19.3.2024 | Svátek má Josef


VÍKENDOVINY: Jak jsme navštívili národní park

23.1.2021

Se vzpomínkou na kamarády z mládí, jistého M. Š a J. G., jejichž povídky miluji a u vzniku některých jsem měl možnost „příposlechu“. Oni to Sláva s Jirkou nepsali jen v kavárně Slavia, jak tradují vzdělaní kritici, ale třeba i v sálech různých vináren, jako byla „Stoletka“, hospody Hamburk a hospody U Zábranských, kde existoval tzv. Karlínský kulturní kabaret. Což ovšem bylo až po tom, co nás vyhodili právě z Olympicu ve Spálené a Jirka, aby mu to ROH Tesly Karlín schválilo, dělal pomocného dělníka v té Tesle.

Já vím, není to totéž, jako psali oni dva, ale snad čtenáře potěší i něco jiného než neustálé mletí o koronaviru a boje amerických Rudých gard, co vyhrály volby.

P.S. Psáno ještě před koronavirem a šílenstvím zdraví- a sportuchtivých občanů. Kteří zaplavují Šumavu v počtech desetitisíců, aby na sebe mohli z co největší blízkosti prskat koronavirus. A když je odvezou na ÁRO, aby si mohli stěžovat na neschopnost vlády.

---------------------------------------

Nic tak mladého muže nepotěší jako pocit splynutí s přírodou. Proto jsem uvítal pozvání spolužáka Puchejře, abych s jejich rodinou vyjel na společný výlet milovníků pravé přírody do lůna šumavské reservace. Podivil jsem se náhlému zájmu spolužáka, protože naše rodina není u Puchejřových a jejich zelených přátel příliš oblíbena. Můj otec po návratu z restaurace, když mu uliční hlídka „Zelených obránců planety“ (ve složení Puchejř A. starší, Puchejř A. mladší, Puchejř B., Puchejř C., členka se zahraničními zkušenostmi Kateřina Jauvajs a mladý umělec Podlažnický) přišla vytknout, že za okny nemáme jedinou květinu, ani na zahrádce nějaké chráněné rostliny, neudělal příliš příznivý dojem. Silně říhl a pravil: „Jaký kytky, ono je už zase Emdéžet nebo První máj?“

Otec, přestože byl po požití europiva trochu zelený v obličeji, a měl tedy ve tváři spřátelenou barvu, si svými slovy příliš lásky ze srdéček mladých aktivistů nezískal. Navíc ze sebe díky europivu vypouštěl nekontrolovatelně škodlivý a k planetárnímu oteplování přispívající plyn metan.

Ani matka náš rodinný morální profil příliš nevylepšila. Přestože se před hlídkou ostentativně snažila uložit onoho slunečného dne biologický domácí odpad do biokontejneru. Tím ovšem vyrušila obrovské hejno much, co tam již léta přebývá a náramně se množí, protože se tam mají, jak říká důchodkyně Vosáhlová, jak prasata v žitě.

Mouchy se vrhly hladově na mládežnickou hlídku a výhružně bzučely. Aktivisté, vycvičení různými akcemi za a proti něčemu, spořádaně ustoupili. Přestože matka nabízela mladým aktivistům, že jim, než se mouchy uklidní a sednou si na zanedbanou důchodkyni Pamprdlíkovou, nalije pampeliškového čaje, ba nabízela k prohlídce starší svázané ročníky časopisu Naší přírodou se sdělením, že zeleně jsme četli rádi už dávno, oni nejevili zvláštní zájem.

Jediný, koho naše knihovna zajímala, byl aktivista Puchejř B. V nestřeženém okamžiku ukradl otci dva výtisky erotického časopisu Leo schované v knihovně za Zdravovědou od profesora Picly. Odebral se s nimi do blízkého stohu s prohlášením, že se tam jde učit odvykání škodlivému tabakismu. A jak tiše dodal, aby si „v klidu prásknul jointa“. Na místě samém pak dobrovolné sdružení hasičů uspořádalo další týden ukázkové cvičení na téma “Jenom blbec kouří ve stohu“.

