Před téměř hodinou skončil ve střední Evropě i v Egyptě třetí červenec. Den, který se zapsal do moderních dějin země na Nilu jako jeden z jeho milníků.

Sledoval jsem události 3. července se stejným zájmem jako dění v únoru 2011. S tím rozdílem, že na odchod Mubaraka jsem nahlížel s obavami, zatím co zbavení moci Mursího jsem přijal s úlevou.

Vím, byl zvolen demokraticky. To ale Hitlerova NSDAP v březnu 1933 také. Kdyby se poté podařilo německé armádě to, co nyní armádě egyptské, mohlo být v Evropě v příštích letech ledacos jinak. Ale zanechme fantazií.

Mursí byl překážkou naplnění cílů protimubarakovské revoluce. Proto musel být odstraněn. Upřímně: Egypťané nedomonstrovali a neumírali na Tahríru v lednu a únoru 2011 proto, aby jeden autoritatvní model nahradili jiným.

Neskrývám pocit satisfakce. Došlo na mé přesvědčení, že islamizace Egypta není variantou jeho vývoje po Mubarakovi. S údivem jsem vnímal nadšení prostých Egypťanů, s nimiž jsem během opakovaných návštěv země hovořil. Nadšení pro Mursího. Tušil jsem, že jejich naděje jsou falešné a marné. Třetí červenec mi dal za pravdu.

Bylo by laciné tvrdit, že protimubarakovská revoluce se ve své podstatě nepovedla, že byla vlastně zbytečná. Místo toho chci vyjádřit přání, aby se povedla alespoň Co je tím myšleno?

Egyptský novinář Jásir Daniel Reizk v rozhovoru pro iDNES.cz řekl, že revoluce 2011 měla čtyři cíle: chléb, svobodu, sociální spravedlnost a lidskou důstojnost – přičemž ničeho z toho dosaženo nebylo. Přeju Egypťanům, aby to na druhý pokus vyšlo.

Mám sen o svobodném, demokratickém a prosperujícm Egyptě, který má rozumnou vládu udržující přátelské vztahy s Izraelem – alespoň takové, jaké byly za Mubaraka.

Odstranění Mursího a hlasité NE Muslimskému bratrstvu je historickou šancí, řečeno tenisově, na druhé podání. Šancí možná poslední. Protože pak už zbude skutečný vojenský puč a řízení státu armádou. Bez demokracie, bez voleb, bez možnosti výběru alternativ.

Někdy mě napadá kacířská myšlenka. Jestli by to pro Egypt nebylo nakonec lepší.