Tak prosím, Alexandr Lukašenko dává běloruským občanům na vybranou! Zjevně tím chce dát na frak pověstem, že se k Bělorusům chová jako všemocný vládce ke svým poddaným, nepřistupuje na jednání s těmi, kdo s ním nesouhlasí, a potlačuje v zemi svobodu.

Podíváme-li se ale na to, z čeho mají Bělorusové vybírat, vypadá věc už poněkud jinak. Mají si totiž vybrat, kdy by se měl slavit chystaný nový národní svátek, Den národní jednoty, zda 17. září, nebo 14. listopadu. Můžeme snad ponechat stranou fakt, že po tom, co se v Bělorusku dělo posledního půl roku, dá se o nějaké tamní národní jednotě mluvit leda ironicky. Hlavně je ale chystaný nový národní svátek fackou polskému národu: 17. září 1939 vpadla do tehdejšího Polska Rudá armáda (po dohodě s nacistickým Německem, stvrzené paktem Molotov–Ribbentrop) a 14. listopadu téhož roku schválil Nejvyšší sovět Běloruské SSR zákon, jímž k této sovětské republice připojil západní část Běloruska, která byla do té doby součástí Polska.

S návrhem na zřízení nového státního svátku přišlo takzvané Všeběloruské lidové shromáždění: tento útvar ovšem splňuje všechny někdejší komunistické představy o demokracii. Shromáždění, jež se letos sešlo pošesté, totiž není ani všeběloruské, a už vůbec ne lidové – schází se na něm Lukašenkova vláda s představiteli průmyslu a „dalšími vysokými představiteli“, z nichž by ovšem žádný nemohl zastávat svou funkci bez Lukašenkova souhlasu. Vůle lidu jak vyšitá!

Co má chystaný svátek přinést Bělorusům, není moc jasné – asi den volna. Nebo snad pocit národní jednoty prosazené na úkor jiného státu?

Co má přinést Polákům, to naopak jasné je: pocit urážky a ponížení. Datum 17. září je pro Polsko dnem těžkého ponížení a mimo jiné varováním, připomínajícím, jak si Sověti s nacisty rozdělili Polsko. Obávám se, že právě to je důležitý motiv celého Dne národní jednoty. Lukašenko – neboť on je tím, kdo má v Bělorusku poslední (a možná někdy i první) slovo – totiž chová k Polsku hluboký odpor. Nejen jako k součásti zlořečeného Západu, který věčně omílá proklamace o lidských právech, demokracii, poctivých a spravedlivých volbách a podobných záležitostech, které podle Lukašenka překážejí jediné správné, totiž jeho vládě. Řada polských institucí také podobně jako instituce jiných zemí, třeba české, pomáhají běloruským občanům, kteří o tato práva usilují. Polský stát také nabízí studium těm běloruským studentům, kterým ji Lukašenkovy úřady v jejich vlasti upírají, a poskytuje útočiště běloruským exulantům. Chovají se tak i jiné státy, včetně Česka, ale Polsko je velké a je na ně přes běloruské hranice dobře vidět a polština má k běloruštině blízko. A hlavně se v této souvislosti nabízí z historických důvodů jako vhodný terč.

Kdyby celá ta akce s novým státním svátkem a hrou na „naplnění vůle občanů“ nebyla tak ostudná, mohla by vyvolat nejvýš trpký úsměšek.

LN, 5.3.2021