Jan Sladký zvaný Kozina vjížděl s povozem do dvora a rozmačkal při tom kolem proutěný košík s vejci.

„U všech rohatých!“ zaklel.

Kozina byl nesmírně pracovitý, všechno si vždycky nejradši udělal sám. Proto se po zaopatření koní vypravil s nožíkem k potoku, aby si tam pár vrbových proutků nařezal.

Když už jich měl celou otep, zastavil poblíž na cestě panský kočár. Vyběhl z něj vyšňořený muž – byl to sám svobodný pán Wolf Maxmilián Lamingen z Albenreuthu, kterému Chodové přezdívali Lomikar. Přiřítil se do pobřežního houští, odhodil kabát z brokátu do kopřiv, stáhl si chvatně kalhoty a sedl si na bobek. Ozvala se hrozná rána! Kozina stál opodál, tak blízko, že by mohl na bílou zadnici plivnout. Vzápětí k němu doputoval příšerný zápach. Pomyslel si: Jak se může tenhle chlap nad lidmi vyvyšovat, když smrdí stejně jako my, ba dokonce ještě mnohem hůře? Neodolal a houknul na feudála zezadu:

„Lomikare, Lomikare, jak se ti tu dneska sere?“

Lomikar se nemohl pořádně ohlédnout a pro Kozinu nebylo těžké nepozorovaně se vzdálit. Ale ještě zpovzdálí mezi vrbičkami zamečel jak koza.

Hned druhý den přišel do vesnice panský dráb a pokoušel se zjistit, kdo se k urozenému pánu choval tak neuctivě. Nic určitého nevypátral. Nějaké podezření však v trhanovském zámku zůstalo, a proto po potlačení chodské rebelie to roku 1695 Lomikar Kozinovi spočítal i s úroky.