Na veřejné pláži člověk potřebuje zejména plavky a ručník. A dobré je mít i lehké plážovokoupací botky. To vše jsem měl pečlivě zabaleno v batůžku, jenž byl součástí mého příručního zavazadla. Velký batoh, co mi sloužil jako podpalubní zavazadlo, zmizel na letišti Ben Guriona v podpalubí šedého turistického busíku už brzy ráno. Dnes jsme si už prohlédli rozednívající se starou Jaffu, posnídali, vyčůrali se a sebrali pár mušliček na písčité pláži. Je šest dvacet izraelského letního času, odrážíme od jaffského pobřeží směrem severním, abychom dorazili na koupatelnější pláž.

Projíždíme Tel Avivem. Míjíme obrovité baráky, vysoké mrakodrapy, projíždíme kolem památkově chráněné Bílé čtvrti. Napsal jsem o ní v roce 2017: „Tvoří ji domy, postavené ve třicátých letech minulého století ve stylu Bauhausu. Jde o celkem asi 4.000 objektů, jejichž majitelé mají tu smůlu, že nezbohatnou prodejem nemovitostí, a jiní mají štěstí, že neztratí svůj domov. Celá čtvrť byla totiž v roce 2003 prohlášena stavební rezervací a zanesena na seznam Světového dědictví UNESCO. I když „klasický Bauhaus“ byl poněkud znešvařen. Stěny domů nejsou prolomeny velikými okny, to by v subtropickém podnebí s horkým sluncem nebylo vhodné.“ Mineme tento „Berlín na moři“, přejedeme pak i řeku Jarkon, která zde tvoří osu parku, jenž skrývá mnoho různých hřišť a venkovních posiloven pro vyžití sportuchtivých tel-avivanů. Zde je tato řeka zaplněna hlavně vodou dočerpanou z moře, protože po většinu roku je pouhým prázdným korytem.

Nečekaně rychle jsme se po dálnici číslo 2 přiblížili k jižnímu předměstí přímořské Netanje. V těchto místech se kdysi pěstovaly hlavně citrusy a jahody. Dnes se zde pěstuje rozum. Všude jsou vidět velké moderní budovy firem, jako SAP, Microsoft a Sony. Nečekaně rychle oproti roku 2006, kdy jsem zde popisoval zajímavosti místní zácpy: „Je to zajímavá zácpa. Stále se pohybuje. Převažují bílá auta a vůbec nevidíme žádné kamiony. Nu, není kam provozovat mezinárodní silniční dopravu! S Libanonem a Sýrií není žádný přechod, do Jordánska kamiony nejezdí a jediná hranice míru (studeného míru) je na jihu. Ovšem jezdit do Egypta přes Sinajskou poušť by bylo hloupé. Veškeré náklady jdou po moři. Připadá mi legrační, jak se místní izolace Izraele projevuje i v obyčejné dopravní zácpě.“ Tak dnes je až legrační, jak je tato silnice volná! Tříproudá komunikace (s prvním žlutým pruhem vyhrazeným pro autobusy a taxíky) přímo zeje prázdnotou. A přitom před těmi sedmnácti lety taky bylo kolem sedmé hodiny. Je pravda, že k severojižním magistrálám v těch deseti mílích kolem pobřeží, co mezinárodní společenství uznává izraelskou suverenitu, přibyla odposledka k dálnicím dvojce a čtyřce ještě soukromá placená šestka, ale to asi není správné vysvětlení. Až při psaní tohoto textu si uvědomuju: Vždyť je přece šabat! Sobota, sedmý den, kdy Hospodin po stvoření světa odpočíval! A odpočívají i dnešní Izraelci, jak ti nábožní, tak i ti zcela sekulární.

A to je i vysvětlení, proč když po asi šedesáti kilometrech a jedné hodině přirážíme k antickému akvaduktu v Caesareji Maritimě (Přímořské), tak je místní parkoviště přeplněné.

