5.12.2022 | Svátek má Jitka


TAXIKÁŘSKÉ BANALITY: Halušky

10.11.2022

Máte rádi halušky? Já docela ano. Tuto příhodu vám musím převyprávět. Byť není přímo moje, mám jí moc rád!

Vozil jsem kdysi kuchaře. Původem Maďar, u plotny srdcař. Vždycky říkal - „Proč se tady do všeho sere mouka? A Amerika vůbec! (To je prý mouka jen rozmíchaná s vodou, tedy ani jako jíška.) Když mám něco zahustit moukou, tak jen na špičku nože a ještě mám výčitky svědomí! Když dělám perkölt, to se musí pěkně vydusit, aby ta šťáva hezky zhoustla!“ a dokládal mi to konkrétními příhodami. (Např.: Po předchozí směně se ptám šéfové - Co je tady v tom kastrolu? To je svíčková omáčka. A proč je oranžová od mrkve? Obrátím kastrol a obsah vyklopím na talíř. To není omáčka, to je bábovka!)

Když jsem ho vždycky vozil v noci z práce domů a on mi povídal o vaření, tekly mi sliny jako bernardýnovi Bohoušovi. A když mi před Svatým Martinem líčil, jak peče Svatomartinskou husu, dvoje knedlíčky, dvoje zelíčka a připravuje husí játra Foie gras (“Víš, to se musí nejdřív pěkně namarinovat...“ A samozřejmě - „Nejlepší husí játra jsou z Maďarska!“ A k tomu - „Nechal jsem šéfa, ať ty játra koupí. On: Co s nimi budeme dělat, když se to neprodá? Vždyť kilo stojí tisíc korun! No a pak je musel jet přikoupit, jaký byl zájem. A to jsem je dával za 490,-“ ), musel jsem si pak převléct poslintanou košili.

Jednou vypráví:

Šéf měl teď objednanou akci - pohoštění pro nějaké významné lidi z různých firem. Ve skupince byli Češi a Slováci. Dohodli jsme se, pro převahu Slováků, že jim udělám brynzové halušky. Šéf měl za úkol obstarat brynzu.

Přišel ten den. V salónku byl cvrkot, ředitelé jednali, já měl navařeno asi deset kilo halušek. A teď brynzu! Otevřu lednici. Kdepak je ta brynza? Kde sakra může být? Projíždím police. Vždyť jí měl kruci koupit! Kde je šéf? Zase někde lítá! Co teď? Čůrek mi stéká po zádech.

Honem! Co tu mám? Asi patnáct deka balkánského sýra. Tak šup! Slaninu, roztavit sýr, trochu smetany, dochutit,...

Šéf je tady!

„Máte to? Tak já jdu vydávat!“

Uf!

Po nějaké chvíli šéf vchází do kuchyně:

„Teda ti se olizují až za ušima! Všichni vás chválí!“ říká s blaženým úsměvem.

„Šéfe, kde je ta brynza?“ ptám se.

„Počkejte! Já jsem vydal osm kilo halušek a vy se mě teď zeptáte, kde je brynza?“

Omylem se dostala do lednice s uzeninami. Tam jsem jí nehledal.

„Můžete mi říct jak jste to udělal?“ nevychází šéf z údivu.

„Potom vám to řeknu!“ říkám rychle, protože do kuchyně vchází jeden ze slovenských hostů. Dojatě štká:

„Pán kuchár! Skladám vám poctu! Také vynikajúce halušky som jedol naposledy od mojej starej mamy! Od tej doby som nič tak skvelého nemal! Urobil ste mi takú radosť, že sa mi chce plakať!“

Se šéfem jsme na sebe jen mrkli.

To byla taková malá historka o brynzových haluškách bez brynzy... Silnější hovorové výrazy, které byly součástí původního vyprávění, jsem raději vynechal... Beztak je znáte... Holt Maďar, divoká krev…