Dlouhý život hraběnky Marie Lažanské se skládal ze tří přibližně třicetiletých období. To první strávila na svém rodném zámku v St. Pöltenu v Rakousích, druhé v Rabštejně nad Střelou se svým drahým manželem a třetí rovněž v Rabštejně, ale již jako vdova. Třebaže pocházela ze starobylého českého rodu, její mateřštinou byla němčina. Teprve její bratranec Jan Karel, který byl horlivý vlastenec a který ji pojal za manželku, v ní oživil české kořeny. Češkou zůstala hraběnka i po manželově smrti, a pokud to šlo, dávala všude přednost Čechům, tak jak to dělával její nebožtík. Nebylo to jednoduché, protože ve městě a okolí bydleli skoro výhradně Němci.

V té době se především věnovala náboženské činnosti. V rabštejnském kostele měl rod Lažanských vyhraženu první lavici nejblíže oltáři, v ní však většinou hraběnka sedávala sama. S tím se nedalo nic dělat, její nejbližší příbuzní v Manětíně se bez ní docela dobře obešli.

Jednoho dne na přelomu století si ve svém sídle vyšívala čepec a jehlu neodložila, ani když se na její pokyn dostavil správce Kohout. Tehdy se v rabštejnském zámku odehrála přibližně taková rozmluva:

„Paní hraběnka si přála?“

„Kohoute, je zahrada řádně zalita?

„Jistě, paní hraběnko. Ale množství vody z vodovodu není dostatečné, prameny v lipové aleji jsou slabé. Lidé ve městě reptají, že do jejich kašny teče vody málo.“

Hraběnka se zachmuřila. „A to mají mé květiny zvadnout? Ať si vodu tahají ze Střely!“

„Dobrý nápad,“ mínil správce.

„Pamatuj si jedno, Kohoute. První je zahrada, pak teprve město.“

„Ano, paní hraběnko,“ přikývl správce a po chvíli dodal: „Dovoluji si vám oznámit, že právě přišel sládek Hlaváček a prosí o přijetí.“

„Ach jo,“ vzdychla hraběnka. „Zrovna jsem chtěla jít do kostela. No jakáž pomoc, ať jde dál.“

Správce se vytratil a místo něho se ve dveřích objevil sládek se dvěma dětmi. Všichni byli oblečeni prostě, ale čistě.

„Pochválen buď Pán Ježíš Kristus,“ pozdravil Hlaváček a dloubl do dětí. Ty pozdravily stejným způsobem.

„Až na věky,“ odvětila hraběnka. „Tak jak to jde, Havránku?“

„Já jsem Hlaváček, paní hraběnko. Havránek byl můj předchůdce.“

„No ovšem,“ vzdychla hraběnka a odložila šití. „Poslechni, Havránku, ty musíš v pivovaře vařit víc piva, aby z toho bylo víc peněz. Každá zlatka je přece dobrá, nebo ne?“

„Víc piva by se neprodalo,“ objasňoval Hlaváček. „Vždyť naše pivo odebírá v Rabštejně jen Gally. Lippert za mostem bere pivo z Chýší a Rott na náměstí z Manětína. A to ještě někteří zdejší Gallyho přemlouvají, aby naše pivo nebral, protože jsem Čech.“

„Taková drzost! Pakáž německá! To je jejich vděk za naši dobrotu.“

„A nemohla by paní hraběnka zařídit, aby všechny hospody v Rabštejně brali pivo z našeho pivovaru?“

Hraběnka se trpce pousmála. „Takovou moc já už bohužel nemám. Dřív to bylo jednoduché. Nechutná ti naše pivo? No dobrá – šup s tebou do šatlavy! Ale dnes? Dnes máte konstituci. Každý si dělá, co ho napadne. A já už na všechno dohlédnout nestačím, Havránku.“

„Nejsem Havránek, jsem Hlaváček.“

„A není to jedno? Ale poslechni, Havránek byl přece starý mládenec?

„Máte úplnou pravdu.“

„No!“ vykřikla hraběnka a bystře zamžikala. „ A co je to teda tohle za děti?“

„To jsou moje děti – František a Antonie.“

„Aha! Hezká robátka. A co jste mi přinesli?“

„Vlastně jsme vás přišli o něco poprosit.“

„No vida! Už je to tady! Každý po mně něco chce.“

Hlaváček si odkašlal a s velkými rozpaky vyjevil hostitelce, kde ho tlačí bota:

„Paní hraběnko, v noci se v pivovaře v maštali zřítil strop a zabil nám ustájenou krávu. Tak jsme si vás dovolili požádat …“

„No to je ovšem hrozné! A kolik jí bylo let?“

„Asi šest.“

„Tak mladá zahynula! Když zemřel můj choť, bylo mu 72 let. To byl ovšem vzácný člověk!“

„Ano,“ souhlasil Hlaváček. „Všichni tady na něho s úctou vzpomínají.

