Vraťme se v duchu na chvíli do let sedmdesátých. Bolševik všude, ale mládí v nás. Hranice zavřené, v divadlech samé budovatelské drama, takže když to skončí, člověk mimoděk hledá „píchačky“. Ještě že jsme nedávno koupili chalupu. A tak jako každý pátek navečer vyrážíme z Prahy směrem na sever. V tomto období nevlídnou zimní krajinou. Tma jak v hrobě, protože komunistům zas došla elektřina, a tak na ulicích městeček svítí každé třetí světlo. Aby se ušetřilo. Na vesnicích nesvítí nic. Tma jako v pr... Škoda 100 se zadním náhonem si však lehce poradí s blbě protaženou horskou silnicí a už se blížíme k promrzlé chalupě. Proházíme závěj ke vchodu a začneme se zabydlovat.

Páteční večer v zimě na chalupě přeje dlouhému posezení. Chalupa zavátá sněhem, venku to fičí, a tak sedíme celý večer kolem vlastních kamen. Tedy kachlového sporáku. Vlastnoručně postaveného. Pokud ovšem nemáme s sebou sportovní, čilou, otužilou a všelijak jinak zocelenou babičku, která by se chtěla dívat na televizi až do „vlajky“ a která by zároveň topila, abychom se mohli jít poveselit s přáteli. Avšak podobnou babičku mají jen nemnozí, o dědečkovi těchto kvalit ani nemluvě. Děda buď odmítne v té zimě s námi vůbec jet, anebo, zaujat západní detektivkou, zapomene přikládat a zhasne. Tedy myslím v kamnech.

A tak jsme se v páteční večer sesedli kolem kachlového sporáku, protože se musí fest topit, aspoň do půlnoci, aby se chaloupka trochu vyhřála. A sleduje se televize. V pátek souzi skoro vždycky vysílají nějakou detektivku anebo estrádu.

Osazenstvo chalupy je roztažené kolem televizní bedýnky v podivuhodném oblečení, které se navíc v průběhu večera neustále mění. Začíná se tak, že všichni sedí v kabátech, sněhulích a gerlachách. Ti starší ještě v čepicích, ušankách či jiných pokrývkách hlavy. S postupem času, jak se mění teplota v místnosti, mění se i oblečení.

Po několika hodinách ládování do kamen to vypadá tak, že u stropu kuchyně je dvaatřicet stupňů, u pasu tak okolo dvaceti. U podlahy čtyři stupně. Od kamen sálá žár, ze zdí čiší chlad. Chalupáři si mezitím postupně odkládají svršky. A tak například uzříme postavu v sněhulích, ale zároveň v nátělníku, pokud dotyčný zrovna sedí blíž u kamen. Babička se ovívá novinami, jak na ni sálá vedro od plotny, a na nohy si přidala ještě jednu deku. Jak zvířila luft, na nás ostatní táhne.

Dohromady pak všichni vypadají, ozářeni sinalým světlem černobílé obrazovky, jako skupina chovanců ústavu psychiatrického. Tváře nasvícené opalizujícím světlem jsou šedé a propadlé, k čemuž jistě přispělo hodinové odhazování sněhu pro zaparkování auta, a strnule zírající na televizi. Nehybný klid občas naruší některá postava, která vyskočí a začne po paměti ládovat do sporáku, jedním či oběma očima sledujíc televizi, aby jí něco neuteklo. Žluté světlo z ohniště probleskne místností a ozývají se brumlavé pokřiky „To musíš přikládat zrovna teď?“ nebo „Ticho, koho že to zastřelili?“ „Neřvi na něj, aby neřval, já nic neslyším!“ a podobně. Vše končí zaječením, když si přikládající, sledující TV a zároveň provádějící zmatené pohyby při přikládání, sáhne holou rukou na dvířka.

Pozdě v noci se pak rodina odebírá ke spaní, aby získala dost sil na zítřejší souboj se sněhem, lyžemi, větrem a horami vůbec. Dříve než vyrazíme nahoru, je třeba zkontrolovat, zda koště, kterým jsou zapřeny dveře proti samovolnému pootevření, správně drží. Původní dveře jsou totiž bez futer, jen tak upevněné k rámu, a kliku zřejmě minulí majitelé považovali za nemístný přepych. Zašupovací vergl dveře jen přidrží, ale ke stěně nepřitáhne. Nechceme-li mít ráno v chodbě půl metru sněhu, nezbývá než důkladně zkontrolovat „zabezpečovací“ koště.

Pak se vyrazí nahoru. Zde, v ložnicích, nastává další dějství dramatu páteční noci. Králičí i ovčí kůže se stěhují do postelí z míst, kde se nahřívaly, aby vzápětí získaly teplotu ledové matrace. Rukou se zkouší, z které strany je deka či peřina víc studená, a s hrůzou se zjišťuje, že jsme si sice deku krásně přehrnuli, ale uvnitř, tam, kde byla složená, je původní arktická zima.

Muži si navlékají teplá pyžama, pod ně občas teplé Jägerovo prádlo, podvlékačky à la Franz Josef blahé paměti. Na hlavu si pánové, a občas i dámy, nasazují apartní noční čepeček. Jest ovšem uměleckou nadsázkou onen slavný čepeček s bambulkou, kterým nám učaroval Vlasta Burian. Čepička na spaní je bez třapečku a bambulky. Třapeček při spaní lechtá!