Členka Kateřina, intelektuálně na výši, „nenápadně“ nadhazovala, že při prověřování korektního eko-chování nalezla zelená hlídka ve své databázi jistou informaci. A to že matka za minulého režimu, při povinné brigádě v „Akci Z“, rýčem přeřízla žížalu. A místo aby jí vystrojila ekologický pohřeb, nepatřičně se smála a nabídla ji jako návnadu kolemjdoucím rybářům. Což byly, milé děti, dříve zlotřilci, kteří ryby, tu nedílnou součást naší přírody, dokonce chytali a sdružovali se k tomu - nedej Gore! - do loveckých rybářských spolků. A někdy ryby dokonce i jedli! Ne Gora, ale ryby!

Špičkování známé ekovýtržnice, která do matky stále strkala a čekala, že jednu nazpátek dostane, načež spustí svůj celosvětově proslulý ječák, dostalo se ze strany naší maminky rázné odpovědi. Trochu se nadýchla a pak, když si pod vousy odfrkla a vydechla ze zadehtovaných plic, odletěla vychrtlá Kateřina až k poštovní schránce. Tam si jakoby nenápadně začala pročítat desítky reklamních letáků a výzev k šetření elektřiny. Válí se jich tam už stovky, protože starý papír z kontejneru vypadává a jinak už ho neberou ani Sběrné suroviny. Tu najednou jménem Zelené hlídky mne a otce vyzval Puchejř k účasti na výletu za krásami Šumavy.

„Půjdeš s námi do malebných hor,“ pravil a začal na mne laškovně mrkat. Na což otec reagoval tak, že mi ráno na cestu přichystal trenýrky z obzvláště silné celtoviny a jistil to dole na nohavicích zapošitou silnou gumou od praku a třemi uzly na provázku v pase.

Na nádraží mi vedoucí výpravy předal obrovský batoh plný chutné zeleninové stravy. Jak se ukázalo, jelita a uzené, které jsme s tatínkem potajmu před nádražím jako posila na cestu konsumovali, neušly bdělému oku mladých aktivistů. Nejprve se již již chystali, že nás nahlásí úřadům jako nebezpečné masožrouty, ovšem kontrolou v databázi Hnutí Dýha zjistili, že tlusté a mastné kvůli určité laxnosti poslanců Unie není bohužel stále zakázané.

To se rafinovaně rozhodl využít zelený otec Puchejř, který zjistil, že kvůli své dlouhodobé kořínkové dietě proložené chroupáním mladého listí neuzvedne připravený záložní batoh s jídlem. A to byl na posledním teambulldingu uspořádaném známou zahraniční ekoorganizací a uspořádaném pod heslem „Zelenou cpu do sebe, pak mne rosa nezebe“ vyhlášen nejsilnějším soutěžícím. Starý Puchejř se ke mně přitočil a lákal zbytek točeného salámu, který jsem žvýkal. Dám mu, co bych nedal, řekl jsme si. Je sice zelený, ale je to taky člověk. Zbývající tři deka točeňáku dojaly starého Puchejře až k slzám.

Vyrazili jsme na vlak. Otec Puchejř žužlal tajně umělou šlupku uzeniny. Já jsem batohem rozrážel cestu. Když jsme se protlačili zástupem bezdomovců na Hlavním nádraží na peron a vyhledali podle odpadávajících kousků rzi náš vagon druhé třídy, vymetl jsem z kupé hromadu mastných papírů. A dva schované Mongoly, kteří zde přežívali již třetí zimu. Pak vyrazil rychlík na Budějice. Stačilo jen málo, asi tak dvanáct hodin, a již jsme po šesti přestupech a dvou přenocováních ve stozích slámy v bezpečné vzdálenosti od nádraží, aby nám somráci nesežrali v noci zásoby, dostihli Šumavy.

Druhý den nás zlákala k výletu do přírody pohodlná turistická štrapáční stezka k pramenům Vltavy. Měla díky obcházení různých zakázaných pásem délku pouhých a přiměřených 64 km. To je, podle vedení Národního parku, ta nejlepší a optimální vzdálenost. Pro pěší návštěvníky. Jak je napsáno pod orientační cedulí: „Odbočky po trase se nevedou a vracet se nesmí!“

