Opět si dovolím jednu přeposlechnutou historku. ‚Zuby zahne‘ je výrok mých rodičů, když mě jako malého večer posílali vyčistit si zuby.

Zahne jsou zuby německy. Bylo to podle jakési anekdoty z války, kdy byly všude dvojjazyčné nápisy. Myslím, že šlo o to, že dentista měl na vývěsce před ordinací napsáno „Zuby Zahne“ a všichni se báli k němu chodit, aby neutrpěli újmu. Taková slovní hříčka.

U mne šlo jen tak o legraci, nejednalo se o žádné násilí na chrupu, například o jeho vyosení v případě mého vzdoru. Nějak mi to k této historce pasovalo.

Kamarád kuchař mi vyprávěl, jak vařil kdysi na Vysočině v hotelu Podlesí. Tam, co je ta pohádková vesnička Podlesíčko. Byli jsme se tam podívat. S malou dcerkou. Úplně nezávisle, dávno před tím. Byl tam i program pro děti. Kouzelné místo! Můžete klidně bydlet o dovolené třeba v pařezové chaloupce jako Křemílek a Vochomůrka. (Nebo v jiné, jako Rumcajs a Manka, aby to bylo genderově více vyrovnané. :-))

Někdy předtím prý měl kuchař nehodu v autě. Jako spolujezdec, on sám nikdy řidičský průkaz neměl. Vyrazil si při té nehodě přední zuby. (Asi se zakousl do tvrdé palubní desky... (Au!) Měl místo nich prý jen zlomené pahýly.

Tady na Vysočině se prý skamarádil se zubařem. Patrně přes své kuchařské umění. Jó, když je člověk šikovnej, má kamarády hned! Parafrázoval bych známé rčení, že kamarádství prochází žaludkem.

Kamarád zubař mu jednou takhle říká:
„Když tě tak pozoruji, mám návrh! Abys nestrašil děti, já ti ty zbytky zubů postupně vytrhám, pěkně s přestávkami, a pak ti udělám můstek.“
„No tak dobře, ale vytrhej mi je najednou, já nemám čas!“
„Neblázni, to nemůžeš vydržet!“
„Ale jo, mám snížený práh bolesti. Mám něco za sebou, boxoval jsem za Dunajplavbu.“

Nechal mu podepsat revers, že je to na jeho odpovědnost a jednoho dne se pustil do trhání. Měl to samozřejmě umrtvené.

„Jak to přijde k sobě, hned mi zavolej!“ říká zubař, když ukončil své destrukční dílo.

K sobě to přišlo asi v jednu v noci. Po půl páté ráno prý přestal dělat frajera, že to vydrží, to když už nevěděl, co má dělat a bolestí bušil hlavou do zdi. Zavolal mu. Zubař přiletěl, tak jak byl v pyžamu, už ode dveří na něho skočil a vrazil mu injekci se slovy

„Ty seš ale debil!“

Vyrobil pak můstek, který mu léta dobře sloužil.

Uběhla od té doby spousta let. Jednou mi takhle v noci volá, že chce opět odvézt domů z práce z restaurace a hned se mi svěřil:
„Prošimtě, já še pošeru! Já ti mušim žíčt, čo še mi štalo!“
A v autě pak, poté co mi odvyprávěl ten předchozí příběh, povídá:
„Mně še chtělo kejchnout a jak šem kejchnul, ten můštek mi vyletěl ž huby pšímo na hranu hrnče a jak byl jako že čtyžech pšedních žubů, pšelomil še vejpůl!“

I když je to neštěstí druhého, myslel jsem, když jsem si to představil, že se počůrám smíchy!

„Ty še šměješ, ale kde já teď najdu žubaže, kterej mi to špraví? Čo mám dělat?“

„Vezmi vteřinové lepidlo a slep si je!“ chechtám se. Mám v paměti svého tátu, který si upravoval nesedící umělé zuby v dílně na brusce. Já vím, je to kruté, ale když mně to připadalo k popukání.

Vzpomněl jsem si také na scénku z knihy Jak jsem vyhrál válku od Patricka Ryana, kdy házeli zubama o zeď.

Myslím, že to nakonec dopadlo dobře. Sehnal totiž někoho „pšeš nežbytné žnámošti“ a také pšeš maďarské klobásy (“Á, to jste vy s těmi klobásami, tak pojďte dál!“) a má určitě žuby jako kanadská pila! Jestli se mu tedy nechtělo znovu kýchnout...

To prostě nevymyslíš!

A jeďte do Podlesíčka, je to tam fakt kouzelné! Ale bacha cestou na žuby! Ať nezahnou!