23.9.2020 | Svátek má Berta


VÍKENDOVINY: Bouře na moři

8.8.2020

Už jste byli někdy v ponorce? Ne? Já jo! A dokonce nejen v tý, co ji soudruzi bulharští námořníci vystavovali v parku ve Varně, ale ve skutečný. V Bulharsku. Ve Varně. V přístavu.

Jó, Varna, město dovolených našeho mládí! Do Varny anebo na Zlatý písky či Sluneční pobřeží se jezdilo v „šoustialismu“ autobusem anebo vlakem. Žádná klimatizace, žádný chlazený limonády a po cestě žádný záchody. Řidič jen musel vědět, kde jsou kolem cesty kukuřičný pole - a to pak byly družstevní výnosy, panečku. Tak pohnojený pole ekologickým hnojivem nemá dneska skoro nikdo! I s kypřicími přídavky v podobě na čtverečky natrhaných novin, socialistického to toaletního hajzlpapíru.

Toaletní... To víte, jak přišel do obchodu ten dědeček a povídá:
„Slečno, máte hajzlpapír?“
„Dědečku, máme. Ale neříká se hajzlpapír, říká se toaletní papír! A co byste ještě chtěl?“
„No ňáký mejdlo.“
„A jaký mýdlo by to, dědečku, mělo být? Toaletní?“
„Né na prdel! Na ksicht!“

Tak zpět.
Já jsem jel ovšem prvně v životě do Bulharska vlakem. Zrovna se smělo jezdit přes Jugoslávii, to se někdy smělo a pak zase nesmělo, podle toho, jak strana a vláda rozhodla, a tak jsme vyrazili Praha - Budapešť - Novi Sad - Sofie a přesednout na místní vlak do Varny.

Ve vlaku se člověk dobře představuje. To znáte, jak jel ten Silberstein... ne, ne, až jindy. Žádný fóry, teď se vypravuje. Takže nazpátek do vlaku na Varnu.

Byl červen, teplo, slunce svítilo, jak říkal spisovatel Švandrlík, Bulhaři „bulhali“ na cestě k socialismu a ve vlaku jsme se potkali s nějakým československým novinářem, mladým a jistěže nadějným. V té době kolem roku 1966 byli všichni čs. novináři „mladí a nadějní“. A tenhle měl s sebou fungl novou půvabnou manželku. Jakož i já jsem měl. S sebou. Mladou manželku. Osmnácte jar měla. Ta jeho. Manželka.

Moje žena byla také půvabná a ne o mnoho starší, a tak jsme se museli rychle seznámit. Slovo dalo slovo, usedli jsme společně do jednoho kupé, cesta dlouhá, bude sranda. No byla. U prodavačů, co pobíhali kolem vlaku na zastávkách, jsme si nejprve koupili pivo - teplý a bulharský - a abychom to vylepšili, koupili jsme si pro každou dvojici košík čerstvých jahod.

Výsledek se dostavil rychle. Už za hodinu, protože dívky pily minerálky a ne pivo, jsme s Alešem seděli každý na jednom konci vagónu, v separé, tedy WC a za nápisem „Zaeto“, u nás by se psalo tedy „Obsazeno“, a nemínili jsme, tedy po pravdě ani nemohli, odejít. Dorozumívat jsme se mohli jen muklovským způsobem klepáním na trubky. Endiaron a živočišné uhlí je báječná kombinace. Když zabere. A zabrala. Takže na konci trati, ve Varně, už jsme byli schopni vystoupit.

Prvně na Balkáně, prvně jsem dýchal ten vlahý přímořský vzduch. Vyrazil jsem z vlaku, popadl kufry a... A před nádražím jsem zjistil, že jsem sám. Moje žena se ihned s prvním nádechem balkánského povětří převekslovala do místních rodných zvyků a pomalu, v klidu vystoupila. S bulharskými spolucestujícími před rozloučením pohovořila. A pak rozvážným krokem vyšla před nádraží. Kde už jsem stepoval a zuřil.

