Ismail se narodil v jedné vesnici nedaleko izraelského Ben-Gurionova letiště. Dnes je tato vesnice nejméně ze dvou stran obklopena izraelským bezpečnostním plotem, kterému se v Evropě politicky korektně říká "zeď". Do práce jezdí po takzvané "osadnické silnici 443" do izraelské obce blízko palestinského Ramalláhu. Nejvyšší soud státu Izrael před několika měsíci navzdory všem bezpečnostním rizikům rozhodl, že tuto dálnici smějí používat i Palestinci. Ismail tak může být na svém pracovišti autem za dobrých dvacet minut.

Otázce na bezpečnostní kontroly se jen směje: "Mě vůbec nekontrolují. Všichni mě znají. A já jim vždycky přivezu cigarety nebo někdy i zmrzlinu," popisuje svůj vztah k izraelským vojákům na kontrolních uzávěrách. "Tady jsme v Orientu a člověk se podle toho musí chovat." Pochopitelně se bavíme i o projevu a žádosti palestinského presidenta Mahmúda Abbáse před Valným shromážděním OSN. Když padne jméno "Abu Mazen" - jak se palestinskému presidentovi běžně přezdívá - mávne Ismail jen pohrdavě rukou: "K čemu tohle všechno? Někdo si myslí, že toto gesto je první krok tím správným směrem. Hodně lidí si myslí, že násilím se dá něčeho dosáhnout. Většině se stýská po poměrech, jaké tu byly před rokem 1994, když tu bylo všechno otevřené. Nikdo nevěří, že dva státy přinesou nějaké řešení. Tahle země se nedá rozdělit!"

Až dosud probíhá rozhovor v hebrejštině. Ismail zřejmě pokládá svůj protějšek za jednoho z židovských osadníků, v jejichž prostředí se tak bezstarostně pohybuje a vydělává na své živobytí. Když se dozví, že před ním stojí německý novinář, zjišťuje: "Takže ty můžeš volně cestovat do Ramalláhu a ostatních obsazených území?" A potom ještě rychle připojí: "No jo, tam ti budou vykládat docela jiné věci..." Palestinští Arabové zřejmě se svými židovskými sousedy mluví docela jinak než v rozhovorech se zahraničními korespondenty. Ale co si myslí prostý člověk z ulice, je na scéně světové politiky tak jako tak bezvýznamné.

Projevy politiků před Valným shromážděním OSN bývají již tradičně do značné míry zábavné – zejména pokud jde o politiky z Blízkého východu. Proslulá jména jako Jásir Arafat, Muammar Kaddáfí nebo i Mahmúd Ahmadínedžád provází vždy napětí. Chystané projevy těchto lidí slibují jasné a břitké výroky plné symboliky, jakkoli jsou mnohdy nelogické.

23. září 2011 tomu nebylo jinak. Předseda Palestinské autonomie Mahmúd Abbás, který je na Blízkém východě považován spíše za bezbarvou šedou myš, přistoupil k řečnickému pultíku. Prohlásil, že podstata blízkovýchodního konfliktu spočívá v tom, že izraelský stát odmítá splnit předběžné podmínky rozhovorů a dál buduje osady. Přečetl celou litanii palestinské propagandy, pranýřoval "anekční zeď", "mnohovrstevnou politiku etnických čistek", "vykopávky, které ohrožují naše posvátná místa", "blokádu pásma Gazy", "cílené zabíjení palestinských civilistů bombardováním ze vzduchu i ostřelováním ze země" a "kriminální činy ozbrojených osadnických milicí, které se těší zvláštní ochraně okupační armády". Izrael je podle něj odpovědný za "jedinou okupaci na světě". Je to stát, který stojí "nad zákonem a nad povinností skládat účty", odmítá jakýkoli kompromis a postrádá vůli k míru.

Během svého projevu zvedl Abbás tři listy papíru – šlo o žádost palestinského státu o přijetí za plnoprávného člena Spojených národů. Delegáti z celého světa kvitovali toto gesto bouřlivým potleskem. Je pozoruhodné, že se "stát Palestina" prostřednictvím svého "presidenta" uchází o plné členství ve Spojených národech, ačkoli takový stát nikdy neexistoval. Abbás také nikdy nebyl zvolen "prezidentem státu Palestina", ačkoli se v žádosti tímto prezidentem prohlašuje. Ostatně i jeho mandát předsedy palestinské autonomie vypršel v lednu roku 2010. V každém případě jeho ministerský předseda Salám Fajjád prohlásil 14. října 2009 na tiskové konferenci: "Naše právo na vlastní stát musí být vtěleno v rezoluci Rady bezpečnosti!" Konkrétně dokonce uvedl: "Oslo nám něco takového nedalo." A skutečně – ani v dohodách z Osla, ani v žádné rezoluci Spojených národů, které jsou základem tohoto politického procesu, se nemluví o zřízení dalšího arabského státu, ba ani o právu Palestinců na takový stát.

