Také na mladé dívky měly tyhle ochechule spadeno...

Pravda je, že za ta další desetiletí jsme se tak nějak změnili. V chování a tak. To když jsem na něj a naše společné kolegy „latinoamericanos“, tedy španělsky mluvící jiho- a středoamerické kolegy ve Frankfurtu, ječel, že když máme být někde, jedno zda v Praze nebo Stuttgartu v deset hodin, tak je to v deset hodin. A ne něco před polednem. Přičemž španělské a „latinoamericanos“ poledne je tak nějak všeobecně mezi jednou a třetí. Na to říkával můj kamarád Andrés z Bustarviejo: „Ti Češi jsou hrozný Němci!“ Čemuž přikyvoval ve skupině španělsky hovořících byznysmenů i Federico. Argentinec, jehož tatínek byl německý žid a maminka Italka.

Takže dneska uvádíme v úžas cizince z jižních a východních států (Evropy), když čekáme, až z metra lidi nejdřív vystoupí a teprve pak nastupujeme, naše mládež se bez mrknutí oka postaví při příchodu starší osoby, uvnitř na sebe lidi neřvou.

Ta skvadra zlomyslných babizen dělala nastávajícím maminkám, zvláště když to na nich ještě nebylo moc vidět a potřebovaly si sednout, ze života peklo. Běžným obrázkem bylo, jak jedna taková ověšená neforemnýma taškama, v kterých tyhle báby vždycky něco někam vlekly, stojí nad mladou maminkou a na její slova, že je těhotná, ječí na celou tramvaj: „No jenom aby, to by mohla říct každá, nic na tobě není vidět...“ a podobně.

Holky s kočárkama, to taky byl cíl těchhle Bab Jag. A jak se jich někdo zastal, zase to byl důvod pro předvedení cirkusu na celou tramvaj.

A tak jsme ocenili v praxi onen starý fór realizovaný naší kamarádkou Jájou. Nastoupili jsme jednou v podvečer s celou partou do tramvaje, pochopitelně plné jako skoro vždycky. Kamarádka, co byla s námi, se zatvářila silně zadumaně, když spatřila typickou tramvajovou babici, jak buzeruje nějakého mladšího chlápka a snaží se ho vyhnat z místa. Dotyčný třicátník už pod náporem keců, vyhrožování, mentorování a také spršky slin, kterou na něj při ječení chrlila, vstával, když tu se naše kamarádka postavila tak, aby, jak dotyčný pán vstane, mohla usednout na jeho místo.

A taky to promptně provedla. Baba, připravená o kořist, chvíli nevěřícně zírala a pak začala hlasitě ječet: „No tohle, taková holka, vona si dřepne a my starý zasloužilí pracující si nemáme ani kam sednout, to je dneska mládež, kam to spěje, takový chuligáni, do fabriky to poslat, a ne se vozit tramvají!“

Sedící dívka se tvářila stále vážně, chvíli počkala, až začne celá tramvaj sledovat, co se děje, a pak holčičkovsky „nevinně“ špitla: „Já jsem prosím těhotná.“

Ženština se zarazila a začala ji očima prozkoumávat. Protože byla zima a všichni byli v kabátech, nebyla věc tak jasná. Podezíravě prohlížela mladici a ta předstírala, že neví, o co jde, a že zrovna myslí na vzdálené příbuzné.

Po nějaké době to bylo babě podezřelé a taky, protože nemohla před „obecenstvem“ strávit prohru, tak si začala nejprve pod fousky (měla je) cosi brumlat, a když dívka nereagovala, přidávala na hlase. Nakonec už nahlas ječela: „No to se mi moc nezdá, že by si byla těhotná!!“ A rozhlížela se po tramvaji, aby zkontrolovala, jaký dojem to dělá na přihlížející.

„To prosím jsem, to náhodou vím,“ pravila co nejneviňoučtěji dívenka.

Baba hučela, ale nemohla nic dělat, noviny byly plné článků o tom, jak je potřeba mnoha nových socialistických občánků. Jakožto domovní důvěrnice nebo členka uličního výboru, čímž většina těchhle ženštin byla, nemohla riskovat, že by dostala někde stranického sprďáka.

Hučela si tedy celou cestu, i když bryskně získala místo k sezení hned kousek od nás. Vrčela a sledovala nás i v okamžiku, kdy jsme s celou partou i s naší kamarádkou vystupovali. Jak se dívka zvedla ze sedadla, baba ji začala měřit očima a pak to nevydržela a zasyčela: „No to by mě zajímalo, jak dlouho ty si těhotná!?!!“

„To já, paní, přesně vím,“ pravila ctnostně dívka a podívala se na náramkové hodinky. Vykročila ke dveřím a otáčejíc hlavičku dozadu pravila: „Teď už přesně tři čtvrtě hodiny!“

Očima se důvěrně obrátila na naši skupinku skládající se z neurčité množiny uhrovitých, zarostlých a všelijak se klátících puberťáků a „způsobně“ špitla: „Že jo, kluci?“

A vystoupili jsme. Motor tramvaje zaržál, jak řidič při rozjezdu do kopce přidal, a zevnitř osvětlená tramvaj se jako ponorka v té podvečerní podzimní pražské mlze vydala k světlým zítřkům. To se tak tehdá říkalo.

Za oknem jsme viděli hlavu držkaté báby, jak po nás nevěřícně kouká a v meloucích pootevřených ústech se jí přitom viklá z místa na místo zubní protéza.

Nad Prahou vycházel měsíc.

„Ty seš fakt těhotná?!“ zeptal se nedůvěřivě Láďa.

„To je ale debil!!“ prskla Jája a odcházela k domovu a její zadeček, vlnící se při chůzi ze strany na stranu, zřetelně vyjadřoval i pod kabátem nesmírné holčičí pohrdání pitomým klukem a uraženou dívčí čest.

„Ty si ale debil!!“ pravili jsme my a šli jsme do hospody. A Láďa stál na ulici s výrazem „dyť sem toho snad tolik neřek, ne?“

Začaly padat první sněhové vločky. Ráno zas nepojedou tramvaje. V Praze totiž bude pět cenťáků sněhu. A to za všech režimů už od dob našich prapradědů znamená, že v Praze vypukne kalamita.

Mladí – staří v jednom šiku, budujeme republiku!
MDŽ – den pokrokových žen celého světa!

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/