Obtíženi kufry jsme se vydali směrem k přístavu, od něhož kousek jsme měli bydlet. Jdu, na noční obloze svítil úplněk, vzduch voněl a najednou jsem před sebou uviděl ještě jeden měsíc, jak se zrcadlí ve vodě varenské zátoky. Mně se doslova podlomila kolena. Černý moře to na mě tedy mělo připravený!

Koupat jsme se pak chodili na městskou pláž, kde prodavači nabízeli ovoce, šveps, tedy správně Schweppes, a sýrové i sladké pečivo „banica“. A „sladoled“. Tedy zmrzlinu. Klid a mír. Sakra, proč se tomu moři vlastně říká „černé“, když je tak mírumilovné a je u něj tak fajn?

Fajn tam je, pokud nejste středoevropský běloch a nejste manželkou nucen válet se celý den po pláži. Žena moje se položila na písek, hlavu do stínu a pak si zchrupla. Já jsem už za hodinu seděl pod slunečníkem, namačkaný na Alešovu ženu, ovšem nikoli z důvodu nemravných, leč proto, že jsme my čtyři neměli na to zaplatit si dva slunečníky. A slunce pálilo, moje žena spala na slunci (Středoevropanům významně nedoporučuji!), Aleš se nějak ztratil, byl to novinář. Přikryli jsme se ručníky, hlavně nohy, na hlavu bílé kloboučky, a setrvali v domněle bezpečném úkrytu. Pouze domnělém. Tam když to pálí, tak to pálí i skrz slunečník, a od písku a vůbec „fšecko“.

Výsledek se dostavil. Už večer. Paní domácí nás odhadla dobře. Tak kolem desáté jsme s onou fungl novou Alešovou manželkou byli do půl těla. Opět nikoli z důvodů nemravností. Z ramen a zad se nám loupala spálená kůže. Paní domácí s dcerou nám mazaly záda pravým bulharským jogurtem, který jsem viděl prodávat za pár let v Marseille za děsný prachy v tom samým typu kelímku s nápisem Kисело мляко. A mně to plácaly na záda. A té mladé dámě, s kterou jsme „face to face“ klečeli u starého gauče, aby se jim to natíralo pohodlněji. Když paní domácí usoudila, že to už nějak „zaschlo“, vyhnala nás, každého zvlášť, samozřejmě pod sprchu. Tam se to z nás omylo. Měli jsme děsnou kliku, že tekla voda bez výpadku. Tehdy dosti častého.

Takhle jsme se bavili až do rána. Krásná cizí holka přede mnou, nijak se ani nestyděla. Bodejť by jo. Oba jsme měli horečku a zimnici a bylo nám zle. Druhý den byla zakoupena zázračná mastička, tehdy zvaná „Mediko Ideal“, na spáleniny od slunce. Ta byla úúúúžasná. Za další den už jsme mohli zase na pláž, záda ovšem namazaná Mediko Ideálem. Jo, a seděli jsme pod slunečníkem a s ručníky přes záda. Každý pár pod svým. Slunečníkem. A bylo nám, až na ty záda, báječně. Mojí ženě bez zad. Tedy bez spálených zad.

Objeli jsme pak spolu mnoho různých moří, ale ona se nikdy nespálila. A já už nikdy tak hrozně. Po převratu v Bulharsku zmizel Mediko Ideál z trhu. Já na něj se slzou v oku vzpomínal po letech, když jsem chtěl ušetřit a koupil jsem laciné bílé mazaní na rty před prvním odjezdem do Francie na lyže do Val Thorens. Tam jsem si zdříml ve výšce 3000 metrů nad mořem na chvíli na sluníčku a zapomněl, že bych si měl zakrýt rty. Ha! Massa Bob z obrázků v politicky nekorektních mayovkách měl vedle mě rty jako tenké linky! Jauvajs! Kdybych tak měl s sebou bulharské Mediko Ideál... Takže jsem zaplatil ve francouzské vysokohorské Pharmacii víc, než nás stál před lety celý zájezd do Bulharska.

Ale zpět do Bulharské lidové republiky v roce 1965.