Před zahájením cesty a očipováním turistů, což je podle správy parku nutné, aby se v případě zaběhnutí dali rychle identifikovat, vysvětlil docent Chrobák z Šumavské university, je délka trasy opatření ekologicko-ekonomicko-environmentální. A vědecky zdůvodněné. Tuto trasu projdou a neopakovatelným pohledem na uschlé stromy a téměř vyschlé prameny Vltavy se mohou potěšit logicky a ekologicky jen ti, kteří jsou fyzicky dost silní a mladí, a tak zachovají ve své mysli takovýto obrázek nadlouho. A využijí jej ve svém s přírodou splynutém životě. Mezi uvědomělé turisty, kteří tu trasu ujdou, rozhodně nepatří malé děti. Ty totiž v lese neustále křičí, běhají a odhazují papírky. A navíc si, jak bylo vědecky dokázáno expertním týmem organizace „Šumavu vám nedáme, to ji radši zbouráme“ a eko-femi-demi fakultou v americkém Ohiu, stejně nic do budoucna nepamatují. Takže tam nemají co dělat.

Také osobám starším pětačtyřiceti let, které též nezvládnou lehkou trasu 64 km, není potřeba poskytovat tak luxusní zážitky jako pohled na dno původních pramenů. Vzhledem k tomu, že tito staří občané jsou často navíc prosáklí odporným konservativním myšlením a jako sociální skupina se nesžili se zásadami správného eko-návštěvníka národního parku, není potřeba je tam tahat. Stejně už tady moc dlouho nebudou. A pošlapali by stezku. A francouzskými, ano i obyčejnými českými hůlkami by určitě rozmáčkli nějakého vzácného broučka. A vzácných broučků je vždy málo. A je nutno je chránit! A navíc si dědci a báby taky už nic nepamatují. Tak na co by tam lezli?

Cesta nám vesele ubíhala. Občas se sice někde u cesty povalovala mumie nějakého proradného starce, který se přes jasné upozornění vydal na cestu, nám to však nevadilo. Brouci kůrovci-lýkožrouti se po vyčerpání všech zdrojů ze smrků samovolně k radosti ochránců přeměnili na „těložrouty“. A jak někde objeví oslabeného jedince, lákáni jeho pachem jej napadnou, pod kůru... totiž pod kůži se zavrtají – a tak vyschlé mrtvolky neukázněných návštěvníků jsou takovým nenápadným upozorněním, že občan má dbát na pokyny správy parku.

Stačilo jít jen několik hodin v naprostém tichu šumavských hvozdů, v kterých se tak nějak téměř ztrácel zvuk třiapůllitrových motorů džípů ochránců přírody, co jezdili kolem. Ti z kožených sedadel teréních vozidel, která si jako strážci přírody jistě zaslouží, bděle sledovali, zda některý z návštěvníků nelumpačí a nešlape třeba mimo cestičku. K rychlým přesunům kolem přírodních bahnitých turistických stezek jim sloužily nově rekonstruované asfaltky. Ty sice byly původně postaveny za překonaného komunistického režimu, ale ten však, jak pravil hlavní strážce, bývalý politruk, nebyl zase tak špatný. Protože i tehdá směly do lesa jen pečlivě vybrané osoby. Čímž se chránila naše příroda. Za což jsme dodnes vděční a na tyto tradice navazujeme.

Skoro bylo již poledne, když jsme dorazili hluboko do lesa. Do nejcennějších partií. Přímo skoro do lůna přírody. Hotový prales! Když tu náhle…!

Mezi suchými kmeny na hřebenu kopce bylo již z dálky vidět prosvítat odporně bílé domky s nečesky upravenými zahrádkami: Z čehož jsme poznali, že koukáme za hranice všedních dnů. Tedy vůbec za hranice. Ale viděli jsme, že síla našich nových idejí se pomalu prokousává i tam. Přes odpor našich bývalých německy mluvících přátel - totiž tehdy nepřátel - jsme si nedovolili polevit v práci na naší nově a vysoce vědecky koncipované ochraně přírody. To broučci kůrovci, ta pravá součást koloběhu přírody, zajistili, aby skrz holé kmeny bylo vidět daleko do dříve nepřátelské ciziny. Co tam zase ti Germáni dělají. Ovšem všude kolem nás však bylo vidět neuvěřitelně hmatatelné a výrazné výsledky práce našich ochránců. Cizí řečí se tomu prý francouzsky říká „le malheur est arrivé“.

