18.6.2024 | Svátek má Milan


ŠAMANOVO DOUPĚ: Bezpečná pláž u nebezpečného moře

18.5.2024

Máme za sebou povinnou, i když uchvacující prohlídku křesťanských svatých míst v arabském Betlémě. Je po desáté hodině letního izraelského času, stále ještě pátek 6. října 2023 a my už máme odpracováno. Teď už nás čekají jen turistické radovánky. Na odpoledne nám domluvil Radek místo původně plánované návštěvy antického Šekemu (dnes palestinský Náblus), kde právě proběhly nějaké virvály, bezpečnější svačinku u jedné Češky, žijící v Kirjat Gat, což je dost na jihu. A když už se potrmácíme na jih, vykoupeme se i v blízkém moři na úplně nejjižnější izraelské (Izraelcům přístupné) pláži pod Aškelonem.
„Trmácení“ v Kamalově busíku je dosti pohodlné, jen co se vymotáme z ulic Betléma. Lépe řečeno z Area A izraelského území, kde je samospráva plně svěřena do rukou palestinských představitelů. Protože však jim svěření muslimští občané občas podnikají jisté nepřátelské kroky proti nemuslimským izraelským občanům, je Betlém obklopen hnusnou, avšak účinnou obrannou zdí. A v ní je nemnoho bran, ta hlavní, směřující na sever do Jeruzaléma, bývá v období virválů pravidelně uzavřena. Leč Kamal zná ty cestičky, po nichž se lze vymotat z Betléma i mimo hlídané a často uzavírané brány. Kdybychom jeli přes Jeruzalém, mohli bychom si užít svištění k pobřeží po dálnici číslo jedna, ale my můžeme jet i přímo na západ a svištět po silnici 375.
Nejprve tedy územím „Státu Palestina“, jak uvádějí přemoudřelé zápaďácké mapy. I tuto silnici obklopuje ze severu zeď, ale je to protihluková zeď nově stavěného sídliště. Zeď zmizí, vystřídají ji sady olivovníků, za nimiž se bělají arabské domky. Žádný „utečenecký tábor“ tady nehledejte. Jsou to chaoticky rozházené bílé jedno- až tříposchoďové domky. To už jsme se nenápadně dostali z Area A do Area C, kde Palestinci mají na starost... nic.
Po asi 20 minutách se vpravo objevuje další arabský chaos jménem Husan, zatímco na vršku vlevo se rozložilo lagunovité židovské sídliště Beitar Ilit. Jsme u stejnojmenného checkpointu. U kruháku před ním, ještě na území Area C, je strategicky umístěná benzinka. Samozřejmě na palestinské straně - neb nebozí Palestinci nemají pohonné hmoty zatíženy daní z přidané hodnoty. Pročež všech asi devadesát různých národností a náboženství, která sídlí ve Svaté zemi čepuje přednostně na palestinském území. Ano, jde o ekumenické čerpání PHM.

Zde nás čeká pouze checkpoint, žádná oddělující zeď, jen zeď zelená. Zeď lesa, ve kterém dominují borovice halepské, které tak báječně rychle rostou a také báječně rychle hoří. A cypřiše, borovice, blahovičníky, borovice, tamaryšky, borovice, akácie, pistácie - a hlavně borovice. Skutečné bory zde šumí po skutečných skalinách, protože dříve než lesy tu byla kamenitá a skalnatá poušť. V těchto místech se zachovaly jen zbytky původních lesů. Ty v místech židovského osídlení už od roku 1901 rozšiřuje a udržuje Židovský národní fond (Keren Kayement Leisrael, Keren kajemet le-Jisra’el,קרן קימת לישראל‎‎, Jewish National Fund, KKL-JNF). KKL dnes vlastní 13 % rozlohy státu Izrael. To není „ukradená půda“, ale vykoupená půda a obhospodařovaná půda. A už se na ní vysázelo přes čtvrt miliardy stromů! Na jejich výsadbě se podílejí i lidé z mnoha zemí světa. Už jsme navštívili Masarykův les, kdysi jsem byl s partnerkou Janinkou na severu Negevské pouště v lesním masivu Jattir v Českém lese (který sousedí, jak jinak se Slovenským lesem). Tady jsme projeli lesem, co se zove American Independence Park. Když dorazíme k téčkové křižovatce se severojižní magistrálou číslo 38 a zabočujeme vlevo na jih, jedeme mezi France Adulan parkem vlevo a British Parkem vpravo.

