„Po Vltavě plave flaška a v ní je špunt.“

To je věta jaká, žákyně Lucie? To je věta plná germanismů! Tak nás to učili ve škole. Protože za nás to byl v češtině samý germanismus, třeba „šnuptychl“, což je kapesník, a „lajntuch“, což je prostěradlo. A ta flaška a ten špunt zbyly dodneška, přes urputné snažení tisíců češtinářů. S jazyky je totiž vždycky problém.

To mě napadlo, když jsem tuhle četl, jak Francouzi zuřivě bojují proti amerikanismům.

Protože lidstvo si odjakživa mluví, jak chce, a nechce poslouchat odborníky, co vědí úplně nejlíp, jak by se mluvit mělo. A když se ty národy a kultury prolínají, to je pak čurbes! V žádné učebnici němčiny jsem nenašel, že švestkový koláče koupíš kolem Lince pod názvem (foneticky) „Buchtln mit cvečkln“ a v místním Bauhausu je nad vruty do dřeva napsáno „Schraube“ a nad omítkovinami zase „Märtel“.

Jsou slova, která mají ve spisovné mluvě zásadně jiný tvar než v mluvě obecné. Tak například objeví-li se v odborné technické literatuře slovo vědro, může člověk dát krk na to, že jde o kýbl. Také v pojmenováních týkajících se oděvů najdeme mnohé příklady. Chce-li dáma, aby na jejím miláčkovi držely kalhoty, neboť je tak mlád, že nosí plínky, či tak stár, že je vpředu klenutý, potřebuje cosi, co tyto kalhoty přidrží. Shání tedy kšandy. Neboť jen kšandy nedovolí kalhotám následovat gravitaci a poroučet se k zemi. Ovšem půjde-li do obchodu, požádá o šle.

Podobně je to se zipem. Zip je prostě zip, to ví každý. Jen výrobci příruček, cenovek a odborných pojednání tvrdí, že jde o zdrhovadlo. I když nevím, co a kde by na něm zdrhalo či zdrhovalo. Zipy doprovázely na cestě životem už naše babičky, ale v šedesátých letech skoro vymizely. Možná byly považovány za imperialistický vynález anebo si s nimi nevěděl rady náš znárodněný průmysl. A tak jsme v mladém věku zapínali kalhoty zepředu i ze strany na knoflíky. A když měl někdo kalhoty vepředu se zipem, byl frajer. Takže jsme se je pokoušeli mít všichni.

Svazačky na školeních pak ve večerních hodinách posedávaly v parcích na lavičkách a na sobě měly bundy vpředu naprosto bez zipů, ovšem i bez knoflíků. Prostě úplně ke krku nebo jen s malým výstřihem, do kterého se ruka ne a nevešla. Lačné ruce budoucích budovatelů, z kterých se pak zhusta vyklubali budoucí emigranti, zaprodanci, v nejlepším případě pak rozkolísaní intelektuálové, lovily a bloudily pod teplákovými bundami (s chlupem dovnitř) odspodu, vášnivě a zaujatě; leč poslepu.

To, jak každý uzná, není ono. Obliba časopisů Playboy a podobných to plně dosvědčuje. Chtěla-li dívka poskytnout svému miláčkovi pohled na půvaby svých ňader, tedy něco jako nikoliv nutnou, leč vítanou prémii na cestě lásky, nezbylo než bundu s gumou v pase vyhrnout co nejvíc nahoru. Rozdychtěná mládežnice pak vypadala s bundou shrnutou pod krkem a vlajícími konci rozepnuté podprsenky z lesklého saténu v podpaží tak pitomě a směšně, že jedině ohnivý junák se při tomto pohledu kochal plností a krásou nabídnutých tvarů. Vidět to v biografu, musel by se tomu člověk začít hlasitě řehtat. Domnívají-li se dnešní mladší čtenářky a čtenáři, socialistické morálky neznalí, že si dotyčná před laškováním měla bundu sundat, neví, co to byla svazácká mravnost. A jakým malérem bylo, být vyloučen ze svazáckého kolektivu za mravnostní delikt! Sbohem, studia, sbohem, pracovní postup, sbohem… S Bohem nic, ten byl zakázaný. Takže protože bunda se dolů zpod krku dá stáhnout rychle, zatímco rvát si ji na tělo přes hlavu je přece jenom pomalejší, láskyplné hrátky se v parcích musely odehrávat takto. Ostatně mravnost už za socialismu a mravní a tělesná neposkvrněnost soudružek už za socialismu byla jednou z nejhlavnějších věcí.

Skvělou ukázkou tehdejší reality vztahu k ženám v době pevného budování socialismu najdeme v knize Tankový prapor od Škvoreckého, a hlavně v kapitole „Provedení zkoušek FO u Sedmého tankového praporu“ (FO: Fučíkův odznak, něco jako dneska zkouška ze znalosti pokrokových myšlenek).

… „Tak třeba vy, soudruhu, kdybyste se víceméně chtěl tak nějak oženit,“ obrátil se na Bamzu. „Čeho byste si dnes u své dívky nakonec nejvíce cenil?“ „Nu?“ pobídl zkoušeného poručík laskavě. „Nu přece jestli – tady –“

A mimovolně učinil gesto, jež se projevilo jako osudné. Prsty obou rukou si ukázal na krajinu srdeční, čímž chtěl naznačit čistotu srdce…. „Nu – jestli tady –?“ naléhá soudruh poručík tázavě.
„Kozy?“ pravil nedůvěřivě vojín Bamza. „Ba né! Hlavní sou nohy!“ ozval se desátník Střevlíček, jenž tak poprvé přispěl k diskutované látce Fučíkova odznaku.
„Co nohy,“ pravil pohrdavě Soudek. „Ve tmě nejsou nohy vidět.“
„Však kozy taky ne!“ namítl Střevlíček.
„Ale sou cejtit,“ řekl Soudek.
„Však s ní furt nechrápeš,“ zasáhl ideologicky politruk Mácha.
„Taky s ní chodíš mezi lidi, že jó.“
„Na chození jí stačej protézy,“ odbyl ho pohrdavě Soudek.
„Aj peniaze sú dôležité, súdruhovia!“ zapištěl malý dieslák. „Periny – gazdovstvo – aj čosi kamsi na knižke by sa patrilo!“
„Po tom je hovno,“ vložil se do diskuse zkušený Bamza. „Udělaj reformu a prachy sou v prdeli. Lepší je dum.“…

To tehdá byly věci, co? No, dneska jsme daleko vepředu. Dneska jsme tak uvědomělí, že Pirátskou novo-soudružku, rozčílil spolustraník Ferenčík, když napsal že fotbalové mistrovství světa vyhrála Argentina o prsa Korejky…

Václav Vlk st.

Pokud Vás mé vyprávění zaujalo, chystáme již třetí upravené a rozšířené vydání. Tentokrát v nakladatelství Jonathan Livingston. Kniha vyjde v průběhu února 2023. Zde si ji můžete předplatit za výjimečnou cenu https://www.dobreknihkupectvi.cz/stalo-to-za-hovno-a-stejne-byla-sranda-/