Hraběnka si vzdychla a po chvíli pokračovala: „Jak ten to tady miloval! Protože byl Jan Karel starší syn, mohl zdědit po otci Manětín, který je větší a pohodlnější než Rabštejn, ale můj manžel řekl: Ne ne, ať zůstane v Manětíně Prokop, já si vezmu Rabštejn. Ten vzduch, ty lesy, ta řeka věčně ševelící – to v Manětíně není.“

Na Antonii už to bylo moc. Chytla otce za ruku a zašeptala: „Tatínku, mně se chce čůrat.“

„Vydrž,“ vybízel jí otec. „Už brzy půjdeme domů.“

Ale hraběnka hovořila dál: „A když umřel, měl být pohřben v Chýších, kde má náš rod Lažanských velkou hrobku. Tam by se vešlo lidí! Ale můj muž řekl: Ne ne, já chci ležet v Rabštejně. A tak je pochován v klášterní hrobce v kovové rakvi mezi řeholníky v dřevěných rakvích. I já si tam brzy lehnu.“

„Ale to snad ještě …“

„Nic mi nevykládej, Havránku, nikdo nevíme, kdy si nás Pán Bůh povolá k sobě. A kolik máš v pivovaře pomocníků?“

„ Dva. Bednáře Tracka a kočího Waclawicka.“

„A to je Čech, ne?“

„Ale kdepak, paní hraběnko. Němec jak poleno, česky skoro neumí.“

„A kolik je tu vlastně teď Čechů?“

„No to jste vy, farář Čtrnáctý, správce Kohout, strážmistr Kučera, já, Pechovi – no i s dětmi asi tak dvacet. U někoho se to pořádně neví, co je zač.“

„To je ale bída. A co ten druhý? Ten bednář. Je aspoň šikovný?“

„Moc ne. Občas se mu nějaký sud nepovede. Ale zato má velkou sílu a má pět dcer.“

„To je toho,“ uchechtla se hraběnka. „Jestlipak víš, Havránku, kolik já jsem měla sester?

„To nevím.“

„No tak hádej.“

„Šest?“

„Chi chi chi chi chi. Deset! A vdaly jsme se jenom tři! Deset sester a jednoho bratra jsem měla. A pak jsem měla jednoho manžela. To byl ovšem vzácný člověk.“

„Ano, všichni to říkají.,“ vzdychl Hlaváček a už se cítil unavený.

Ale i hraběnka se už hovoru nabažila. Přivolala správce a rozkázala:

„Kohoute, vyplať tady Havránkovi 5 zlatých a vyprovoď ho ven. A vám, milé děti, taky něco dám. Podívejte se, každý dostanete svatý obrázek. Tohle to je svatý Isidor a tohle je svatá Rosalie.“

A poprvé za celou rozmluvu ukázala zuby.

A tak se Hlaváček a jeho děti konečně dostali na vzduch. Antonie se vyčůrala hned u záhonu s pivoňkami, František to vydržel až k zámecké bráně. Nyní je čekala velmi pohodlná cesta skrz celé město prudce dolů - od kostelních schodů přes náměstí až ke kamennému mostu, kde se nalézal jejich pivovar. Obě děti si vesele poskakovaly, ale Hlaváček nespokojeně uvažoval: To se babka nepředala. Za to si můžu koupit tak leda kozu.

Od této audience se v Rabštejně mnoho změnilo. I nadále tu bydlí Čechů jen hrstka, ale Němci zmizeli a k ostatním chalupám přijíždějí o víkendech Pražáci a Plzeňáci v autech. Proto je tu většinou ticho. O svátcích a sobotách však proudí městem davy turistů a fotí, tehdy je lepší vytratit se do lesa nebo k řece. Hraběcí rod Lažanských vymřel v Čechách po meči i po přeslici, zato rod Hlaváčků vzkvétá. Potomci rabštejnského sládka se stali významnými osobnostmi plzeňského pivovarnictví a pravnučka rodu hraje výborně tenis.