Napojíme se na k západu směřující pětatřicítku, projedeme Kirjat Gat, který ale není současným postupovým cílem. Tím je pláž pod Aškelonem. Po osmdesáti kilometrech a hodině dvacet zakotvíme na autobusovém parkovišti. Je něco po půl dvanácté, máme víceméně rozchod do dvou. „Víceméně“ proto, že se zpočátku držíme u sebe.
Samozřejmě, že pláž v Izraeli nikdy není jenom pláž. Tady se nad ní, na jakési náhorní plošině asi deset metrů nad hladinou Středozemního moře rozkládají různověké vykopávky. Kostelík Santa Maria Viriduse(?), zbytky románské baziliky, římský amfiteátr, my však míříme přímo k moři. Zdržím se jen u dávné studny, která je kryta kamenným kvádrem a lomený vstupní otvor do něj chrání mříž. Zde kdysi velbloudi svým chozením kol dokola čerpali z hloubky vodu do prostorné nádrže, která pak napájela žlaby, ze kterých mohla být další zvířata. Voda odtud plynula kanály i do širokého okolí. Nějaká studna tady byla od střední doby bronzové (minus 2200 př.n.l,), přes pozdní dobu bronzovou i následující dobu železnou. Byla tady za Filištínců, židů, Peršanů, Řeků, Římanů, Byzantinců, Arabů, křižáků, muslimů i Otomanů. Dnes se musíme spokojit s blízkými pítky, protože žádnému velbloudovi se nechce chodit dokola.

Ale dosti již dosti památek, to bychom se upamátkovali! Čecha vábí šumění mořských vln a spěchá jim vstříc, i proti věčnému západnímu větru. Jsme asi deset metrů nad linií břehu a asi sto metrů daleko, ale až sem kdosi mezi větrem nakloněné blahovičníky nanosil mušličky. To musela být vlna! Vycházím na vyhlídku, odkud patřím na dlouhou pláž, na jihu ohraničenou asi kilometr a půl vzdálenou elektrárnou Rutenberg.
Asi kilometr do moře sahá molo, kolem něhož se potulují velké námořní lodě. Většina z nich míří nejspíš do nedalekého nového velkého nákladového přístavu v severnějším Ašdodu, některé z nich přistanou u tohoto mola. Vyloží uhlí a to po pásovém přepravníku dojede až do elektrárny, kterou tedy Rutenberg nepostavil, jen je po něm od svého spuštění v roce 1990 pojmenována. (Postavil tu pod Kineretem na dnešních izraelsko-jordánských hranicích, kterou jsme navštívili před pár dny.) Jde o izraelskou druhou největší elektrárnu, jejíž kotle denně sežerou asi 20 tisíc tun uhlí. Větší je pouze ta aktuálně plynová, tam nahoře na severu u Cesareje,kterou jsme viděli při koupání u tamního antického akvaduktu.

Jenže tady se asi nevykoupeme. Na plavčickém domku přímo pod námi se třepetá černá vlajka! Asi kvůli tomu větru? Radek přináší jinou informaci: „V moři je nějaké chemické svinstvo, asi z Gazy, proto je plavání zakázáno.“ Koukám, že „plavání“ nikdo neprovádí, ale pár lidí stojí ve vodě, kterou mají vysoko nad kolena. A jsou to evidentně místňáci, nikoli Češi. Inu, nejspíš mají v tomto vykládání si zákazů stejnou náturu. Něčemu se ale podivuji. Ano, svinstvo může pocházet z Gazy, hranice Pásma je odtud jen asi devět kilometrů na jih. Ale to by měly chemikálie ve vodě vadit i jen těm stojícím neplavcům ve vodě! A plavčíci je přitom neseřvou. Tlampače na jejich domku mlčí. Z nějakého důvodu nechtějí mít lidi ve vodě - a nebude to kvůli chemickému svinstvu!


Nic to, je tu dost jiných zajímavostí. Rozhodnu se navštívit tu nejsevernější, totiž kanaánskou bránu. Jdu po cestičce na okraji zkamenělé duny, vznášející se několik metrů nad mořem, ze které mám tak dobrý výhled. Po asi kilometru docházím ke známému varování na tabulce: Danger, cliff edge! Kdybych nerozuměl ani hebrejskému, ani arabskému nápisu, je tabulka doprovázena výrazným piktogramem, zobrazujícím turistu, padajícího z útesu. Zde útes tvoří nízká hradební zídka, ohraničující severní hradby dávného kanaánského města. A za ní se už zvedají novodobé hradby sídlištních věžáků moderního Aškelonu. Nemusím k nim padat z hradeb, prochází zde jimi dávná kanaánská brána obnovená ve své dávné velikosti. Projít tak hradbami mohu i já - což nám originální nerestaurovaná kanaánská brána v Tel Dan na dnešní severní hranici Izraele i dávné hranici Izraelského království neumožňovala.