To, že Černé moře dokáže pěkně houpat, i když je klidné, jsme prvně zjistili, když jsme se vydali na výlet do letoviska Družba, za cara Svety Konstantina Elena, dnes zase Svety Konstantin i Elena. Zahájení výletu bylo tradiční. Na zastávce autobusu stál autobus a protože nikde na Balkáně si nic moc nedělají z nějakého jízdního řádu, což je dle nich středoevropská a hlavně německá vymyšlenost, s kterou vnitřně nesouhlasí, stál klidně. Já, jakmile jsem uviděl autobus na stanici, jsem vyrazil, jak jsem byl léta nacvičen stíhat tramvaj č. 3, když si to svištěla dolů od vozovny a já byl teprve u hospody U Součků. Tedy úprkem-prk!

V pětatřiceti nad nulou je to samo o sobě hovadina. I když člověku ještě není zdaleka třicet. V téměř infarktovém stavu jsem se přiřítil k schůdkům, chytil se rukou tyče a začal sípět na řidiče, že aby jako počkal. Díval se na mne a v klidu pravil, že „da“, což potvrdil zavrtěním hlavou na strany, což v této zemi, čert ví proč, znamená ano.

V poklidu dojdoucí manželka pozdravila bulharsky řidiče, zeptala se společensky, zda jede na Družbu, ačkoliv to bylo napsané na cedulce vedle řidiče, on společensky prohlásil, že ano, a zeptal se, kam jsem tak utíkal.
„Híííí... já, hííí...“ sípěl jsem, „jsem, hííí, myslel, abyste nám jako neujel, hííí,“ sdělil jsem, svojí tehdejší strašlivou bulharštinou,. stále lapaje v tom strašném vedru po dechu.
„Ošte malko šte počakame,“ sdělil řidič a zapálil si cigaretku, v čemž ho následovalo ihned asi dvacet lidí uvnitř autobusu a pár jich kvůli čerstvému vzduchu k nadýchnutí vystoupilo i ven. A již za pouhých dvacet minut jsme vyrazili. Kdyby se někdo divil, že se v Bulharsku v autobuse kouřilo, tak se není co divit, tehdy se na Balkáně kouřilo všude, moje žena jednou pravila, že se tam možná nekouří jedině na porodním sále, ale pak se zamyslela a pravila, že se pravděpodobně kouří i tam.

Výlet nazpátek parníčkem mi prvně ukázal Černé moře „z té horší stránky“. Jak říkával nadporučík Dub. Dlouhé vlny, valící se z hlediska koupajících laškovně k břehu, se ukázaly na pobřežním parníčku jako devastující záležitost. Jen jsme odpluli od břehu, párkrát to houplo a už jsme seděli s Alešovou ženou u řetízku zábradlí, kudy se jinak nastupuje. Tam nám posádka, jakožto prominentním hostům dorozumějícím se domorodštinou, dala židličky a doporučila nám, abychom se pevně drželi. A poodešla. Ono kolem nás vůbec bylo za chvíli místo. Nejdřív jsme byli jen silně zelení, ale jak říkali Š+G v povídce o kouření, kachna, v našem případě kebaby, „byla už brzy mezi námi“. V tomto případě tedy přesněji řečeno v moři.

Naši zlotřilí manželští partneři se odebrali za posádkou, která je pozvala na panáka, a tak tam spolu pili rakiji a vůbec se radovali. My tedy ne. Ovšem tak už to v životě chodí. Jeden úpí, druhý se raduje. Taková mořská nemoc není nic na radování.

Mořská nemoc je vůbec svinstvo. Nebudete tomu věřit, ale já měl před sebou, pár centimetrů před nosem, opět mladý svůdný výstřih - a bylo mi to fuk! A té dotyčné bylo fuk, kam koukám, hlavně že ji neometnu. S hlubokým nezájmem jsem pohlédl do úžlabinky výstřihu a pak už se věnoval jen moři a svému žaludku. A jen ať to přestane proboha houpat!

Nakonec jsme do tý Varny dojeli, ovšem kdy a jak jsme se dostali do bytu, nevím. Přemýšlel jsme, co bude chudák moje žena dělat v Bulharsku s mojí mrtvolou, ale pak jsem si řekl, že jak je znám, všichni si nejprve zapálí „retko“ a pak dají rakiji a nakonec něco vymyslí. Mně už to bude jedno. Páč budu mrtvej. Už nikdy na moře. A kór ne na malý lodi!