Řidič Kamal nás vysazuje a jme se hledat parkování ve vedlejším autobusovém parkovišti. My míříme skrz akvadukt na přeplněnou pláž. Hned vidím, co je tu oproti roku 2016, kdy jsem tu byl naposledy nového: Krom nových parkovišť i nové oplocení akvaduktu, ve kterém se otevírají jen dva průchody k pláži. Důvodem je, že poměrně nedávno se začal tento starý římský akvadukt nově řítit. Nikdo totiž nedbal na varování statiků, že je nejvyšší čas tento archeologický skvost zakonzervovat. Když však porovnám fotky z roku 2006 a 2016 s dnešními, vidím na první pohled stejnou zříceninu jako tehdy. (Viz dolní odkaz na článek Voda cézarů.) Jen se už po ní nesmí chodit...

Dovolím si zde z jmenovaného článku opsat pár informací, které nezestárly: „Akvadukt byl původně dlouhý 10 km a vedl sem vodu z jižních svahů pohoří Karmel. U města jsou jeho oblouky vysoké čtyři až pět metrů, přičemž koryto na vršku nebylo přikryto. Postaven byl ještě za krále Heroda asi roku minus dvacet, tedy 25 let po založení města Caesarea. Do té doby postačovaly studny. Za císaře Hadriána (2. st. n.l.) ho legie rozšířily a prodloužily. U Cesareje je tedy tento akvadukt dvojitý (jako snad jediný na světě). Šestikilometrové prodloužení je jednoduché, zato se vyznačuje jinou neobvyklostí: U dnešní arabské vesnice Jisr e-Zarka procházel akvadukt tunelem, vyhloubeným ve zkamenělé písečné duně. (Ten tunel je tam dodnes.) Tak byla přivedena voda až z nádrže v Nachal Tanninim aneb z Krokodýlího údolí. (Ti krokodýli tam už nejsou, poslední byl spatřen roku 1912.) Tento akvadukt je znám také jako „vyšší“ (higher level), protože asi sto metrů do vnitrozemí se nachází ještě paralelní nižší (lower level) akvadukt. Ten postavili Byzantinci, aby zvýšili přísun vody do města. Byl zaklenutý a nacházel se v úrovni terénu.“

Nového, alespoň podle našeho průvodce Radka je to, že se prý do Krokodýlího údolí mají krokodýli opět nastěhovat...

Neprošel jsem tedy průchodem v plotu k pláži, nejdříve jsem pilně fotografoval. Obešel jsem nos akvaduktu, kde už nesedí turisté, leč pouze místní šedočerné kavky. Podél jeho přímořské strany a na rozhraní moře a pláže jsem pak šlapal pilně až k místu, kde jsem měl v plánu se usídlit, a to k plavčickému domku. (Kdo by se chtěl občerstvit, má zde i příslušné plážové občerstvovny.) Podle domácí přípravy je tu totiž nejlepší vstup do vody. Minule jsem se do vody pustil moc na jihu, kde jsou blízko břehu nízko pod hladinou ploché balvany, znemožňující plavání. Takže teď jsem asi 400 metrů kráčel pískem plným barevných mušliček, jenž byl nepřetržitě smáčen vlnami Středozemního moře, které má zde svůj konec. Od Gibraltaru až sem mají vlny asi 3.700 km na to, aby se mohly pod věčným západním větrem rozběhnout.

Usídlil jsem se na kamenech za plavčíky a zjistil, že zde již sídlí několik členů naší výpravy včetně Radka. Ten ocenil příslušnou lokalitu, jejiž výhody ani on(!) neznal, hlavně její na mapě inzerovanou a na místě existující sprchu. No, musel jsem tu být počtvrté, abych si téhle exkluzivity všiml. (Anebo tady dříve nebyla...)

Pečlivě jsem uložil foťák, abych ho ani nezamáčel, ani nepotřísnil pískem, převlékl se do plavek, nasadil si potápěčskou masku a šnorchl (ty jsem také měl v příručním batůžku) a hurá do vody! Zaplaval jsem si pořádně v prostoru ohraničeném bójkami, pak jsem po břehu přešel zakázaný koridor, vyčleněný zřejmě pro přistávání lodí, a pustil se do mělké vody trochu jižněji. Z hladiny zde vystupuje mírně nad hladinu antické molo, které chrání prostor za sebou od útočných vln. Na horní návodné straně je mírně zkoseno, aby lépe odolávalo tlaku vod. Přesto jej na jednom místě dvě tisíciletí trvalého dorážení prolomilo. Ne, nebral jsem si sem foťák, i když bylo mělko, nechtěl jsem si ho hned první den tripu do Izraele zničit.