Abbás se ve své žádosti o plné členství ve Spojených národech odvolává na rezoluci č. 181, přijatou Valným shromážděním OSN 29. listopadu 1947 (tato rezoluce je známa jako "plán rozdělení"). Nezmínil ovšem, že všechny významné arabské státy tuto rezoluci odmítly a v květnu roku 1948 zahájily vyhlazovací válku proti Izraeli. Palestinci, kteří se proti tomuto bezprecedentnímu násilnému odmítnutí rezoluce Spojených národů postavili, jsou dodnes neznámí. Za druhý právní podklad se vydává Prohlášení nezávislosti státu Palestina z 15.11.1988 v Alžíru, které byl Valným shromážděním OSN vzato na vědomí o měsíc později.

V dokumentech se hovoří o "izraelsko-palestinském konfliktu" a o "izraelském osídlování". Nemluví se v nich však ani o izraelském státě, ani o Palestinské samosprávě (Palestinian National Authority – PNA). Fantom "Státu Palestina" i jeho "prezident" tedy nechávají ve své žádosti o plné členství v OSN stranou oba relevantní partnery dohod z Osla.

V této souvislosti je zajímavé, že v dokumentech se zdůrazňuje PLO (Organizace pro osvobození Palestiny – OOP) jako "jediný legitimní zástupce palestinského lidu". Bylo by zajímavé se dozvědět, co si o tom myslí palestinský lid. V lednu roku 2006 se v dosud jediných svobodných parlamentních volbách na arabském Blízkém východě velkou většinou vyslovil pro islámské hnutí Hamás, které se od OOP výslovně distancuje a dokonce proti této organizaci bojuje.

Řeč Benjamina Netanjahua byla neméně zábavná. Hned na začátku označil izraelský ministerský předseda Valné shromáždění OSN – tedy všechny své posluchače! – za "absurdní divadlo" a připomněl, že na tomto fóru byla v roce 1980 odsouzena mírová dohoda mezi Izraelem a Egyptem. Netanjahu rovněž konstatoval, že Izrael byl odsouzen ve 21 z 27 rezolucí – tedy "častěji než všechny ostatní státy světa dohromady". Připomněl, že v minulosti vedla Libye Muammara Kaddáfího Komisi pro lidská práva a Irák Saddáma Hussejna Výbor pro odzbrojení. Nyní předsedá Hizballáhem ovládaný Libanon Radě bezpečnosti. "Kdo mohl něco takového vynalézt?" ptal se ironicky šéf izraelské vlády. Pak vyprávěl, že v roce 1984, když nastupoval do funkce vyslance Izraele při Spojených národech, mu jeden rabín napsal do památníku: "Budeš sloužit v domě mnoha lží. Ale i na nejtemnějším místě svítí světlo jediné svíčky dodaleka."

Netanjahu pokračoval: "Ve skutečnosti si Izrael přeje mír s palestinským státem. Nicméně Palestinci chtějí stát bez míru!" Vylíčil "militantní islám" jako hlavního nepřítele míru. Hovořil o íránských atomových ambicích, o snaze Íránu ovládnout Blízký východ. O "arabském jaru" prohlásil, že by se brzy mohlo stát "íránskou zimou". V souvislosti s izraelskými bezpečnostními nároky uvedl: "Jakožto izraelský premiér nemohu dát v sázku budoucnost židovského národa kvůli nějakým zbožným přáním."

Netanjahu připomněl izraelské stažení z jižního Libanonu (2000) a pásma Gazy (2005) a konstatoval: "Kdekoli se Izrael stáhl, neprosadila se umírněnost, ale naopak - umírnění byli převálcováni od radikálů. Izrael je ochoten přijmout palestinský stát na Západním břehu. Ale nejsme ochotni přijmout další Gazu!" Skutečnost, že prodej nemovitosti Židům je v Palestinské samosprávě pokládán za hrdelní zločin, označil za rasismus.