Za pár dní nám otrnulo a šily s námi roupy. I rozhodli jsme se, že si uděláme výlet na protilehlý břeh varenské zátoky. Parníček jede po ránu, přeplavíme se tam a vykoupeme na prázdné pláži, poobědváme, nastavíme těla paprskům slunce a odpoledne pojedeme nazpátek. To je nápad.
Přeplavili jsme se, vykoupali na liduprázdné pláži, slunili se a až do lehce pooběda to vypadalo jako bezva nápad. Pak se vynořily za vysokým útesem nad našimi hlavami mraky. Když u Černého moře, tak černé mraky, to dá rozum. Slunce zmizelo a trochu se setmělo. Co teď?

V ten okamžik se pro nás skupina mladých námořních kadetů, která už chvíli kotvila s takovou nějakou podivnou lodí kousek do nás a pilně cosi nacvičovala, stala jedinou záchranou. Slovo dalo slovo, v Bulharsku se na Čechy skrz prsty nekouká a když jde o vojenskou morálku a předpisy, tak se to taky nebralo za socíku zase až tak vážně.

Ostatně dvě mladý holky na palubě si přeje mít každý kapitán. I když mají s sebou manžely. Jen jsme se nalodili, setmělo se ještě víc. A začal foukat vítr, který tak krásně a romanticky popisují dramatičtí spisovatelé, jak metá spršky z pěnících se vln. V praxi je to prd romantika. Ta voda je slaná, studená a líská vás do obličeje a stříká do očí, takže to pálí a vůbec. Ono nebylo moc kam se schovat. Ta loď totiž byla malý pobřežní tanker.

Kdo neví, jak vypadá malý námořní tanker, tak mu to popíšu. Dlouhý asi třicet, čtyřicet metrů, vpředu zdvižená příď, na konci vyvýšená záď se zábradlíčkem. Uprostřed paluba na úrovni hladiny a na ní budka pouze pro kormidelníka a kapitána. V tomto případě v ní byly ještě dvě ženské. NAŠE ženské. Manželky! S kapitánem a kormidelníkem! Zavřený v boudičce.

Nebe bylo černé, loď se kymácela, paluba byla zalitá vlnami, které se přes ni zuřivě proháněly. Ještě že ta bouda, co v ní byla sestava 2+2, byla skoro celá prosklená. Ale to jednomu takovému, hlavně manželovi, stejně nepřidá, když není jak se k té boudě dostat!

Bouře se přihnala a opřela se do nás plnou silou. Kadeti nám doporučili, abychom si sedli na zvýšené zádi lodi na zábradlí, takový to co bývalo u nás dřív na pokrajích ulic, zaklesli nohy do šprdlinek a fest se drželi. A učinili totéž. Na rozdíl od nás měli námořnické nepromokavé obleky s kapucí. My byli vystaveni řádění živlů naplno. A živly se činily, co to šlo. Blesk stíhal blesk, břeh skoro nebylo vidět přes clony deště a navíc ta ztroskotaná loď!

Ve vjezdu do přístavu totiž trčela z moře ztroskotaná loď. Veliká. Zaoceánská. Od druhé světové války. Prý se ji Němci pokoušeli dovléct do doku, když byla zasažena, ale nepovedlo se a klesla přídí ke dnu těsně před přístavem. Za pravdivost historky neručím. Ale to, že rezavá loď, její nástavby a kormidlo ve vzduchu vypadá romanticky v slunném letním odpoledni, ale za bouře rozhodně ne, to odpřisáhnu.

Kapitán, aby ochránil malý tanker před stále většími vlnami, připlul do závětří vraku a pod jeho ochranou jsme se probojovávali k molu. Nahoře na rezem prožrané nástavbě byla jakási otevřená železná vrata, jejichž křídlo se bouří uvolnilo a v nárazech větru v pantech nejprve zakvílelo „íííííííí“ a pak „ééééé“, jak se vracelo. Vrak lodi ve větru pod vlnami sténal, skřípěl a naříkal a vůbec.

