6.10.2022 | Svátek má Hanuš


BORIS BRITSKÝ: Kde se stala chyba?

3.9.2022

Je těžko uvěřitelné, že ještě před rokem se Boris Johnson viděl na vrcholu politické slávy a básnil o svém „strategickém cíli“ zachránit miliony Britů před chudobou a úpadkem. Převzal název hnutí ze 17. století známého jako „Levellers“ (“Levelleři“), přejmenoval jedno ministerstvo na „Department for Levelling Up, Housing and Communities“ a do jeho čela dosadil těžkou váhu svého kabinetu Michaela Govea.

Není třeba dodávat, že jak je pro starého dobrého Borise typické, nikdy neupřesnil, čeho chce pod praporem vypůjčeným z doby anglické občanské války dosáhnout. Pokud jde o ministra Govea, ten mohl prozradit jen to, že cílem je pozvednout zanedbanou severní Anglii na úroveň modernity a prosperity, kterou dosáhl jihovýchod Anglie.

Už se nikdy nedozvíme, jaký zázrak na nás chystali, protože Boris Johnson byl donucen odejít a ještě předtím Michaela Govea vyhodil.

Zajímavé je, že Boris Johnson nemusel odstoupit kvůli politice, kterou skutečně prosazoval, natož kvůli té, o níž jako v případě „Levelling Up“ pouze uvažoval.

Boris zvítězil s heslem „Get Brexit Done“ (Dokončeme Brexit). Namísto toho, aby heslo zaměřilo pozornost na následky Brexitu, prezentovalo celou věc jako záležitost praktických opatření s důrazem spíše na formu než na obsah.

Jak někteří z nás poznamenali již před lety, celý narativ o Brexitu byl postaven na řadě mylných představ a naprostých lží. Zajímavé je, že s výjimkou jediné věcné debaty v Dolní sněmovně nebyla tato otázka nikdy seriózně projednána v rámci řádného parlamentního procesu, natož na občanské úrovni za pomoci médií a místních aktivistů.

V důsledku toho se Británie ponořila do politicko-kulturní občanské války mezi „Leavers“ (zastánci Brexitu) a „Remainers“ (odpůrci Brexitu). První slibovali ráj a druzí prosazovali „Project Fear“ (Projekt strach). Jako pro každou jinou válku i pro občanskou válku platí, že její první obětí je pravda.

Problém spočívá v tom, že Johnsonův odchod tuto občanskou válku neukončí. Nebyl donucen odejít proto, že by se ukázalo, že „Brexit“, přinejmenším ve své současné podobě, nefunguje. Mimo malou stranu Liberální demokraté neobhajuje žádná významná politická skupina v Anglii upuštění od nejhorších aspektů Brexitu, natož jeho zvrácení. Boris Johnson nebyl nucen odstoupit ani kvůli své politice zvyšování vojenského rozpočtu na nejvyšší úroveň od 80. let 20. století.

Příčinou Johnsonova pádu nebylo chřestění zbraněmi kvůli válce na Ukrajině. To ve skutečnosti opoziční strany mumlavě a zahanbeně schvalovaly. Johnsonovo pochybné zvládání pandemie nemoci covid-19, přinejmenším v počátečních fázích, k jeho pádu také nepřispělo. A jeho chvástání, že „je Británie mezi státy lídrem v masovém očkování,“ mu mnozí včetně jeho politických oponentů spolkli i s navijákem.

Příčinou Johnsonova pádu nebyla ani jeho hospodářská politika. Jako předseda vlády byl odpovědný za velmi výrazné zvýšení státního dluhu, aby mohl financovat velkorysé programy „kurzarbeit“ během pandemie a dotovat podniky zasažené Brexitem. K jeho pádu nepřispěla ani skutečnost, že jeho politika zvýšení daní na nejvyšší úroveň za celou generaci byla v přímém protikladu s tradicí Konzervativní strany.

Jinými slovy, Johnson nebyl nucen odstoupit na základě svých makropolitických rozhodnutí.

