To byly napnuté už i administrativní pracovnice provozovny. Blondýnka pravila: „A jak zaječel, tak do mě strčil a já jsem padala rovnou dolů a von si mě vůbec nevšímal! Já jsem dopadla dolů ....,“a pak pokračovala v epickém líčení toho, jak padla prdelkou rovnou na podlahu, která byla, jak bylo tehdy zvykem, pouhým betonem pokrytým erárním PVC.

„No podívejte se, jak vypadám,“ pravila dívka, nadzvedla se a lehce, jen lehounce poodhalila modřinu, a to parádní, na svém zadečku.

Muži i ženy, spolupracovníci modroprdelaté blondýny, nešetřili odsuzujícími slovy a výroky na adresu nehodného manžela. Pamětníci tvrdili, že naposledy před mnoha lety při hromadném odsuzování válečných štváčů z Wolstrýtu zazněl hlas pracujících tak jednotně. Protože tohle se tedy mladým manželkám, když se TAK, ale tedy TAK snaží, nedělá!

Dámy chápaly, že je mladá paní hluboce uražena, zatímco pánové byli hned ochotni sami se na místě přesvědčit, jak dalece byla napadena její čest, a to kontrolou zmodrání jisté části jejího půvabného těla, případně prověřit, zda neutrpělo i okolí modřiny.
Mladá pracovnice socialistického podniku však věděla, co se sluší a patří

Jak bylo tehdy zvykem ve všech kancelářích naší socialistické vlasti, vyznávala heslo všech slušných dívek: „Co si to dovolujete vy jeden sprosťáku?! Já se svlékám pouze před manželem a před svým vedoucím!“ Sukně se zase sklopila a zanechala některé pány v transu podobnému tomu, v jakém zůstanou myši po pohledu hada.

Popravdě řečeno, toto hrdé stanovisko jí prý vydrželo pouze nějakou dobu, pak pečlivě vybraným zájemcům, kteří byli shledáni hodnými této cti, a to buď z hlediska ryze ženského anebo z hlediska podnikové hierarchie, bylo dovoleno blíže se seznámit s místem, na kterém utrpěla příkoří. Některé dámy pak dokonce roznášely jistěže nepodložené řeči. A to , že mladá soudružka, možná pod vlivem tehdy v novinách hlasitě odsuzovaných fám o skandálech nepovoleného lidového léčitelství vkládáním rukou, dovolila i některým zvláště vybraným jedincům mimořádných kvalit možnost zjistit, zda náhodou také nemají tenhle léčivý magnetismus. To prý stačí, že se ruka vybavená osobním magnetismem dotkne místa, v kterém sídlí choroba, a jen touto zvláštní duševní silou je dotyčný anebo dotyčná vyléčena.

Kde že je doba psacích strojů a prvních počítačů?! Dneska tohle píšu na počítači i já a koukám se, když mne to psaní přestane bavit, na nějaké zprávy anebo drby na internetu. A na co jsem to tuhle nenarazil!?

Podle hodnověrných zpráv prý přiznalo 21 % anglických zaměstnanců, že jsou ochotni k sexu s nadřízeným anebo kolegou, když jim to přinese výhody v zaměstnání.

Takže ať doba počítačů nebo doba psacích strojů, Anglie anebo Česko, jsou věci, které se zaplaťpánbůh nemění. Dyť bysme jinak zdegenerovali, kdyby se ty geny aspoň občas trochu nepomíchaly, ne? Ne?!

No a dneska mají počítač i naši vnuci. Ale doufám, že až na to budou mít věk, že je některé věci budou zajímat víc, než ty pitomý počítače.

A já si budu navždy pamatovat, jak jsme se prvně v našem komunálním podniku seznámili se silou přitažlivosti počítačů.

Konec