19.3.2024 | Svátek má Josef


BLÍZKÝ VÝCHOD: Bezradnost Západu je nebezpečná

2.2.2011

V některých arabských zemích se začínají odehrávat události, které vzbuzují naděje i obavy. Autoritativní režimy se v základech otřásají, jejich poddaní se mění v občany požadující plnění svých práv. Jenže my zatím nevíme, jaká práva vlastně požadují. Pokud jsou to věřící muslimové, většinou požadují, aby se život v jejich zemích zařídil podle pravidel šaríji.

Chtějí islámské republiky a ne zkorumpované diktátorské režimy, udržující se u moci jen pomocí rozsáhlých represivních aparátů a neustálých manipulací voleb. Mimořádně odpuzující byl a je v tomto směru egyptský režim, založený na po desetiletí trvajícím výjimečném stavu a neustále potlačující politickou islámskou opozici. Jejím jádrem je Muslimské bratrstvo, jedna z nejstarších fundamentalistických organizací v arabském světě, jejíž odnoží je Hamás. Spojuje je boj za práva Palestinců. A protože Egypt potlačuje Muslimské bratrstvo a Izrael bojuje s Hamásem, jsou obě země spojenci. Egyptský prezident se po dlouhá desetiletí prezentuje jako jediná zábrana před nastolením islamistického režimu v Egyptě a proto požívá pomoci i Spojených států.

Není přitom možné Spojené státy a Izrael obviňovat, že nevěří v sílu demokracie. Právě proto, že jí věří, musí zvažovat danou situaci, protože Hamás se dostal k moci na základě demokratických voleb. A je možné, že se v příštích už svobodných volbách dostane v Egyptě k moci Muslimské bratrstvo, které nastolí Západu velmi nepřátelský režim a rozpoutá nové kolo konfrontace s Izraelem. Dosavadní křehký mír na Blízkém východě může být ohrožen. Navíc v Egyptě zatím neexistují ústavní záruky svobod a práv pro všechny občany bez rozdílu vyznání, jak se nedávno ukázalo při vraždách egyptských křesťanů. Na druhou stranu by skutečná demokratická proměna Egypta v právní stát byla lákavou představou. Egypt je se svými osmdesáti miliony obyvatel skutečným centrem arabského světa. Byl centrem helénistického světa, sídlem posledních kálifů před nástupem Osmanů a po islámské revoluci v Íránu v roce 1979 zůstal jediným arabským státem, jenž ve stejném roce uzavřel mírovou dohodu s Izraelem. Tím se také stal spojencem Západu.Ten nyní stojí z výše uvedených důvodů před dilematem, chtěl by, aby Egypt zůstal spojencem Západu i po demokratické změně režimu, ale zatím neví, jak tomu napomoci. Egypťané mají pochopitelně právo na svobodné politické sebeurčení, ale nelze se divit obavám, co z toho vzejde.

Odlišná situace je v Tunisku, kde občanské bouře svrhly autoritativní režim a pokračující aktivity směřují k vytvoření skutečně demokratické vlády. Islám tam existuje v neortodoxní podobě, náboženské politické strany jsou zakázány, významný je díky dvojímu občanství podíl zahraničních Tunisanů, kterých je asi jeden milion a reprezentují spíše laicistické síly. Když se díváme na demonstrace, všimneme si, že se jedná převážně o mladé lidi, kteří mají pravděpodobně slušné vzdělání, především ve Francii. To znamená, že hlavní silou odporu, požadujícího zásadnější demokratické změny, jsou mladí lidé, unavení nefunkčností státu, všudypřítomnou korupcí a nepotismem vládnoucích. Nepožadují ve své většině vznik nějaké čisté islámské republiky, ale demokratické Tunisko, což by mělo znamenat všestrannou pomoc ze strany Evropské unie. V tom se Tunisko poměrně zásadně liší od Egypta, kde je na vzestupu politický islám, i když i zde lze jen vítat případné odstranění nenáviděného režimu prezidenta Mubaraka. Jenže v Egyptě se pravděpodobně schyluje k větší mocenské konfrontaci, protože vládnoucí režim už má dlouhou zkušenost s islamistickými silami a jejich teroristickými útoky a disponuje mnohem rozsáhlejším represivním aparátem. Plný úspěch náboženské opozice není proto příliš pravděpodobný, ale výsledkem protestů může být i poměrně rozsáhlé zmírnění diktátorského režimu, propuštění všech vězňů, zákaz jejich mučení a vraždění, a uspořádání svobodných voleb, například s předem rozděleným počtem míst v parlamentu podle politických stran.

Doposud podléhá vznik nových politických stran přísné kontrole režimu a to by mohlo být uvolněno. Stejně tak by mohla být odstraněna zcela nedemokratická kontrola voleb. Egypt má prezidentský systém, který už není udržitelný, měla by být posílena nezávislost parlamentu a justice atd.

Důležité je, že v Egyptě neexistuje jen islámská politická opozice, která je nejsilnější, ale také sekulární opozice. O politických cílech islámské opozice víme, protože už v roce 1994 publikovalo Muslimské bratrstvo dokument, v němž představilo svou vizi rozsáhlé reformy státu a společnosti podle pravidel šaríji. Jenže Muslimské bratrstvo nereprezentuje celou egyptskou společnost. Podle nepotvrzených informací má asi 2 miliony aktivních členů a asi tři miliony sympatizantů. Sekulární opozice ovšem také není marginální a sdružuje velké množství převážně mladých lidí, kteří chtějí žít v moderním Egyptě. Na ně by se měla mnohem víc zaměřit pozornost jak Západu, tak všech blízkovýchodních režimů, které se bojí postupných úspěchů islamistických sil. Měla by také být více brána v potaz ta okolnost, že vytvoření státu a společnosti podle pravidel šaríji převážné většině mladých lidí nevyhovuje. To ukázaly zkušenosti z Indonésie, kde se po zavedení šaríji v určitých oblastech země hlavně mladé ženy a dívky vyděsily, co to vlastně konkrétně znamená. Stejně tak působí odstrašujícím příkladem někdejší vláda Talibánu v Afghánistánu a podobných příkladů by se mohlo uvést mnohem víc.

Na Blízkém východě zatím proběhly pouze dvoje demokratické volby, a sice v Palestině a v Iráku. Oboje ukázaly, že možnost svobodných voleb přináší neobvykle vysokou volební účast, čili zájem občanů o účast na politickém rozhodování. Ve volbách pak byly hlavně potrestány ty síly, které se ukázaly jako velmi korupční a bez zájmu o sociální problémy prostých lidí. V Palestině znamenaly vítězství Hamánu a již v roce 2007 vznikla analýza, že podobný výsledek by měly svobodné volby v Egyptě, Alžírsku, Maroku a Tunisku. Jenže tento odhad nesmí vést k tomu, že Západ bude nadále podporovat zkorumpované a brutální vlády, prezentující se jako poslední záchrana před vládou islamistů. V každé z těchto zemí existují totiž také nezkorumpované sekulární síly, požadující pouze modernizaci a otevření země západnímu světu. Ten, kdo je najde a spojí se s nimi, zachrání mír na Blízkém východě a otevře pro jeho další vývoj více alternativ.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6