jako autor těchto řádků jezdil v této a minulé dekádě rok co rok do Egypta, zažil celkem pět osobností, které stály v jeho čele:

... do 11. 2. 2011 Husní Mubarak

... po něm stanul v čele státu šéf Nejvyšší rady ozbrojených sil (SCAF) maršál Mohamed H. Tantawi. Od 11. 2. 2011 do 30. 6. 2012

... Mohamed Mursí. V prezidentské funkci od 30. 6 2012 do 4. 7. 2014

... prozatímní prezident Adlí Mansúr. Ve funkci od 4. 7. 2013 do 8. 6. 2014

... nynější prezident Abdel Fatah Al Sisi. V čele státu se objevil jako šéf SCAF krátce po Mursího sesazení (3. a 4. 7. 2013) a znovu po svém zvolení. Prvním mužem Egypta je od 8. 6. 2014.