Jsou dvě hodiny v noci, vlastně ráno, a v poklidu snídáme. Teplý vaječný svítek, čerstvou bagetku, salát z kukuřice, rajčátka a oliv, pětiprocentní sýr cottage a ovoce: jahodu, čerstvý fík a stroužek pomela. V útrobách se nám rozlévá blahodárný mír. Není divu, jídlo bylo stoprocentně košer - včetně turecké minerální vody. Ověřeno certifikátem rabbi Moše Nahšoniho.

Jsme sice ve výšce asi 11.000 metrů kdesi nad Evropou, ale tady, na palubě letadla El Al je už Izrael. Než však do takového letadélka nastoupíte, musíte projít přísnou několikanásobnou kontrolou. Na letišti proto musíte být nejpozději tři hodiny před odletem. Ale zato pak k jídlu dostanete i kovové příbory - nikdo se neobává, že byste se s nimi vrhli na piloty. Jistě s vámi cestuje i nějaký izraelský agent, který by vám to nedovolil. Však také není známo, že by kdy kdo unesl letadlo izraelských aerolinií! Mír při letu zajišťuje i protiraketová obrana, podobná, jakou je jinak vybaveno z civilních toliko letadlo prezidenta USA.

Je půl čtvrté, světla jsou zhaslá, ale nespím. Do okénka nakukuje srpek pozdního Měsíce, společně s jasnou Jitřenkou. Vítá nás logo Orientu.

Je půl páté, palubní asistentky rozdávají horké papírové ručníky k osvěžení. Venku svítá, ukazují se šedé hradby mraků, do kterých pomalu sestupujeme. Uvnitř mračných hor blýská, ale piloti mírnými obloučky sestupují oblačným údolím. Cítíme takovou jistotu pilotů, že bychom se s nimi klidně vydali i na bombardování Bagdádu. (Ostatně nejspíš se ho kdysi skutečně účastnili.) Najednou vyklouzneme z mraků, pod námi jsou na pobřeží vykousnuté půloblouky chráněných pláží, svítící Tel Aviv, vysoké mrakodrapy, široké bulváry, a jsme na zemi. Rovnou z chodu po průletu bouřkou, žádné kroužení. Posunuju si hodinky o hodinu dopředu. Už není pět hodin, 24. dubna 2006, ale šest hodin, 26. nissanu roku 5766.

Příjem na letišti Bena Guriona je velice klidný, jenom fronta před dvěma kukaněmi pro cizince je moc dlouhá. Úředníci nás tedy přesměrují k budce pro Izraelce. Policistka za okénkem je zvědavá, kam jedeme, ale protože cestujeme se skupinou, nedělá žádné potíže. Předávám jí dotazník, vyplněný předem, a do pasu dostávám turistické tříměsíční vízum. Zkušení vědí, že izraelské vízum v pasu znamená znemožnění vstupu do Libanonu, Sýrie a jiných nedůtklivých zemí. Proto si můžete nechat dát razítko na extra kus papíru, abyste třeba někoho nepohněvali. Papír se pak při cestě do oněch arabských zemí prostě neukáže, a je to. Nehodláme však jezdit ani do Sýrie ani do Libanonu, alespoň do té doby, dokud jim budou vadit izraelská víza a samotný Izrael. Razítko si necháme dát do pasu - a Libanonci halt mají smůlu; svoje peníze utratíme v civilizovanější zemi.

Je sedm hodin, čeká už na nás autobus. Venku je po dešti, mezi mraky prosvítá slunce a létá ptactvo nebeské. Vlaštovky, holubi, vida, poštolka. Jsme vůbec v Asii? Asi ano, palmy nás o tom přesvědčují.

Autobus vyráží z letiště a veze nás k snídani do Netanje. A nyní se setkáváme s prvním narušením izraelského míru, totiž se zácpou na silnici do Tel Avivu. Ale je to zajímavá zácpa. Stále se pohybuje. Převažují bílá auta a vůbec nevidíme žádné kamiony. Nu, není kam provozovat mezinárodní silniční dopravu! S Libanonem a Sýrií není žádný přechod, do Jordánska kamiony nejezdí a jediná hranice míru (studeného míru) je na jihu. Ovšem jezdit do Egypta Sinajskou pouští by bylo hloupé. Veškeré náklady jdou po moři. Připadá mi to legrační, jak se místní izolace Izraele projevuje i v obyčejné dopravní zácpě.

Konečně se dostáváme na volnější silnici a směřujeme k severu. Náhle zahlédneme moře. Je bouřlivé, silný vítr žene vlny k pobřeží, ale najednou se nad nimi objevují barevné padáky. Slouží jako plachty odvážlivcům na surfech. Rozběsněné vlny, vzteklý vítr, ale obojí slouží k pokojné zábavě.

Přesně stejný je i mír v Izraeli.

Přemýšleno v Izraeli, psáno v Praze dne 17. května 2006

(Někdy příště vám něco napíšu o míru na pobřeží...)

Viz i nedávné Šamanovo doupě: Mír v Izraeli