K odchodu ho donutily postupně prosakující zprávy o menších proviněních, kterým staří Řekové říkali „skendein“, drobná uklouznutí, a z nichž pochází slovo skandál. Jeden z jeho poradců porušil pravidla lockdownu tím, že se vydal vlakem za svou matkou. Pak přišla zpráva, že Johnsonův ministr zdravotnictví porušil pravidla tím, že se ve své ministerské kanceláři vášnivě objímal se svou italskou milenkou. Pak následovaly zprávy, že se premiér zúčastnil mejdanů konaných v jeho oficiální rezidenci na Downing Street č. 10.

Poslední kapkou, která Borisovi zlomila vaz, bylo obsazení Chrise Pinchera do funkce zástupce dohlížitele na stranickou disciplínu poslanců Konzervativní strany. Johnson tvrdil, že nevěděl, že je Chris Pincher vyšetřován pro sexuální obtěžování .

O čem to všechno svědčí? Nemyslíte, že to svědčí o tom, že s britskou demokracií není něco v pořádku, když je premiér sesazen nikoliv kvůli politickým selháním, ale v důsledku drobných „uklouznutí“, které by staří Atéňané napravili klepnutím provinilce přes prsty?

Borisova sága podtrhuje úpadek demokratické debaty v dnešní Británii. Politika je redukována na slogany, jejichž jediným účelem je vyhrát volby. Fetišistický přístup mění volby z prostředku k dosažení konkrétních cílů v cíl sám o sobě. Výsledkem je krátkodobost, která Británii a další západní demokracie zbavuje strategického myšlení.

Ještě předtím, než byl Boris nucen Downing Street opustit, se příslušníci žvanící třídy ptali, kdo z jeho budoucích nástupců v čele Konzervativní strany by mohl vyhrát příští všeobecné volby.

Pokud jde o sira Keira Starmera, předsedu opoziční Labouristické strany, tak se nikdo neptá, jakou politiku nabízí, ale zda by mohl vyhrát příští parlamentní volby. Posedlost volbami a nezájem o skutečnou politiku je živena každodenními průzkumy veřejného mínění, které experti a cílové skupiny analyzují a zveličují. Důležitý je proces vedoucí k získání moci, nikoliv to, co dělat po jejím získání.

Představte si, že by Disraeli, Gladstone, Thatcherová či Blair každý svůj krok zakládali na průzkumech veřejného mínění a spekulacích expertů o výsledcích voleb. Takto by nikdy zavedení zásadních reforem a společensko-politických změn nedosáhli.

Williama Gladstona by mohly vyhnat z funkce klepy o jeho nočních návštěvách Saint James Parku. Pozice Benjamina Disraeliho by mohla být otřesena narážkami na dědictví, které měl údajně získat nejasným způsobem. Margaret Thatcherovou by destabilizovalo, když měl její nejbližší politický spojenec nemanželské dítě se svou sekretářkou. Tonyho Blaira by mohly poškodit nepotvrzené zvěsti o tom, že jeho manželka, špičková právnička, dostávala od klientů se zájmy ve veřejném sektoru obrovské honoráře.

Boris je symptomem neduhů současné britské politiky, nikoliv jejich příčinou. Dokud se tyto neduhy nevyřeší, tak ať už Borise nahradí kdokoliv, skončí stejně jako on nebo dokonce ještě hůře, navíc bez jeho charismatu.

Británie potřebuje návrat k ušlechtilé politice, což znamená soustředit se na skutečné problémy „polis“, nikoliv na „skendein to znamená na skutečné politické problémy a ne na drobná uklouznutí.

Amir Taheri byl v letech 1972 až 1979 výkonným šéfredaktorem íránského deníku Kayhan. Publikoval jedenáct knih a na řadě publikací spolupracoval. Od roku 1987 je sloupkařem deníku Asharq Al-Awsat.

Překlad původního textu: Boris of Britain: What Went Wrong?
Překlad: Radomír Bobek

Převzato ze serveru Gatestone institute se souhlasem redakce