V diskusi na Nevidtelném psu jsem byl jedním čtenářem dotázán: Zajímalo by mě, co jako znalec soudíte o těch stovkách rozsudků smrti nad islamisty, jež byly v Egyptě vyneseny. S výhradou ke slovu znalec odpovím zde.

Než se dostanu k podstatě věci, připomenu loňské horké léto, které mělo bezprecedentní vliv i na turistiku: krátkodobě byl i v ČR vyhlášen stop stav na všechny zájezdy do Egypta. Důvodem byly masové nepokoje, které se po druhé revoluci (pád Mursího) rozšířily z Káhiry a dalších velkých měst prakticky po celé zemi.

O jejich příčinách bylo tehdy popsáno dost internetových stránek, věnujme se tedy pouze důsledkům. Rozzuření islamisté, mnozí stoupenci Muslimského bratrstva a všichni sympatizanti sesazeného prezidenta, obrátili svoji zlobu jak na policejní a vojenské objekty a jejich osazenstvo, tak proti místním křesťanům.

Vzpomeňme, co tehdy média přinášela. Biskup koptské církve Angaelos se v srpnu 2013 vyjádřil bez servítků: "Za posledního dva a půl roku jsme zaznamenali víc úmrtí našich lidí jen proto, že jsou křesťané, než za posledních dvacet let."

Nerad to dělám, ale tady si musím přihřát svoji polívčičku. Po vypuknutí Arabského jara v Egyptě jsem kdesi napsal: Aby se jednou neříkalo zlatej Mubarak. Angaelos to jinými slovy vlastně řekl.

Jistě si mnozí vzpomeneme, čeho byl v srpnu 2013 plný internet. Islamisté brali útokem kostel za kostelem, vypáleny jich byly na čtyři desítky (viz obr. 1), dalších dvacet těžce poškozeno. Cílem nenávistných útoků byly křesťanské školy, kulturní centra, ochody i příbytky. Islamisté nerozlišovali: cílem jejich běsnění byli nejen koptové, ale také evangelíci, katolíci, adventisté. Že přitom umírali lidé a tekla nevinná krev, se, žel, rozumí samo sebou.

... obr. 1/ srpen 2013. Kostel Prince Tadrose v Mínji v plamenech

Mezi provincie, kde se toto vše dělo, patří také hornoegyptská Mínja (leží na Nilu, severopápadně od Hurghady). A tam, ve městě Matay, zfanatizovaný dav zabil zástupce velitele policejní stanice Mustafu El Attara (obr. 2)

... obr. 2/ Mustafa El Attar s výložkami plukovníka

Do tohoto rámce je nutné zasadit prvoinstanční soudní řízení, k jehož výroku (529 trestů smrti) se mám vyjádřit.

Bez ohledu na to, co je obžalovaným kladeno za vinu, mohu říci pouze tolik, že vzhledem k jejich počtu, ultrakrátké délce řízení a dalším okolnostem (extrémně krátký čas pro přípravu obhajoby) bylo v této kauze hrubě porušeno právo na spravedlivý proces. Z tohoto hlediska považuji tak děsivý počet rozsudků smrti za něco absolutně nepřijatelného, a to nejen jako jeho více méně zásadní odpůrce. Předmětný mínajský proces hodnotím jako soudní exces a odstrašující příklad toho, jak justice fungovat nemá a nesmí. Osobně spoléhám na to, že v odvolacím řízení (včetně přezkumného řízení v úřadu Velkého muftího) bude počet trestů smrti maximálně snížen – a musí-li být někdo pověšen, pak jedině konkrétní vrah (vrazi) plukovníka El Attara, avšak nikdo další.

Ačkoli, znovu připomínám, fanatičtí islámští demonstranti nejsou žádná neviňátka (viz výše), verdikt soudní stolice v guvernorátu Mínja je natolik obludný a vymykající se veškerému racionálnímu chápání, že snad nemůže existovat nikdo, kdo by s ním souhlasil.

A kdybych si chtěl přihřát ještě jednu polívčičku a chtěl to udělat formou otázky, zeptal bych se: Kolik Izraelců zavraždili v uplynulých dejme tomu dvaceti letech palestinskoarabští teroristé? A kolik jich bylo v Izraeli popraveno? Ani jeden. (A některé z nich dokonce Izrael nedávno předčasně propustil z vězení v rámci dohod s Palestinskoarabskou národní samosprávou. Inu, jiný kraj, jiný mrav.)