I v mělké vodě se dobře potápělo a šnorchlovalo, protože zde se mohly využít klikaté podvodní cestičky mezi balvany. Konečně jsem si na izraelském středomořském pobřeží trochu zapotápěl! Leč čas kvapil. Z hodiny a půl, vyčleněné pro tento osvěžující zážitek, jsem část vyplýtval na focení. Do kterého jsem se opětně pustil hned po tom, co jsem se prvotně utřel do ručníku. Zbývalo dvacet minut na sprchování, převlékání, sprchování nohou od písku, obouvání a zase ještě focení.

Ha, a cože se to tam na severozápadním mořském obzoru obzoru jeví? Jakási složitá bělostná konstrukce není lodí, loď u ní kotví. Radek mi vysvětluje: „To je Leviathan.“ Těžební plošina zemního plynu na ložisku, které by například Česku vystačilo na několik desetiletí. Jejím nejbližším odběratelem je elektrárna v Chadeře, kterou vidíme vzdálenou asi čtyři kilometry na jihu. Její tři vysoké komíny již nekouří, mírný obláček páry se vznáší pouze nad jejím čtvrtým, nejsevernějším komínem. Opuštěno zůstává i dva kilometry dlouhé molo, u něhož několik desetiletí přirážely lodě s jihoamerickým a i přes embargo dováženým československým uhlím. Izrael přechází na ekologičtější druh získávání energie. Plyn dnes dodává (arciže v muslimském světě nezmiňovaně) prostřednictvím Arabského plynovodu i do Egypta, Jordánska, Sýrie a Libanonu.

Ještě se pokusím natočit video, abych zachytil atmosféru místa. Sejmu informační tabuli s propagačním filmkem, jehož zvuk nás otravoval při sprchování, udělám panorama akvaduktu, projdu jednou z jeho kleneb a podívám se naposled na moře a lidi, co se v něm radují. A urychleně vyrážím k našemu autobusu, abych nebyl poslední. A nebyl jsem!

Je něco po deváté hodině, když odjíždíme z místa, kde jsme si užili více života než archeologie. Máme dobrý čas, Radek rozhoduje, že naším příštím postupovým cílem bude Muchraka, vršek v Karmelském pohoří. Tam (nebo kousek vedle) dle První knihy královské pokořil prorok Eliáš 450 kněží prostitučního boha Baala a přídavkem k tomu dalších 400 kněží kultu, který zavedla nehodná královna Jezábel.

Ale o tom až příště.

Prožito v Caesareji v sobotu 30. září 2023, zapsáno v Praze v pondělí 23. října 2023,

zatímco se Izrael rozhodl zveřejnit necenzurované záběry, jimiž se palestinská lidská zvířata veřejně chlubila na sociálních sítích, aby zápaďáčtí pokrokáři viděli, co v důsledku znamená jejich oblíbené heslo „Free for Palestine“ (myšleno „od řeky k moři“)! Nečekaně mi kousek z toho poskytla ČT ve svém nedělním pořadu 168, a to záznam, který Izraelci uvolnili pro zahraniční diplomaty: Vztekem rozlícený Palestinec opakovaně mlátí motykou do hlavy ještě žijícího člověka na zemi, a nepříčetně přitom řve „Alláhu akbar, Alláhu akbar, Alláhu akbar!“. Spálené těličko miminka. Vypichování očí izraelskému vojákovi. Nuže, jsem toho názoru, že v tomto případě se posvátné volání „Alláhu akbar!“ v ústech palestinských bestií rovná nacistickému pozdravu „Heil Hitler!“.

Pět předcházejících článků z Izraele jsou zaparkovány v rubrice Šamanovo doupěVíce aktuálních snímků v článku viz Facebook autoraViz i starší články o Caesareji a jejím akvaduktu, kde jsou i další snímky z tohoto místa.
Mír v Cesarei (2006)
Mír sladké vody (2014)
Voda cézarů(2016)
Cesarea na druhý pokus (2016)
Něco více o Tel Avivu viz článek Jak jsem zahynul u Dizengoffovy fontány (2017)
(Fontána po rekonstrukci opět chrlí.)
Zmínka o dopravní zácpě v roce 2006: Mír v oblacích, mír na moři