Nedávná edice rozměrově mamutí knihy Minuty s Jiřím Paroubkem přiměla mnohé pozorovatele k závěru, že jde o vzácný případ, kdy je výron hlouposti objektivně podchytitelný – míru hlouposti lze zde doslova měřit a vážit. Možná ale, že pozorovatelé, včetně autora těchto řádků, se zásadně mýlili a že ve skutečnosti jde z Paroubkovy strany o nejchytřejší tah jeho politické kariéry. Kniha vyšla těsně před sjezdem, a co víc, bylo oznámeno, že část nákladu dostanou delegáti sjezdu.

A zde platí: svoje úmysly, svoje sympatie a antipatie, to vše ukryješ v nitru duše, kdežto čtyřkilovou bichli, ta se schovat nedá. A jelikož politika je do značné míry „umění podlézati“, z rozměrů a váhy Minut s Jiřím Paroubkem se stává vyznání vztahu k Vůdci.

Sklady otevřeny, vytvoří se fronta. I budeme potkávat delegáty obtěžkané Minutami spěchající na své místo v sále. Kdo se bude chtít zalíbit, vystaví knihu na pultíku určeném pro poznámky. Budou se neustále dívat skrz prsty na plaché delegáty, kteří si postaví Minuty jen k noze.

Rychle se mezi nimi vytvoří vrstva takzvaných Minutmen.

Minutmen, to byli stateční bojovníci v americké válce za nezávislost. Od pátku tak můžeme označovat zapálené stoupence Jiřího Paroubka. A bude jich nemálo. Uvidíme Bohuslava Sobotku, supícího pod tíhou hned tří svazků Minut. David Rath bude několikrát spatřen v odlehlých koutech sjezdových prostor – slídí tam za nedbalými delegáty, aby jim v nestřeženém okamžiku odejmul jejich výtisk Minut, aby ho pak ukryl na jenom jemu známém místě.

Naproti tomu Petra Buzková si nevyzvedne svůj výtisk a na místo, kde jiní ukládají Minuty, si okázale položí čtvrtý díl Harryho Pottera. Jen bystrý Alexandr Mitrofanov dokáže dešifrovat toto poselství: Kdopak se asi chce zbavit Jiřího Paroubka? Zdeněk Škromach dovleče svoje Minuty už z domova. Za těch pár dnů je stačil mnohokrát prolistovat a coby bodrý lidový vůdce je polil kafem. Vůdci není nic lidského cizí a prohřešek mu promine. Zato si všimne, že v Zaorálkově výtisku jsou záložky, jakési znepokojivé papírky. Co asi znamenají? Není to známka opozičnictví? V duši intelektuálově se nevyznáš, vždyť intelektuál i opici vymyslel, jak se říká na Rusi!

Až sjezd skončí, nejeden delegát tajně odloží Minuty do komory na smetáky. Pak se rozkřikne, že každý výtisk byl označen neviditelným inkoustem jménem toho, komu byl určen.

To pak bude pláče u komory na smetáky, k němuž bude třímat klíč neúprosný František Bublan. A Vůdce se na to bude dívat se svým charakteristickým úsměvem a hlavou mu potáhne jediná myšlenka: Kdyby ta kniha vážila pět kilo, bylo by to ještě lepší!

LN, 23.3.2007