Se slzou v oku jsme vnímali při pohledu přes hranice ten přímo odporný pořádek a vzadu v Bavorsku dokonce stojící lesy. Úplně, ale úplně plné těch odporných smrků. A věděli jsme, že toto není naše cesta. U nás jsou ty naše šumavské české přírodní vesnice. S tradičně opadanými omítkami, s tím přátelským čurbesem kolem stavení a teplým pivem v rázovitých hospodách IV. cenové kategorie. To je to pravé ochranářské! I ty silnice byly v cizinecku napohled jiné. Podezřele rovné, bez děr, s nepřirozeně bílými linkami. Určitě lákající k zbytečným projížďkám. Zatímco u nás se na cesty nikdo raději zbytečně na Šumavu nevydává.

Výlet proběhl poměrně zdárně. Po absolvování čtyřiceti šesti kontrol bdělými ochránci našich hranic - totiž naší přírody - a dalších třech měsících dobrovolného držení hlídek proti zločinnému kácení stromů jsme se chystali na cestu domů. Jen jsme se ještě pár týdnů aktivisticky zdrželi v boji za přírodní Vltavu. Ten boj spočíval ve fasování perel, které jsme pak cpali do škeblí a ty házeli večer do Vltavy, aby je tam mohli ochránci na jaře najít. A zarazit ty lumpárny vodákům, co tam úplně zbytečně jezdí a ruší tokajíci tetřevy. A tak vůbec.

Rozloučení se zasloužilou a aktivní výpravou členů pražských Zelených hlídek však vedoucí správy parku přítomen nebyl. Nedávno se vrátil z ekologického summitu v Honolulu, kde předsedal sekci „Co uděláme s těmi hnusnými smrky?“ a momentálně byl v přípravě na drobné setkání přátel přírody na Šalamounských ostrovech. Tam se sejde jen asi 50 000 ochránců přírody, aby diskutovali o znečišťování ovzduší zbytečnou leteckou dopravou, která přehřívá ovzduší. Nemá smysl na něj čekat, protože pak má jednání na Maledivách. Tam pobude déle, aby se seznámil s využitím ekologické vodní turistiky, neboť byl jmenován šéfem komise, která bude jednat o tom, co s Lipnem. Vypustit? Nevypustit?

Před nádražím jsme si nazuli lyže, neboť díky trvalému oteplování je letošní zimu zase sníh od Šumavy až do Prahy, a vydali jsme se na cestu. Starý Puchejř, známý dobrodruh, se vydal na cestu vlakem. Ale on může, on je důchodce, a tak může do Prahy přijet, kdy chce. Případně nepřijet vůbec, jak pravila před odjezdem Puchejřovic matka. A pohlédla laškovně na mého otce.

V písecké nemocnici léčí následky omrzlin bez poplatků, a tak jsme po dvou týdnech mohli konečně vyrazit domů. Kde zmizel starý Puchejř, není jasno. Povídá se však, že utekl přes Boubín k indiánům do povodí Orinoka. Když se nechal najmout na loď jako plavčík, vykřikoval totiž něco, že ti neumí číst, a tak si nemohou přečíst nic o výhodách environmentálního stylu života. A na kapitánovi loudil jako zálohu točený salám.

Chtěli jsme pod vedením Kateřiny donést hrdé hlášení našemu – tedy totiž jejich – guru Bruslíkovi. Ale nepovedlo se. Doma na nás čekaly zprávy, že jel zrovna do Antarktidy zachraňovat ledovce.

„Proč? Proč?!“ ptali se členové zelené hlídky naší matky. „Proč nás opustil? My jsme se tak snažili!!“

„Četla jsme v novinách,“ pravila matička „že tam taje.“ To vše vysvětlovalo. Kdyby ty ledovce roztály, je Evropa zaplavená až po Krkonoše. A Šumava by byla pod hladinou. Je to geroj, jel hlídat ledovce za nás!

Dlouho jsme mlčeli a hleděli na zasněžená Hradčana. Rádio hlásilo, že v Krkonoších řádí blizzárd a pátý stupeň lavinového nebezpečí. A v Jablonci že jsou na náměstí dva metry sněhu. Rtuť v teploměru pomalu klesala a klesala dolů.

„Víte, jaký máme vlastně štěstí?!“ pravil tatínek. „Dovedete si představit, jaká by tady byla zima, nebýt toho celoplanetárního a nezadržitelného oteplování?“