K minulému článku mám jednu technickou poznámku. A pak už s vojnou končím! Opravdu! Prosím totiž o radu! Týká se to ještě jednou mojí vojenské služby a střeleb s ní spojených. Stříleli jsme, ale jako „o dušu“ to nebylo a o trefení se není, ze skromnosti, raději řeč.

Měl jsem, jako většina v ČSLA, útočnou pušku (to bude asi ta správná charakteristika..) vzor 58. Tedy měl... byla mi tenkrát ještě „svěřena dělnickou třídou“. Propůjčena. Na konci dvou roků prázdnin mi ji dělnická třída zase odebrala. Škoda...mohla být zábava. Krkouni dělnický!

Vzhledem k tomu, že jsem ji musel neustále čistit a olejovat, nevím ani, co se stane, pokud ji „ponecháme na větru a dešti“.

Zato naši mazáci už přesně věděli... Tedy nic o rzi, tím méně o korozi, ani o čištění, protože jsme jim je čistili my - holubi. Ale třeba to, že se dá použít plynový nástavec na zúžení ústí hlavně, aby byl při střelbě slepými náboji vyvolán efekt zpětného vyhazování prázdné nábojnice a nasouvání nového náboje do komory, který by bez něho nefungoval a jen by to „pšouklo“. A zase - natáhnout, puf! - natáhnout, puf!... Ovšem za cenu značného zanesení hlavně spalinami, jež bylo nutno pracně odstranit. To věděli! Střela tu hlaveň prostě zároveň „vyčistí“. Střelba slepými všeobecně zanese hlaveň...

Proto když jsme na konci „přijímače“ (prvního měsíce na vojně) slepými náboji „dobývali“ nějaký kopec, nevím už kde a ani nevím, jestli to byla kóta „dvastapět“, pamatuji jen, že na konci října byla nádherně barevná příroda, „nepřítele“ nahoře na kopci jsem vyhlížel proti bezchybně modré obloze a krvavě zralým šípkům náš útok rozhodně nevadil (Napadá mě při tom známá replika pana Hrušínského ze Slavností sněženek: „Jak by tady bylo krásně, kdybych tu nebyl já!“), škodolibě nám mazáci nabízeli: „Máš plynový nástavec? Ne? Tak na! Pak mi ho vrátíš.“ a věděli, že nebudeme pucovat jen zablácené kanady, ale i zanesené laufy. A my, neználkové, si užili tu „kadenci tatatatatata!. A ještě mnohem rychleji!“

Teď k pudlu jádra! Omlouvám se za tu prvotní omáčku. Sorry,....’sem se zasnil.

Vím, že v diskuzích jsou samí hloubaví lidé. Prosím, vysvětlil by mi někdo tento problém? A nebojte, je to všeobecně vědní záležitost, fyzika, mechanika, ne specificky vojenská věc (I když by to mohl být oříšek, při vzpomínce, že vojenský úhloměr má pravý úhel nikoliv 90°, ale 100°):

Učili jsme se, že SA vz.58 má dostřel asi 3500m.

Přesně si to už fakt nepamatuji, ani jsem to nikdy neměřil. Jednak bych nestačil rychlostí běhu dohnat střelu, v cílové kameře bych o fous ztrácel, a pak, kdybych to snad chtěl odkrokovat, měl bych potíž i se vzdáleností. (Vydatná svačina na cestu by mi určitě pomohla! Hlavně pitný režim dodržet!)

Podstatná je hlavně další informace - že prý zásah střelou je smrtelný po celou dráhu jejího letu!

Já mám ovšem tu představu, že stojím-li na určitém místě, třeba... tady, ne, kousek doprava, ták, a tři a půl kilometru daleko mě „kulka osobně jmenuje“, to znamená, že se mezi nás v tu chvíli nepostaví jiný konkurenční nepřítel, střela mi tak maximálně dopadne na palec u nohy, ale rozhodně mě nezabije. Asi ani modřinu mi neudělá. Tedy spíše štěnici pod nehtem na onom palci.

Jak to kurňa je? Protože když by měla mít energii mě zabít, její dostřel by musel být mnohem, mnohem delší! Možná snad kdyby mě trefila do Achillovy paty... (Jistý vážený pán Achilles si totiž u mě blahé paměti nechal v úschově patu. Neřekl mi ovšem, kdy ji mám vrátit, nebo kdy si ji sám vyzvedne, tak ji celou tu dobu chráním.) Ale zase podle kovbojské cti by mě nikdo určitě nestřílel zezadu...!

Nikdo nebyl dodnes schopen mi to vysvětlit! Že by už i za ČSSR fungovala klamavá reklama?

Kdyby na rovinu řekli: Dostřel je 3500 metrů a do 3368,5 metru střela dokáže usmrtit, měl bych klid. Věděl bych, na čem jsem, kam si mám kdyžtak stoupnout.

Takhle z toho další roky nebudu spát! Pomůžete? Slitujte se prosím, sedmatřicet let nespím! :-D

Ale neberte to, prosím, zas až tak vážně...!

:-)