Tak to vidíš, Lucie! Děti rostou, čas kolem doslova prchá a naší Andulce už bude osmnáct. To říkávala za dob mého dědečka v Brtnici naše sousedka, která měla dceru tak „atraktivní“, že se jí ne a ne zbavit. „Dcerunce“ už bylo skoro padesát, ale matinka stále hlásala větu o právě probíhající zletilosti potomka. Takže bacha na to, jak ty děti rostou. Koukneš sem, koukneš tam a synáček se žení. Či dcerunka vdává. Ani to nepostřehneš. Jako moje máma. Mateřský automat fungoval neomylně. Bez ohledu na to, že už mi bylo skoro padesát, byla schopná na mne při vstupu do místnosti, kam jsem ji doprovázel, když už chodila o holích, tiše zasyčet: „Pozdrav!“

V určitém věku člověk dospěje k názoru, že to, co je dneska, to je jen faleš, šalba a klam a dobré časy už se nevrátí a mládež, ach, ta mládež… No, ono prý na první hliněné egyptské tabulce, kterou vědci rozluštili, bylo napsáno, že: „Dnešní mládež už není to, co bývala, a čert ví, kam to takhle povede!“ Jakmile skutečně dospěješ, to znamená, že až tvoje děti už budou mít svoje vlastní děti, přijdeš na to, že nic už není tak, jak bylo dřív. Jó, dřív, jó, dřív!

Dřív bylo všechno jiné. Sníh byl bělejší, mrazy studenější, léta teplejší a obloha modřejší. A slunce? To pálilo tak, že se v městských ulicích nedalo ani vydržet. Proto přes celé léto každý cti dbalý mladý muž polehával na plovárně, kde se také vyskytovaly ty správné „buchty“, takže to tam bylo „naprosto správný“. V létě se nosily košile u krku stažené šňůrkou, na které se blýskal mosazný emblém, a na něm byly vyryty většinou děsné heraldické nesmysly, což jsme věděli, neb v partě byl odborník. Odpoledne plovárna, večer hraní k tanci či v nějakém divadélku, kde budoucí Mistři vystupovali. Dopoledne někdy do práce či do školy, když to už bylo bezpodmínečně nutné. Jo, abych nezapomněl, v sobotu a v neděli na parník, kde dole v podpalubí hrála muzika a nahoře na palubě se potmě líbalo, mazlilo, vzdychalo, tulilo, šmatalo, loudilo a syčelo: „Dej tu ruku pryč! Ne ty! Ty!“ Přitom se sedělo na kolenou, leželo v náručí, tisklo se na zábradlí… a vůbec. Jediné, co se dodnes nezměnilo, je záliba mládí v morbidnostech. Jak hrají někde v bijáku nějaký krvák, čím horší, tím lepší, už je tam mládeže narváno. Možná proto, že za našeho mládí nebylo v kinech tolik thrillerů, ventilovali jsme to v písničkách.

Podle toho, která kapela hrála, zda to byl dixi či big beat, znělo z okének výletního parníku srdceryvně: „Do špitálu u svatýho Jakuba jdu navštívit ženu svou, vidím ji tam na bílým stole, krásnou, bledou…“ Anebo bigbítově: „Až půjdeš po cestě, kde růže vadnou, kde rostou stromy bez listí…“, či že „tam v pokoji číslo dvacet šest prodávaly holky svoji čest…“ a jiné děsnosti, ve kterých si mládež libuje. Vůbec přitom nevadilo, že špitál U svatýho Jakuba nikdo nemohl navštívit, neb ho bolševici zrušili, a co se prodávání cti dotyčných dívek týče, klidně to mohly dělat na pokoji číslo dvacet osm nebo jedenáct. Jenže to by se to pak textaři nerýmovalo.

Aby byl kolem roku 1960 mladý muž k světu, musel nosit kalhoty nažehlené do puků a přes bílou košili pruhovaný blejzr. Čím pruhovanější, tím lepší. Takže to vypadalo, jako kdybychom kradli před pražskými cukrárnami takovou tu pruhovanou látku z markýz proti slunci. Jenže všeho do času. Když pominula největší vedra a kapely v různých obskurních podnicích, mládeží hojně navštěvovaných, začaly hrát Kahovcovu Popravu blond holky (ta je sice až z roku 1967, ale to je z hlediska „vyjádření myšlenky“ celkem fuk), kde bylo toho lkaní a kvílení akorát tak dost.

Například jsme za kvílení kytar zpívali:

Kněz už ruce spíná,
málo času zbývá,
nad hlavou blond holky,
sekera se zdvíhá.
Holka hlavu sklání,
když v tom volám stát,
ubohá ááá
a já ji mám pořád rád.

Ví snad nějakej soudce,
proč se dala svíst,
jak je bídně holce,
nemá-li co jíst…

Pak jsme si šli k bufetu dát „ruský vejce“ a holky šunkový chlebíček, a cítili jsme se jako „donšajni“ a částečně jako drsní muži.

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/