Australští socialisté mají poněkud přegenderovaný volební program

Je takové staré pořekadlo, že kdo není ve dvaceti socialistou, nemá srdce, a kdo jím je ještě ve čtyřiceti, nemá mozek. Aspoň tak ten bonmot vyslovoval Churchill. Jako čtyřicetiletý pravičák vůči jeho znění nemám námitek.

Až na jednu: dneska už se levicová politika pomalu přestává dělat srdcem, zato se začíná dělávat něčím, co leží podstatně níž, asi tak o půl metru. Velký náskok v tom mají anglosaské země, protože tahle móda začala kdysi na kalifornských univerzitách a v anglickém jazykovém prostoru se šíří bez zábran.

Hle, letošní koncept volebního programu Australské strany práce (ALP), hlavní levicové strany u protinožců. Podle údajů na začátku textu se na něm podílelo 3000 lidí. (ZIP/PDF ke stažení).

Počítejme tedy různá klíčová slova týkající se sexuální identity:

a srovnejme s tradičními tématy sociálně demokratických stran:

Řečnická otázka z lidu: hráblo jim?

Odpověď: ne, to je prostě výsledek mnohaleté infiltrace příslušné strany aktivisty všech třiatřiceti pohlaví, kteří neznají jiné téma než gender a hodlají jej narvat úplně všude. V duchu před sebou vidím ten sbor s fialovými vlasy a pussyhats na hlavách, jak na mávnutí falické taktovky začíná s nápěvem Gender, gender über alles.

Paradoxně někde o kilometr dál nejspíš v tu samou chvíli žije holčička, kterou odmala navlékají do pytle s úzkým průřezem pro oči, aby nedráždila muže svojí necudnou kůží, a ti samí lidé se k tomu nechtějí ani vyjádřit, protože multikulti je jeden z mála trumfů, který může i ten svatý gender přebít.

Tenhle tým, jako ostatně i spousta dalších radikálů, není schopen postavit si od základu vlastní politickou stranu. To je moc těžká práce. Zato provést plíživé převzetí nějaké existující, to umí dobře. (Kde jsou např. ty časy, kdy se zelené hnutí v Evropě staralo hlavně o broučky a kytičky. To jsem je ještě míval docela rád. Dneska mám dojem, že by bylo dobré chránit přírodu a společnost před nimi. Kdykoliv zamoří nějaké krásné hory v Německu lesem betonových větrníků, nejradši bych řval, a to není vše.)

32 genderů podle Australian Sex Survey

Dělat politiku rozkrokem je šílenství a upřímně nechápu, co si od toho australští labouristé vlastně slibují. Dokonce i stará konzervativní struktura jako já zná nějaké ty ženy a gaye. (Opravdu!) A nikdo, ani jeden z nich se u voleb nerozhoduje podle frekvence slova intersexuální v programu strany. Jsou to voliči jako ostatní, které zajímá, zda se budou opravovat mosty, stavět byty, jak vzrostou daně, kolik nové byrokracie se vymyslí, jestli jsou ti kandidáti zkorumpovaní, jestli mají nějaké zkušenosti, co se případně bude dělat s migrační vlnou, dorazí-li nějaká, jak bude vypadat školství a tak dále, a tak dále. Zkrátka běžná politická témata. Že by to bylo v Austrálii až tak jinak?

Ach jo. Za bolševika se říkával vtip, že socialistický bača musí umět tři věci: vyháňaní ovcí, zaháňaní ovcí a ruštinu. V jeho nové podobě by bača nejspíš musel ovládat vyháňaní ovcí, zaháňaní ovcí a aktuální seznam státem uznávaných genderů (přezkoušení jednou za půl roku – neustále vznikají nové).

Bylo by to samozřejmě naprosto nezbytné – co kdyby se vlčák jednoho dne rozhodl změnit identitu, že?

*****************************

Hudební epilog
Freddie Mercury si na všelijaké zvláštnosti taky potrpěl, ale politický program z nich nedělal. Chválabohu, tedy vlastně Ahurovi Mazdovi. (Byl totiž zoroastrián.)

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY
Toto je kniha nejen čtivá, ale hlavně chytrá. Škoda, že se nepředčítá na středních školách. Ve spoustě okamžiků stáli lidé jako my před složitými rozhodnutími. Jejich zapomenuté příběhy sepsal Marian Kechlibar a my se z nich můžeme poučit i dnes.
Objednat si ji můžete na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora