Kouzelné je třeba vyprávění o tom, co se stalo v době, kdy letadla byla vrtulová a létala z Prahy do Brna i Košic hezky nízko nad Vysočinou. Tam jsou takzvané vzdušné díry. Jak do takové „díry“ vrtulové letadlo vletělo, propadlo se, čumák letadla skloněný dopředu směřoval k zemi, motory řvaly, a teprve když letadlo narazilo na „hustší vzduch“, vyrovnalo se a pak jelo špičkou nahoru. A iljušiny nebo staré dakoty – v SSSR vyráběné jako „Li“ – se draly zpět na svoji letovou hladinu, co nejrychleji pryč od země. Záchody byly vzadu, v ocasu letadla, původně jen za záclonkou a pak za nepříliš pevnými dveřmi. Jistý populární umělec jednou letěl v takovém letadle přes Vysočinu, když tu si příroda a trávení vyžádaly své. Odebral se tedy na onu místnost, když tu se letadlo po čumáku začalo propadat dolů. Populární umělec se spuštěnými kalhotami byl vymrštěn z kabinky, a jak bylo letadlo nakloněno dopředu, malinkatými krůčky, hnán gravitací, běžel mezi sedadly. A protože byl slušně vychovaný, všem spolucestujícím s těmi kalhotami u kolen říkal:

„Promiňte, promiňte…“
Řítil se uličkou a už se zdálo, že dostihne úkrytu. V těchhle starých letadlech totiž posádka seděla vepředu oddělená od cestujících jen závěsem. Už už se zdálo, že tam umělec dorazí, když piloti konečně klesání vybrali, motory zařvaly, předek letadla se zvedl a náš hrdina, teď pozpátku, s holým zadkem běžel uličkou a opět se polohlasně omlouval okolo sedícím: „Promiňte, promiňte, promiňte…,“ až, tlačen opět fyzikou, zapadl na ono v zádi umístěné WC. Do cílové stanice už prý se neobjevil, ba i vystoupil až úplně sám. Také hezká příhoda, co říkáte?

Teď pro nás starší ještě uvedu jednu historku a Lucka a její generace mi mohou napsat, zda i oni znají nějaké takovéhle příhody. Takže tuhle historku znám v mnoha variacích. Kdo ji slyšel jako příhodu s klikou zahozenou přes zeď do Olšanských hřbitovů, zná tu nejkrásnější a nejpoetičtější verzi. Ale než se k ní dostaneme, udělejme si jasno! Šlo o to, že soužití řidičů tramvají, konduktérů a průvodčích s cestujícími nebylo vždy idylické. Jistěže existovali tramvajáci veselí a rozšafní. Třeba jeden, kterého jsem znal, který vyvolával stanice s neodolatelným šarmem. Možná to byl ten samý, o kterém moje matka vyprávěla, jak za okupace, když bylo okupanty nařízeno nejprve hlásit německy a pak česky, hlásal „Troja-Brückemost“ a všechno hezky dohromady. V naší době, když komunisti přejmenovali Strossmayerovo náměstí na náměstí Václava Kopeckého, jeden tramvaják zase hlasitě oznamoval: „Strossmayerovo náměstí Václava Kopeckého!“

Leč byli i tramvajáci a vůbec lidé kolem MHD, kteří byli protivní a nerudní.

Hlášení průvodčího: „Jedeme jako pětka!“, když jste nastupovali do čtrnáctky, to by rozběsnilo každého. Zvláště když už mrznul na nástupním ostrůvku půl hodiny a tramvaj žádná. Pak jich jelo šest za sebou – to, jak tramvajáci na konečné mazali karty a vyrazili, teprve až dohráli mariáš. Také tramvaje označené jako X byly k nas…, k rozčilení. Nikdo nevěděl, kam jedou, proč tam jedou a které lístky na ně platí. To byla pastva pro blbce v tramvajáckých uniformách. Protože blbec, když mu dá doba možnost, tak se najde všude. I mezi tramvajáky.

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, právě vyšlo již třetí opravené a doplněné vydání mé knížky „Stálo to za hovno a stejně byla sranda“. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Zde si ji můžete objednat za zvýhodněnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/