Svému předřečníkovi Mahmúdu Abbásovi odpověděl: "Podstatou konfliktu nejsou osady. Ty jsou důsledkem konfliktu. Podstatou blízkovýchodního konfliktu je neochota Palestinců uznat izraelský stát v jakýchkoli hranicích." Pak se na Abbáse obrátil přímo: "Presidente Abbási, proč se nevyjádříte k této otázce? Musíme přestat vyjednávat o vyjednávání. Přejděme rovnou k věci. Pojďme vyjednat mír!"

Podanou ruku šéfa izraelské vlády už "president státu Palestina" neviděl a jeho slova neslyšel. Už dávno opustil OSN a odjel na letiště, aby odletěl do Jordánska. Jistý pozorovatel označil projevy obou blízkovýchodních představitelů za dialog autistů, při kterém oba setrvávají ve svých představách a ani v nejmenším se nesnaží pochopit myšlení druhého.

Bezprostředně po projevech a podání palestinské žádosti se sešli přední představitelé tzv. "blízkovýchodního kvartetu" (OSN, EU, USA a Ruska). Žádali obě strany, aby se neodkladně vrátily k jednacímu stolu a dosáhly nějakého výsledku pokud možno před koncem roku 2012. Vyhnuli se ovšem jakékoli konkrétní zmínce o hlavních sporných bodech – o hranicích, Jeruzalému, uprchlících a osadách.

Izraelský ministr zahraničí Avigdor Liebermann přivítal výzvu kvartetu k obnovení jednání. Palestinci zdůraznili, že je třeba přestat s rozšiřováním osad a přijmout tzv. "hranice z roku 1967", které měly být původně pouze demarkační linií, a to na přání arabského světa, který při uzavření dohody na Rhodu v roce 1949 nechtěl uznat existenci Izraele. Netanjahu odmítá návrat na tyto hranice byť jen zmínit, protože je nepovažuje za ubránitelné.

I pokud jde o otázku hlavního města, je Abbásovo odvolávání se na plán rozdělení (tedy na rezoluci Spojených národů č. 181 z 29. listopadu 1947) při bližším pohledu problematické. V této rezoluci byl totiž Jeruzalém prohlášen za "corpus separatum" pod mezinárodní správou a neměl patřit ani k židovskému, ani k arabskému státu. Přísně vzato je požadavek Palestinců na Jeruzalém jako hlavní město státu Palestina v rozporu s právním základem, na který se sami odvolávají. Pokud jde o Izrael, celý svět se touto rezolucí řídí a přestože Izrael prohlásil Jeruzalém za své hlavní město již v roce 1949, evropská velvyslanectví sídlí s výslovným odkazem na rezoluci 181 nikoli v Jeruzalémě, nýbrž v Tel Avivu.

Netanjahu sice prohlásil, že ztroskotání dvoustátového řešení odporuje zájmům Izraele, v Knesetu, izraelském parlamentu, se však z různých stran ozývají návrhy na anexi Západního břehu a uplatnění sankcí vůči Palestinské samosprávě. Zajedno jsou všichni v tom, že palestinská žádost v OSN je porušením všech dosavadních dohod.

Ani palestinský president Abbás nijak nehýří optimismem. Několik dnů před svým vystoupením se v New Yorku setkal s někdejším blízkovýchodním vyslancem OSN Terje Roed-Larssenem, který jej požádal o rozhovor. "Celý večer se to tu hemží Američany", odpověděl Abbás, "kteří se s námi chtějí setkat, ale my nechceme." Na Larssenovu otázku, proč nakonec přece jen jde, odpověděl Abbás: "Ani sám nevím. Z nikoho nejsem šťastný, z Američanů ani z Arabů. Mám všech těch lidí už až po krk a nevím ani, co budu dělat, až se vrátím." Čelní diplomaté se k možnosti brzkého obnovení vyjednávání staví spíš skepticky, a pokud by k němu přece jen došlo, pochybují, zda to k něčemu povede.

Zatímco televizní kamery světa zaostřují na jásající Palestince v Ramalláhu, skupiny odporu z Předjordánska hlásí vlnu zatýkání palestinskými bezpečnostními silami. Zdá se, že na světové scéně v New Yorku sklízí Abbás pro svůj "Palestinský stát" větší podporu než v řadách svého vlastního národa. Známý nebojácný bojovník za lidská práva Bassem Ajd z palestinské skupiny pro sledování lidských práv říká: "Ulicím je vcelku jedno, zda Abu Mazen svůj stát dostane či nikoliv." Pouliční obchodník z jeruzalémského Starého Města hubuje: "Abu Mazen jenom přejmenuje okupaci na stát. Pro nás se změní jen to, že se pak o nás už nikdo nebude zajímat."

© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
přeložil Pavel Mareš
www.israelnetz.com