Někdy koncem 30. let šéfredaktor Lidových novin Eduard Bass svolal k mimořádné poradě všechny své spolupracovníky, asi kvůli situaci v Německu. Jako první se dostavil ten nejmladší – Jan Drda. Posadil se a čekal, páni redaktoři si dávali na čas. Až po chvíli přišel Karel Čapek. Ta zatracená páteř ho zase zlobila, a proto mu nebylo do řeči. Když už bylo ticho nepříjemné, Drda Čapka oslovil:

„Slyšel jsem, pane doktore, že jste si pořídil někde u Dobříše dům.“

„Ano,“ přisvědčil Čapek. „Bratrův švagr mi jako svatební dar poskytl k užívání domek se zahradou u Staré Huti pod hrází rybníka.“

„A u kterého rybníka ten dům stojí?“ vyzvídal Drda. „U Huťského nebo u Strže? Znám velmi dobře všechny dobříšské rybníky, jsou čtyři.“

„U Strže,“ řekl Čapek stručně.

Nechtěl se mladíkovi příliš přiznávat, jak moc si to tam zamiloval. Vnitřek domu dýchal naprostou pohodou a zahrada ho dovedla mile překvapit v každé roční době. I ten úzký potok, proudící z rybníku ke Kocábě.

„Tak to vám musím gratulovat,“ pokračoval Drda. „Znám to tam. Já jsem se narodil v Příbrami a celý tento kraj mi přirostl k srdci.“

A jal se celé Příbramsko vychvalovat. Mluvil se stále větším zápalem o pahorkatinné krajině s lesy i lesíky, malebnými kostelíky, nevelkými poli a rybníčky, i o zbožném obyvatelstvu. Docela pěkně se rozpovídal a vzbudil Čapkův zájem. Ten mladšího kolegu pochválil:

„Hezky jste to vypověděl. Jednou z vás bude dobrý spisovatel.“

Drda se zarazil, měl pocit, že dobrý spisovatel je už teď. Sice mu žádná kniha zatím ještě nevyšla, ale čtenáři si již mohli přečíst několik jeho zdařilých článků a reportáží. A v hlavě už měl něco většího. Pomyslel si: Jednou budu stejně známý jako tenhle hradní vychvalovač buržoazních pořádků.

Opět nastalo ticho, které bylo přerušeno příchodem Basse, Poláčka, Peroutky a dalších.

Po několika měsících pak přišly zlé časy. Mnichovská dohoda všechny tyto literáty zdrtila a národní neštěstí uspíšilo Čapkovu smrt. Gestapáci byli velmi zklamáni, když ho v jeho vile nezastihli. Drda si své literární zaměstnání udržel i za okupace, kompromitujícím tématům se úspěšně vyhýbal. Jeho první román se mu opravdu povedl a byl i zdařile zfilmován. Na konci války byl už z něho hotový spisovatel.

Hned po osvobození vstoupil do KSČ a svou horlivou aktivitou se dostal do popředí literárního dění. Únorový převrat přivítal s nadšením a jako předseda Svazu čs. spisovatelů spolu s Řezáčem a Štollem znemožnil publikování těm, o kterých se vědělo, že pro totalitní režim očividně nehoří. Usměvavý autor také využil zabrání zámku Colloredo-Mansfeldů v Dobříši a na dlouhá léta se v něm usídlil. Společnost mu tam dělali nekonfliktní spisovatelé a celý objekt nesl název „Domov spisovatelů“. Spisovatelé zde užívali zámecké komnaty, jídelnu, bar, francouzskou zahradu a rozsáhlý anglický park, v němž se za ptačího zpěvu rodilo leckteré dílo socialistického realismu. O životě v zámku kolovaly ve městě všelijaké drby, například že se jeho obyvatelé koupají v rybníku nazí.

Drdovi zde nic nechybělo. Když se někdy zahleděl přes vodu k nedaleké Strži, mohl si uvědomit, jak moc se časy změnily: Zatímco Čapek měl u rybníka jen domek se zahrádkou, on měl teď u vedlejšího rybníka k dispozici celý zámek s velkým parkem. Doneslo se mu také, že okresní papaláši v Čapkově domě občas provozovali nemístné kratochvíle, než jim to vyšší místa zatrhla.

Socialistické zřízení v ČSSR připadalo Janu Drdovi nadále normální, prohlédl až roku 1968. Srpnový vpád bratrských armád tvrdě odsoudil, a když se poměry zase změnily, odmítl sypat si na hlavu popel. Proto s ním komunisté zametli, tak jako on kdysi zametal s nekomunisty. Zakrátko v Dobříši zemřel, ale nikoliv v zámku, kam už nesměl, nýbrž v autě.