...to mne nejvíc mrzí, nepřestanou-li mne trápit, zahladím je brzy!“ říká bůh Perun ústy Karla Havlíčka Borovského v básni „Křest svatého Vladimíra“ ve sbírce Tyrolské elegie. Dneska by ho sice začali pronásledovat aktivisté z Bruselu a v ČR z nově vznikajícího „Ministerstva pravdy a lásky“. Ale na to byl Karel Havlíček tak nějak už za Rakouského Bachova absolutismu 1849–1859 připraven a my si tu zkušenost z pilnosti opakujeme dodnes, že?! K. H. Borovský měl recht.

Protože žena, když zestárne, může být buď babička, starší dáma, anebo baba. Babičky milujeme, starší dámy obdivujeme a babizny nenávidíme. Pravdou ovšem je, že některá doba přeje babičkám, některá elegantním starším dámám, no a některá babiznám. V některých dobách vítězí, aspoň navenek, babizny. Jak jsem na stará kolena, díky rozvoji televize a internetu, pochopil, že ve změněné dnešní době, může být „duševní babizna“ jakéhokoliv věku.

Je pravda, že různá města, různé doby a různé národy produkují různé ženy i ženštiny. V Paříži je většina žen elegantních. Francouzsky jsou totiž většinou dobře oblečené, dobře upravené, i když některé z nich mají poněkud kozí nohy a spíš, než krásné jsou elegantní. V Itálii v Římě jsou štíhlé mladé holky jak lusk a pak už jen většinou poněkud rourovito-soudkovité italské maminy, které ovšem dobře vaří a bohužel neuvěřitelně ječí. Když už rozebíráme, jak které dámy vypadají a chovají se, nelze dneska už ani v Paříži přehlédnout balkánský typ žen. Výrazné jsou balkánské stařeny, oblečené většinou do černého, často hubené až vychrtlé. Dotyčné stařenky pak mívají vysoký pisklavý a řezavý pronikavý hlásek, který je směsicí hlásku ječícího mimina a vrzání nenamazané ruční pumpy. Vždycky když zaslechnu takový hlas, vzpomenu si, jak mne kdysi v dalmatské Podgoře každé ráno budily dvě takovéhle černě oděné staré ženy. Postavily se každá na schody ke svému domu a ječením, které jim zabralo většinou tak hodinu, si na vzdálenost asi padesáti metrů sdělovaly za ranního kuropění novinky dnešní noci. Proč si ráno sdělovaly novinky z noci? Protože večer si tohle divadlo zopakovaly, než šly spát. Já vím, že v každém městě jsou jak dámy, tak příšerné babizny, to je jasné. Bohužel za mého mládí dámy někam zmizely a vyrojily se babizny. Dneska se to vrací nazpátek. Škoda každé ženské, z který se na stará kolena nestane dáma. A běda každému mužskému, když se ta proměna nepovede. A doufej, Lucko, že babizny nikdy neovládnou Paříž.

Vzhledem k láci MHD za našeho mládí někteří důchodci – tedy řečeno přesně důchodkyně – měly jízdu tramvají jako hobby. Moc to nestálo, jízdenka byla za 60 halířů a jelo se z konečné trojky na druhou konečnou hodinku a půl. U staré trasy čtrnáctky někdy i déle. Dneska jezdí v Praze důchodci zadarmo, ale doprava je tak kvalitní a hustá a televize vysílá padesát programů 24 hodin denně, takže hobby tramvajových bab poněkud vyšumělo.

Dnešní „babizny“ jsou aktivní už od dorosteneckého věku. Tak nějak mi všechny ty neustále na sítích i v mediích ječící a „chytré“ babizny čím dál více připomínají šílené svazačky z února 1948 řádící až do šedesátých let. Ty ovšem byly ideologicky jen na rudou přebarvené nacistické „Bund Deutscher Mädel“. Cíl všech těchto organizací a spolků je vždy stejný: „Cílem je vychovat mládež, která by byla zcela oddána myšlenkám – tu nacionálního socialismu, tu bolševismu, dnes „woke“ hnutí. Jak říká Bible, Kazatel 1:1-11 B21: Co bylo dříve, to zase bude, to, co se dělo, se bude dít. Není nic nového pod sluncem.

Po válce (a hlavně po únoru vůbec) se vynořilo obrovské množství zlých, potměšilých a vůbec děsivých bab. Každý „uliční výbor“, který rozhodoval o bytí a nebytí kdekoho, od toho, zda smí jít dítě na střední školu anebo ne, až po kontrolu vyvěšování vlajek, byl plný zapšklých ženštin. Jeden chlap v uličním výboru anebo jeden domovní důvěrník připadal na devět babizen v této funkci. Tihle institucionalizovaní šmejdi a šmejdkyně, vlastnící a vyplňující domovní knihy, kam se musel zapsat každý, kdo zůstal v domě přes noc nebo déle než 24 hodin, měli, spíše tedy měly, pré. Ve fabrikách to bylo podobné, no a ty, co se nechytily ve funkcích anebo byly i na tohle udavačství, které bolševici podědili po Hitlerovi, neschopné či blbé, se chodívaly vyžívat do tramvají. Mládež už je poznala. A snažila se jim oplatit stejnou mincí. Takže každý mladý muž, který nastoupil do tramvaje, jakmile spatřil tuhle babiznu – dědci byli mezi nimi také, ale byli v menšině – předstíral, že usnul tak tvrdým spánkem, že jej neprobudí ani Internacionála.

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/