Dámy na sebe navlékají, mimo to, co si nesundaly, dlouhé flanelové košile po babičce, decentně zdobené drobnými kvítky na růžovém podkladu. Společně na nohy natahujeme teplé ponožky a znám přeborníky, kteří spí tu první noc v běžkařských podkolenkách z pravé shetlandské vlny – za pouhých tehdejších 100 Kčs za pár, za což se dalo jít asi tak desetkrát do bijáku.

Tolik všeobecně. Jsou však i výjimky. Někteří preferují tepláky s vlasem dovnitř, jiní či jiné, nerad bych Madlu jmenoval, prý spí v kožichu. Tedy ne vždycky. Ale často.

Navlečená a obalená postava projde místností, kde se oblékala, směrem ke dveřím. Avšak nevyjde ven do nečasu, jak by mohl neznalý pozorovatel předpokládat. Pouze zhasne a pak za tichého nadávání „kterej blbec tady nechal ty boty?“ vleze do postele. Tam pak jektá zubama a cvakání, které zahajuje první chalupářskou noc, romantikům vzdáleně připomíná klapot kastanět.

V chalupě se rozprostře klid a mír.

Druhý rok na jaře jsem konečně opravil střechu. Eternitové hřebenáče, kterými hřeben chalupy kdysi pokryli původní majitelé, naši (jak jsem nedávno četl trefné přirovnání) „nevlastní němečtí příbuzní“, pomalu vzal čas. Drama lezení po střeše, trhání starých prken a nahrazování novými a fintu, jak připevnit hřebenáč do červotoči prožraného trámu, necháme na jindy. Jen zkonstatuju, že mě celou tu dobu, kdy jsem vrávoral na střeše, hřálo vědomí, jak pomůžu chalupě, aby do ní neteklo.

Když začaly ten rok opět podzimní noci, takové ty krásné, kdy je na obloze vidět miliony hvězd, odkašlala si jednou po večeři babička a pravila: „Tak už je ta střecha spravená...“

„Babi, povedlo se!“ jásal jsem. „Byl jsem na půdě, nikde ani kapka! A v hřebenu ani škvírečka,“ kasal jsem se.

„Hmm,“ zabručela babička a zahleděla se do prázdna.

„Babi, co je?“ chtěl jsem vědět. „Něco se ti nelíbí? Něco je špatně?“

„Ále nic,“ pravila babička mnohovýznamně, jak už to babičky umějí. A odmlčela se. Na chvíli. Protože žádné živé babičky se nedokážou odmlčet nadlouho. Jak říkal pan spisovatel Bohumil Hrabal: „Je to v nich jako v koze a musí to ven.“

„No, spravil jsi to výborně,“ ozvala se po chvíli. „Jenže já už teď neuvidím na hvězdy!“

„Na jaký hvězdy, proč bys neviděla na hvězdy?! Co má střecha společnýho s hvězdama?“ divil jsem se.

Až po chvíli a po delší rozmluvě se ukázalo, že opravený hřeben a hvězdy mají mnoho společného. V jasných podzimních nocích, i v dobách třeskutých zimních mrazů pozorovala dříve babička z postele, než usnula, hvězdy. Stačilo položit se na záda, hlavu umístit tak, aby škvíra vzniklá utržením péra stropního prkna, nad nímž už nebylo nic než půda, se srovnala do zákrytu s dírou v hřebeni, a bylo to. Leželi jste v posteli a mohli jste se ukolébávat k spánku pohledem na jasné, blikotající hvězdy noční oblohy.

Když jsem spravil hřeben, už to prostě nešlo. Ovšem babička už taky nemusela spát přikrytá bačovským ovčím kožichem, který si dovezla do Prahy z rodné balkánské vísky. Už jí nebylo nejmíň, takže jí větší teplo jistě dělalo dobře. Ale ten pohled z postele na hvězdy se jí asi líbil nejvíc. Protože o něm do té doby, než jsem opravil střechu, nikdy nikomu neřekla ani slovo. Ani dědovi, toho jen donutila, aby si bral na noc něco na hlavu. Moudrá to žena.

Od té doby jsem viděl v televizi snad milionkrát reportáž o tom, jak se v zimě otužilci koupou tu ve Vltavě, tu v Tibeře anebo v jiné studené řece. Hlučí, vrhají se do vln a silně funí, když lezou ven. Hm, otužilci, no a co? Vlezou jednou za zimu do studené vody. To my chalupáři jsme v našich začátcích lezli každý pátek do promrzlých postelí, za teploty ne plus, ale minus 5 stupňů Celsia. A nikdo nás přitom nefilmoval. To není žádná spravedlnost. A navíc, my jsme si vlastním tělem tu ledovou postel zahřáli. Dokážou snad otužilci zahřát Vltavu? Nedokážou.

Podle mě jsou proti naší babičce, která ležela pod mrazivou oblohou, zabalená sice v kožichu a dekách, celou noc, úplný mejdla. Babička totiž dokázala takovou věc spojit s hlubokým duševním zážitkem. Tak hlubokým, že mi za ten průhled až na hvězdy nikdy ani nevynadala.

Václav Vlk st