Český král Václav II. založil ve Zbraslavi cisterciácký klášter a sám se v něm nechal pohřbít. Rok po jeho smrti byl jeho syn a nástupce Václav III. zavražděn v Olomouci a tamtéž byl i pochován. Až jeho sestra Eliška Přemyslovna ho po 10 letech přemístila do Zbraslavi po bok jejich otce.

Uplynulo století a k oběma panovníkům přibyl další monarcha – Václav IV. Jeho tělo bylo do Zbraslavi dopraveno tajně v noci na lodi, protože v Praze zuřila husitská revoluce. S pohřbem se pospíchalo, přítomni byli jen mniši, rybáři a pekaři.

O rok později přitáhl z Prahy zfanatizovaný dav pod vedením táborského kněze Korandy a klášter zcela zničil. Stoupenci nové víry se tam vypořádali i se všemi třemi králi, se zachovalou mrtvolou Václava IV. se navíc nepěkně pobavili. Položili ji na oltář a nutili ji pít pivo, které objevili v klášterních sklepích.

„Co nepiješ?“ pošklebovali se nebožtíkovi. „Vždyť za života si s námi rád popíjel!“

Když odtáhli, ujal se těla rybář Moucha. Zahrabal je do země na své vinici a zatížil velkým kamenem. Za 3 roky vášně poněkud opadly a Václav IV. byl slavnostně pochován v chrámu sv. Víta. Pozůstatky Václava III. se nenašly, kosti Václava II. snad později ano.

Řádění husitských „božích bojovníků“ pokračovalo ještě několik let. Zabíjeli katolíky, pustošili kostely a kláštery a ničili vše, co zavánělo hříšným přepychem. Křížové výpravy s nimi nic nesvedly. Naopak – husitská vojska překračovala hranice a přinášela do své zbídačené země kořist. To vše způsobovalo v Evropě zneklidnění.

Na dění v Čechách přišla řeč i na francouzském dvoře při válečné poradě začátkem roku 1430. Přítomna byla i Jana z Arku. Když se mluvilo o ničení chrámů a svatých obrazů, mračila se čím dál víc, její hladké líce zčervenaly hněvem a ňadra se jí dmula. Vykřikla:

„Vtrhnu do té bezbožné země a mečem vyhladím hloupost z jejich hlav! Potrestám kacíře za jejich hnusnosti a ukrutnosti!“

Král Karel VII. se zachmuřil, uvědomoval si, že mu horlivá panna už přerůstá přes hlavu. Řekl:

„Všechno má svůj čas, na Čechy taky dojde. Nyní musíme především porazit Angličany a zahnat je do moře.“

„Dobrá tedy,“ zklidnila se panna. „Hlasy mi samy řeknou, kdy mám do Čech vytáhnout.“

„Češi si rozhodně pořádný výprask zaslouží,“ dodal král ještě. „Vždyť ti bezbožníci dokonce zohavili své mrtvé vladaře! To by se ve Francii stát nemohlo.“

To se ale velice spletl!!
Hned po poradě Jana z Arku nadiktovala písaři výhružný list, který měl husitům napravit hlavu. Za měsíc byla nepřáteli zajata, celý rok vězněna a nakonec upálena. Nevděčný král se o její záchranu příliš nesnažil, válku s Angličany pak dovedl do vítězného konce i bez ní.

Když zemřel, byl pochován do baziliky Saint Denis u Paříže, kam byli ukládáni zesnulí francouzští králové již od roku 639. V posvátném chrámu, ceněném dnes jako kolébka gotické architektury, ležel v poklidu se svými předchůdci a následovníky po tři staletí až do Francouzské revoluce.

Také jakobíni podobně jako husité účtovali se starým světem. Nestačilo jim, že jednoho krále popravili, roku 1793 se pustili i do těch mrtvých. Panovníci v kostele Saint Denis se však nestali obětí zdivočelé lůzy jako Václavové ve Zbraslavi, nýbrž byli rozmláceni a naházeni do společné jámy po zralé úvaze poslanců Národního shromáždění. Dav pouze se zájmem přihlížel, jak se pověřené osoby činí. S kostmi dříve zemřelých bylo snadné pořízení, mnohem hůře se pracovalo s Ludvíkem XV., který se nacházel v pokročilém rozkladu. S lépe zachovalými vytaženými mrtvolami si někteří občané hanebně zašprýmovali, podobně jako pražská spodina s Václavem IV. Čeští středověcí revolucionáři se ovšem francouzským pokrokářům nemohli rovnat ani zdaleka – ti dokázali zhanobit celkem 170 koster a těl královského rodu!

Po Napoleonově pádu bylo francouzské království obnoveno a nepřehledná změť kostí se do kostela Saint Denis vrátila. Byla k nim přidána i bezhlavá těla Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty a nakonec i zcela nepoškozený Ludvík XVIII.

Od té doby se mnoho změnilo. Kolem chrámu Saint Denis vyrostla stejnojmenná pařížská čtvrť, do níž křesťanská noha dnes vstupuje s určitou nejistotou. Početné muslimské obyvatelstvo zde bydlící pociťuje přítomnost kostela ve své čtvrti jako trn v patě. Roku 2022 neznámí pachatelé rozbili tyčí 3 sochy, vitrážové okno a vánoční jesličky.

Naši králové v chrámu sv. Víta tak mohou spát určitě klidněji než jejich pochroumaní francouzští kolegové.