AFGHÁNISTÁN: Kam se poděly miliardy
Řada analytiků, jako například americký strategický expert Anthony Cordesman, se domnívá, že ne, protože z 35 miliard dolarů, které tato země od roku 2002 dostala, se k obyvatelstvu nedostal ani jeden jediný cent. Třetina občanů v Afghánistánu, podle průzkumu komise pro lidská práva při OSN, žije v absolutní bídě a tato země je druhou nejhorší zemí co se týče úmrtnosti dětí. Jen jedna pětina obyvatelstva má přístup k pitné vodě a tři ze čtyř Afghánců neumějí číst a psát.
Otázka tedy zní, na čem se dá pokrok v Afghánistátu skutečně měřit? Na počtu žen, které nenosí burku, délkou nově postavených silnic nebo na počtu postavených škol pro dívky? Něco se ale přece dle pozorovatelů ze západu změnilo, dívky v některých městech se už nebojí chodit do školy, ani je na ulici nikdo za to nenapadá, bojí se už jen bombových útoků. Zájem o studium je na některých místech dokonce tak veliký, že učitelé pracují na tři směny.
Jenže stačí přijet z Kábulu do Kandaháru a člověk si všimne, jak píší zahraniční novináři, že jde o úplně jiný svět: Auta jezdí bez poznávacích značek, policie tam nemá žádnou moc, dodávky proudu jsou přerušeny. Taliban vyhodil do povětří elektrické vedení a proudu je tak málo, že stačí jen na to, aby svítily dvě nebo tři hodiny obchody, vše ostatní je odstaveno, nikde se nepracuje. Obyvatelé říkají: Za vlády Talibanu jsme měli elektrický proud minimálně dvanáct hodin denně a i bezpečnost ve městě byla větší. Mimo město je to však ještě horší, tam si žádná žena bez burky nedovolí vyjít na ulici. Původně v této provincii mezi Kandahárem a Pákistánem bylo 404 škol a 172 jich museli v poslední době z bezpečnostních důvodů zavřít. Na všech rozhodujících místech městské samosprávy se nacházejí velice mladí lidé, za což nemůže nový Karzáíův režim, ale mstivá politika Talibanu, který se mstí každému, kdo převezme nějaký státní úřad, včetně školy. Staří se víc bojí. Naposled v půli dubna zavraždil Taliban místostarostu Kandaháru v jedné mešitě. Tento stav je způsoben také tím, že podle amerického průzkumu právě v Kandaháru pět lidí z šesti považuje Talibance za své afghánské bratry. A právě Taliban občany nabádá v letácích, aby úředníci neprodleně zavřeli všechny školy a nebrali si od státu žádné peníze.
Jediný program, který snad skutečně v Afghánistánu v některých vesnicích funguje, se jmenuje Program národní solidarity a je řízený ministerstvem pro vývoj venkova. V těchto lokalitách, kde se díky tomuto programu povedlo zvolit nové vesnické rady, které rozhodují, do čeho budou peníze z pomoci investovány, jdou peníze na všeobecně užitečné projekty. V ostatních vesnicích – a těch je velká většina - o těchto penězích rozhoduje tzv. šura, tedy rada starších, v níž sedí nejbohatší vesničané a ti si peníze rozeberou sami pro sebe. Jeden z místních občanů novinářům řekl, že ze 100 000 dolarů, které měla jeho lokalita dostat, přišlo jen 20 000, protože zbytek zůstal nejprve na ministerstvu, další část u šéfa provincie a dalších nižších úředníků, kteří o penězích rozhodovali. Rozkradeno tedy bylo 80 000 dolarů.
Závěr expertů, kteří tento region skutečně dobře znají, je jednoznačný: Západ neví, jak tato země ve skutečnosti funguje. Afghánistán je pro něj stále cizí zemí. Není sice pravda, že by z peněz určených na pomoc Afghánistánu nikdo z občanů neviděl ani cent, je ale pravda, že většina těchto peněz končí u těch nejbohatších. Lidé v této zemi netrpí ani tak podvýživou, jako velkými depresemi z poválečných traumat a z toho, že mají malou šanci si zlepšit svou hospodářskou pozici, tvrdí místní odborníci. A situace je zřejmě o to horší, že 60 procent úředníků nové vlády sympatizuje s islámskou stranou. Jestli tihle lidé převezmou moc, dojde k nové občanské válce a všichni ti, co od roku 2002 spolupracovali se západem, zase zmizí.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6
