Pozoruji na sobě, že stárnu. Neprojevuje se to tak, jak říká klasik, že „Když je úplné ticho, slyším, jak mi kornatějí tepny.“ To zatím ne. Kornatějí úplně neslyšně, takže o tom nevím a zůstávám tudíž v blažené nevědomosti.

Mám prostě jen pocit, že více vzpomínám.

Když si po dni v taxíku večer potřebuji „srovnat hlavu“, ve které mi hučí z městského provozu, pouštím si občas YT a využívám nazdařbůh různé nabídky. Většinou písničky. Třeba osmdesátky - moje generace.

Mnohdy ale bloumám po You Tube bez cíle. Nechci už totiž věnovat sílu ani čas výběru. Jen potřebuji slyšet něco jiného, než zvuk vlastního motoru, upozorňující nebo jen nervózní klaksony, houkačky sanitek, policie, výhružné zvonky tramvají.

Jeden kanál mám ovšem rád, a to tak, že ho i odebírám! Je od jednoho člověka ze Slovenska. Jedná se o urbex. Urban Explorer. To je ta disciplína, ten fenomén, kdy prozkoumáváte opuštěné domy, stavby, doly, lidská díla, aniž byste ovšem do čehokoliv zasahovali.

Je to tajuplné. Dávno opuštěné objekty, kde mnohdy zůstávají věci po původních obyvatelích. Zvlášť když je to hodně zapadlé místo. Fotografie, dopisy, oblečení, noviny, kalendáře... To všechno jsou indicie, ze kterých se dá usoudit čas konce čehosi. Proč dům opustili? Takhle narychlo! Mnohdy tam všechno nechali. Co se mohlo stát?

Snažíte se poznat historii místa a věci, které vezmete do ruky, vrátíte na své místo. To je pravidlo urbexu. Nevniknout nikam násilím a ponechat vše tak, jak je! Jen si pořídit foto nebo video záznam a odejít. Ostatní je vlámání se a vandalismus.

A místo si zatím bere zpět příroda... Svým způsobem je úžasné, jak nás nepotřebuje. Vlastně jsme jí na obtíž. Trpí nás. Člověk si postaví řekněme obydlí, vybaví ho pičičurdičkami, které si myslí, že k životu potřebuje a najednou je dům prázdný, nepotřebný, opuštěný, rozpadající se, zarůstající vegetací, sotva rozeznatelný a příroda je tu pořád.

Jednou takhle na videu vidím objekt, který je mi nějak povědomý. Zbystřím a vzpomínky se mi začínají rozjíždět. Jedná se o ruinu. Opuštěný, chátrající hotel v sedle Čertovica v Nízkých Tatrách.

Asfalt na opuštěném parkovišti prorůstá travou. Kamera urbexera zabírá prázdný sál, který býval restaurací, chodby jsou plné harampádí, demolované pokoje už dávno nepřivítaly hosty. Vytrhané podlahy, železné zábradlí patrně skončilo ve sběru (Jak autor s oblibou říká, že ho „bezdomovci odviezli na káričkách“. Ne každý návštěvník je urbexer.), skrz střechu je vidět prosvítající nebe.

„Vždyť tady jsem byl! Poznávám to! No jasně!“

Trávili jsme tam dovolenou s bývalou ženou v roce 1987 na předsvatební cestě. (Kontrast, co? To je holt život...) Od té doby jsem tam nebyl.

Chodili jsme tenkrát „po chotároch“, lezli na Chopok, Ďumbier, cpali se šunkou a hlavně česnekem. Nikdy v životě jsem neschroupal tolik česneku!

Vůni česneku jsem propadl od kolegy, se kterým jsem v tu dobu ve službě sdílel kabinu lokomotivy T679.1, tzv. Sergej, a kde jsem byl v zácviku na strojvedoucího.

„To je přírodní antibiotikum!“ vždycky říkal. Nakažlivá věc! A proč? Protože nemůžete utéct! Jak říkal pan Miloš Kopecký: „Čemu nemůžeme zabránit, to milujeme!“. Navíc Sergej měl prý motor z ponorky a zkuste utéct z ponorky!

Musím říct, že upíři se našemu burácejícímu stroji velkým obloukem vyhýbali a člověk ze směny, která nás chodívala střídat, a kterému všichni pro svoji čistomilnost přezdívali „Voňavka“, vždycky říkal

„Teda tady je smrad!“, otíraje mezitím všechna madla a kliky dveří pucvolí, kterou měl vždy po ruce. Aby se v bílých kalhotách a béžové bundičce, s „diplomatkou“ v ruce, neumazal. (Co si také jiného vzít na sebe do práce na diesel lokomotivu...)

Od té doby jsem tolik česneku už nesnědl a s upíry běžně komunikuji. (Většinou se představují - Dobrý den, tady finanční úřad.....)

Ale zkoušejte si představit, jak je to báječné, když mezi vysokohorskou klečí, na čerstvém vzduchu, sedíte na kamenech, cpete se šunkou a přikusujete stroužky česneku!

Já vím, dneska se to s proteinovou vyváženou stravou v prášku nedá srovnat.

Vůbec nevolám po starých časech! Kdeže! Jsou to jen moje vzpomínky. A snad to, že jsem byl tehdy mladý.

Pro mě to má v tuto chvíli jiný význam! Určitá místa za chvíli přestanou být. Ten mladý pán, který to natáčí, se tomu opravdu věnuje. Zkoumá na katastru, pokud se to dá, poslední historii objektu a víc dalších informací. Většinou zjistí, že se jedná o zpackanou privatizaci někdy kolem milénia. Na Slovensku.

Konkrétní místa zanikají, nebo už zanikla. Některá bohužel nenávratně. Držím palce všem těm, kteří mají ten nápad, tu odvahu, dovedou místo získat, sehnat prostředky na jeho uvedení alespoň do původního stavu, do povědomí lidí a jim k užitku! (Teď ale fakt nemyslím čapák! Mimochodem, pán má natočený i opuštěný, okolí ekologicky zamořující Istrochem - pro ty, kdo o tom něco ví a zajímají se. V jeho videích ale politika není! Jen urbex.)

Stihne tento milý osud i Čertovicu?

Kolik je míst, která byla, měla svůj genius loci a už nejsou? Patřívala k našim životům. Byli jsme jejich součástí.

Bude stále doba příznivá k opětovnému rozkvětu zanikajících lokalit? Ony si to zaslouží!

Spoustu takových obnovovaných míst vídám v Toulavé kameře. Mám z toho radost!

A protože těch zřícenin jsou ještě mraky, mají zatím urbexeři co na práci... A já si u toho, v noci, čistím hlavu. A vzpomínám...

A teď už, omlouvám se, vypínám....

Dobrou!

Zítra vás rád uvidím!

Nashle...!