Je to už pár let. Dostal jsem přidělenou jízdu. Do vozu nastoupila mladá paní s malou holčičkou.

„Prosím vás, můžeme jet nejdřív na adresu xx? Nabereme tam přítele.“

Na adrese xx nastoupil pán, v ruce držel takovou hodně jetou vrtačku. Takovou, která „prodělala několik..... ofenzív“.

„A teď pojedeme na xy. Támhle na tom rohu zastavte, tam jak je ten bazar! Přítel tam jen doběhne a pak pojedeme dál.“

Na adrese xy přítel vyběhl, zmizel v zastavárně, za chvíli vyšel bez vrtačky.

„Kolik ti dal?“

„400“

„To ti moh’ dát aspoň 500! Tak pane řidiči, teď pojedeme na tu cílovou adresu!“

Tam mi zaplatili a odešli. A já jsem si celou dobu říkal, co je v lidech, kteří dávají do frcu cokoliv, ale přitom se vozí taxíkem. Nedovolil bych si to jakkoliv hodnotit, neznám pozadí. Prvoplánově si můžu myslet, že prodají vrtačku, aby mohli zaplatit za taxi. Ale je to opravdu tak?

Na dispečinku, pro který jsem jezdil, už je to naštěstí za mnou, se přesně projevovalo, jestli je po výplatě nebo před výplatou. To pak třeba mladý pán telefonoval kamarádovi:

„Hele, já mám do výplaty tři stovky, tak já ti vstup do klubu zaplatím, ale drink už si musíš platit sám, na to už nemám!“

Jsem jiná generace, nemusím to pochopit, ale prý to tak je. Poslední peníze prokalit! A jet tágem.

Jak má tento článek vyznít? Jako reklama na finanční gramotnost? Ale ne! Řidič taxi je jen ten, který je má odvézt. Přemýšlení nad jejich pochody jsou jen jeho problém. Aspoň má téma k přemýšlení na vyplnění času mezi „rity“.
Takže resumé: Možná to byla zajištěná rodina, jen pán nebyl zrovna v obleku, paní v koktejlkách a vrtačku šli předat někomu dalšímu, kdo by ji mohl potřebovat, protože svojíirekonstrukci bytu už dokončili. Ale jako historka dobrý, ne?