Jeden z mladých kadetů sedících vedle nás na zádi si ukryl hlavu pod námořnický plášť. Kamarádi jej přidržovali a byly z něj vidět jen nohy. Chudák, asi se taky bojí, napadlo nás a zoufale jsme se drželi a odolávali náporům větru.
Konečně se malý odvážný tanker probojoval do přístavu, když se v konečné fázi choval jako jankovitý kůň, pod náporem vln se vždycky vpředu zvedl do výšky, aby se s rachotem zřítil dolů. A nás pak zalila masa vody a vodní tříště, takže nebylo vidět ani to, co se v té chvíli děje v kormidelnické budce.
Jakmile jsme zajeli za hráz, voda se uklidnila, déšť do nás sice stále pral a hrom burácel, ale už to bylo v pohodě. Ta voda shora byla sladká. A docela teplá. Jako ve sprše.

Pustili jsme se s Alešem zábradlí, šťastní, že to tak dopadlo, jen ten nešťastný kadet se stále choulil, celý i s hlavou schovaný pod pláštěnkou.

Loď přirazila k molu. Zaskřípěly, jako ve správném filmu, řetězy, zamlaskaly staré pneumatiky, co se používají pro tlumení nárazu mezi loď a molo, a motory ztichly. Déšť do nás stále bil. Mladého kadeta vyváděli jeho dva ochránci z lodi a teprve když měli seskočit na břeh, tak se mladý muž osvobodil z pláštěnky a pravil svým průvodcům „díky „. A šel se schovat pod přístřešek. Při tom jim slíbil, že už to bude mít dočtený a že jim to hned zase vrátí. V ruce držel sešitek, obdobu šílené edice, kterou u nás vydávalo Naše vojsko a kde vycházely socialistické detektivní a špionážní romány.

Kapitán k nám s úsměvem přivedl naše děvčata (bodejť by taky né, pacholek jeden stará nemravná, dědek asi čtyřicetiletej!) a pozval nás na prohlídku skutečné ponorky, která kotvila vedle u mola. V tom lijáku, pravil zkušeně, na kontrolu stejně nikdo nepřijde. A měl pravdu.

Ponorka byla úchvatná. Sice trochu smrděla zpocenýma chlapama, ale to nic. Ale moc si z toho nepamatuji. Nejen proto, že už je to tolik let, ale taky proto, že jsem celou dobu v duchu zuřil. Já zažívám pravděpodobně svoje největší životní námořní dobrodružství, větry dují a moře bouří, vlny ve převalují přes loď, vrak sténá, blesk stíhá blesk, leje jako z kove a on... on ten kadet, pacholek si klidně čte román o tom, jak udatní soudruzi-bezpečáci bojují proti odporným diversantům, případně hrdinní rozvědčíci zápasí s odpornými kapitalistickými špionážními centrálami a tak podobně! Hergot, celou radost mi zkazil! Můžu já tohle vyprávět jako hrdinskou a napínavou příhodu jednou vnukům? Nemůžu.

Že se mu noha nesmekla! No, jestli měl taky takovou praxi v posedávání na zábradlí, jakou jsme měli my v Praze, kdy jsme dokázali sedět na klandru celý odpoledne, tak holt ta vlna neměla nárok. Ale přiznejme, co se týče zábradlí byl dobrej!

Ale stejně to byl pacholek! Celou radost nám zkazil. Ony holky tu příhodu s tou blbou knížkou totiž taky viděly. Mohl jeden každý z nás té jedné pak v noci šeptat, jak byl v té strašné bouři na palubě statečný? A mohla se dívka při tom vyprávění chvět bázní a pak hrdinu za jeho statečnost odměnit? V noci? Což bejvá v mladým věku způsob nejlepších odměn? No nemohla!

A myslím, že by nás v zásadě rády odměnily. Už jen z toho důvodu, aby se trochu vyrušilo, jak byly s tím kapitánem zavřený v tý budce.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

J. Jurax Hezký :-) 13:19 8.8.2020





 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.