Bránu kryje před nepřízní počasí laminátový baldachýn o rozměrech 17x30 metrů. Prochází jí sestupující dřevěná lávka, široká asi dva metry. Stejně jako tomu bylo v tom roce minus 1850, kdy byla tato brána součástí opevnění kanaánského města. Vstup do stavby je chráněn portálem, který má parabolický průřez, podobně, jako má tunel pod Prašným mostem na Pražském hradě. Brána byla dlouhá 15 metrů, třicet měřila i s vybíhajícími bočními obrannými valy při vstupu a výstupu ze samotné brány. A na těch 30 metrech sestupuju asi o tři metry níže.
Vyjdu, otočím se a dívám se na hradby, jimiž brána prochází. Vlevo se cesta sklání do příkopu, z něhož stoupají hradby jako strmě šikmá zeď asi tak v úhlu 60° nebo něco přes. Jedná se o zbytek zdi, která ohražovala muslimské město o výměře 140 akrů. Byla vysoká asi devět metrů. Na rovné straně k moři byla dlouhá asi 1.200 metrů (jo, to jsem právě prošel), část, chránící město od souše činila asi 2.200 metrů. Kamení na stavbu bylo dost - byly vytěženy z trosek budov dřívější římské éry. Každých asi 60 metrů stála obranná věž (co by kamenem z praku dohodil), celkem jich bylo 54. Z města v té době vycházely čtyři brány - na sever Jaffská, na severozápad Jeruzalémská, na jih Gazská a na západ k moři pak Mořská.

Muslimské hradby


Vracím se k výstupu kanaánské brány. Vpravo od ní stoupá rovněž obranná zeď v podobném strmém úhlu, ale tady vidím řádky kamení jako stupně pyramidy, po nichž by se dalo vylézt snad až nahoru. Pokud by to nebylo zakázáno, nebo pokud by na mne seshora nevalil balvany nějaký Kanaánec. Nejspíš to jsou původní cihly, uplácané z místního bahna a rozdrceného vápence, ze kterých byla postavena i ona brána.

Kanaánské hradby


Dosti historie, mě už láká moře. Od Kanaánské brány se k němu sklání cestička, která se však na dně příkopu kroutí a vrací nahoru na vyhlídku na bránu. Dál k západu, tedy k pobřeží, cesta nevede. Ledaže by ty hromady písku... Ano, je to duna na původní cestě. Když jsem ji překonal, objevila se přede mnou pláž s jiskřivým mořem, které zvedalo své vlny vstříc k pláži, široké zde 50 až 80 metrů. Ale co na pláži, když je zakázáno plavání?


Obšané aškelonsští se na ní opalují, ale hlavně se po ní procházejí. Na sever by po ní mohli dojít nejen do blízkého Ašdodu, ale až do 40 km vzdálené Jaffy. Za skalnatým jaffským nosem by mohli pokračovat telavivskou pláží atd. Na jih mohou jenom ke čtyři kilometry vzdálenému plotu elektrárny. Za ní je ještě kibuc Zikim, který leží na hranicích pásma Gazy. Tam leží Area A, kam žádný izraelský civilista nesmí vstoupit, protože mu to a) zakazuje zákon a b) by mohl být zabit palestinskými civilisty. Až teď mi dochází, že vlastně ve stejném modu bydlí i evropské křesťanské výpravy v Betlémě. Ještěže nejsem izraelský turista!


A tak se tu po zrcadle, které tvoří voda, odtékající po vlně z plážového písku do moře, procházejí dvojice, trojice i víceřice. Kluci s holkama, kluci s klukama, holky s holkama , celé rodiny i se svými zvířecími miláčky, sundané botky v rukou, procházejí se v ((ne?)jedovaté) vodě. A hle, tamhle jeden borec vzoruje vlnám, ponořený až po prsa. A plavčíci mlčí.


Projdu kolem jejich domku, před kterým na dvoukoláku s nahuštěnými plážovými pneumatikami čeká záchranný plovák, pro sichr pokračuju až za hranice vyznačené pláže. Zde to už plavčíci nehlídají (ale plavat je zde zakázáno!). Převléknu se do plavek a do té nádherné vody si sednu. Nechávám se cloumat vlnami a při tom na svých nepromokavých hodinkách sleduji čas, jestli už není třeba navrátit se k autobusu. Na břehu vidím Radka, jak mne se zálibou fotí. Tak to je ještě dobrý!

Foto Radek Hejret


Ale v půl druhé se zvedám a běžím osprchovat. Ještě převléknout, zavázat neposlušné tkaničky a zpátky k autobusu. Jsou dvě hodiny a pět minut, ale stejně nejsem poslední! Mám čas rozhlédnout se i po okolí. To nevadí, že se dneska nesmí plavat. Tamhle stojí stan, jinde lidé posedají u stolů a piknikují. Je pátek odpoledne a to je v Izraeli něco, jako bývala u nás kdysi pracovní sobota. Už od dvou končí veřejná státní doprava, úřady ani neotevřely, všechno se chystá na večerní šabat. Šabatový večer a k němu příslušná jídla a poháry vína u večerního rodinného stolu dodržují i nábožensky nepraktikující Izraelci. Blíží se jediný den volna v týdnu, a na ten je třeba se patřičně naladit!


I my se ladíme, i my se těšíme. Čeká nás Hanička Sternlicht, která nás pozvala na „bábovku a kafe“. Ale o tom až příště.
Prožito v Aškelonském národním parku v pátek 6. října 2023, psáno v Praze na Lužinách v pátek 17. května 2024
Předcházející články z Izraele (nejen z loňské podzimní výpravy) a o Izraeli jsou přehledně zaparkovány nablogu Šamanovo doupě v záložce Izrael.