Cesta z Brna do Budapešti probíhala celkem v klidu. Z maďarštiny jsem znal potřebné výrazy, jako pozdrav „Jó napot kívánok“ (Dobrý den), po kterém vždy následovala žádost o předložení pasu a jiných dokumentů se slovy „Dokumentumokat kérek“. A kolem silnic, které byly neustále všude rozkopané, visely cedule s nápisem (pokud si to dobře pamatuji) „Vigyázád úpítés“, což doslova znamená „Dávej si pozor“. Nic neobvyklého. Zvyklí na stav silnic v Československu jsme si dávali bacha už v okamžiku, když jsme vyjížděli z Prahy.

Naše už tehdy stařičká DKW, námi samotnými smontovaná, nebyla tedy zrovna vozidlem, které by prošlo STK. Tehdy se na ně naštěstí moc nehrálo. Motor šlapal jako „hodinky“, však jsme ho také snad padesátkrát smontovávali a pak zase rozebírali. Většinou nám totiž skoro vždycky něco na ponku „zbylo“. Když se mám prvně podařilo ten motor „nakopnout“, tak jsme zjistili, že motor bublá a auto jede, ale mělo to spotřebu asi 30 litrů na 100 kilometrů. Ale nakonec vše dobře dopadlo a jezdili jsme tak za deset.

Podle mých vzpomínek byla sedadla DKW daleko pohodlnější než všechny ty moderní, co o nich píšou automobiloví novináři, jak dobře vedou tělo v zatáčkách ve větších rychlostech. My jsme žádných větších rychlostí nedosahovali, taková osmdesátka byla až až. Nakonec byl stav a jeho kvalita auta, jak se ukázalo, lepší, než jsme si mysleli. Ovšem ne dokonalý. Takže například při prvním dešti po několika minutách deště zcela „odešel“ motorek jediného stěrače. Víc jich DKW neměla. Ovšem naštěstí byl ten motorek zevnitř auta, a to hned nad rámem mezi řidičem a spolujezdcem. Závadu jsme vyřešili rázně. Zjistili jsme totiž, že nejlepší je, když někdo ze sedadla spolujezdce levou rukou pohybuje celým tím motorkem zleva doprava. A on se podle toho pohybuje i stěrač. Starší ročníky si pamatuji, že stěrače tehdy na autech z předválečných a poválečných let, sice moc nestíraly, ale přeci jenom něco. Nakonec se to vše ukázalo jako pozitivní prvek. Vrtět s tím motorkem, s levou rukou nahoře, nikdo moc dlouho nevydržel. Zkuste si to sami a uvidíte. Rozhodnutí, které jsme pak udělali, bylo z dnešního hlediska přímo revoluční a genderové. V těch starých dobách patriarchátu totiž sedávali vepředu na sedadlech vždy muži. Zatímco ženy seděly vzadu.

Občas se sice ozývaly od našich princezen hlášky, že by se také chtěly dívat ven předním oknem, ale my jsme jim vysvětlili, že sedadlo spolujezdce je tzv. „sedadlem smrti“. A my je tak milujeme, že nemůžeme riskovat, aby si tam sedli. Jistě by lépe viděli na krajinu, ale to smrtelné nebezpečí!!! Ovšem v okamžiku, kdy Pavel asi po 25 minutách vekslování s motorkem stěrače zleva doprava pravil, že už ho ta ruka fakt bolí, a naše manželky ze všech nejmilejší se ochotně nabídly, že ho budou střídat, Pavel ochotně souhlasil. Déšť trval skoro celé odpoledne, takže jsme se tak po 20 minutách až po půlhodině střídali v ručním pohybu motorku stěrače a všichni byli spokojeni. I když je bolela levá ruka.

Po celou cestu z Prahy přes Brno až na hraniční přechod Rajka do Maďarska se toho k jídlu moc koupit nedalo. Páč u nás byl ten pravý socialismus, takže až na pár zaplivaných hospod u silnice se po cestě dal sehnat tak maximálně guláš s údajnými 10 dkg masa, ve skutečnosti asi tak s pěti a na požádání šesti knedlíky.

Pak se nám otevřel chuťový ráj! Hned pár desítek metrů za přechodem Rajka jsme zastavili u první skupiny stánků, kde neuvědomělí maďarští trhovci, neuznávající, že soukromý obchod je vlastně ideologickým zločinem a zločinem proti „ekonomickým zájmům tábora míru a socialismu“, prodávali ovoce i zeleninu a také krásný bílý chleba a čabajky a salámy. Nacpali jsme se a zásobili se na další cestu. Maďarští komunisté nebyli takoví moskevští blbci a vlezdoprdelkové jako naši. No, dneska se to s Bruselem opakuje. Holt, jsou věci, které se nemění.

Jak to v praxi vypadalo, vyprávěla údajně pravdivá historka, když jistý příslušník SNB dostal za odměnu poukaz do Maďarska. Po jeho návratu se ho soudruzi esenbáci ptali, jaké to v Maďarsku je. Soudruh se hluboce se zamyslel a pak pravil: „Všude je to tam samý trestný čin soukromého podnikání!“

Zdržovat popisem, že jsme jako vždycky, když se jelo na jih k moři či Balatonu, nocovali v Československu populárním budapešťském autokempu Római Fürdő, je snad zbytečné. Tam nocoval kdejaký našinec. Római Fürdő v překladu znamená římské lázně. A skutečně hned vedle byly lázně s množstvím bazénů i termálních, pro nás Čechy neuvěřitelným. Ale usoudili jsme, že nebudeme utrácet naše těžce vydělané peníze za nějaké koupání v bazénu, když jedeme k Balatonu.

Dá se říci, že jediný výrazný úspěch v Budapešti jsme zaznamenali, když jsme v plně obsazené dékávě vyjeli úzkými serpentinami až nahoru do Hradní čtvrti kolem Budínského hradu (maďarsky Várnegyed). V posledních dvou strmých částech středověké silničky k Budínskému hradu, s prudkými zatáčkami nám všudypřítomní turisté dokonce mávali, povzbuzovali nás, a když jsme byli nahoře, tak tleskali, což nás potěšilo. Radost ovšem nebyla po chvíli tak velká, protože jsme zjistili, že je tam počet turistů jeden Maďar na devět Němců, tak spíš fandili DKW než nám. Budapešť, stejně jako tehdy u nás Mariánky a Karlovy Vary byly místem hojného setkávání Němců z NDR a Západního Německa. Západní Němci se vytahovali před východními a hotely, restaurace a bary vydělávali slušné peníze.

Doba se mění. Pak se brzo v česku po srpnu 1968 říkalo: „Víš, jaký je rozdíl mezi rokem 1945 a 1968?“

„???“

„No, v roce 1945 byli Němci v lesích a Rusové ve městech. A dneska jsou Rusové (jejich okupační jednotky) v lesích a v Praze jsou Němci (turisté).“

Další cesta k Balatonu ovšem byla přerušována častými přestávkami. Protože naše československé žaludky, nebyly zvyklé na takové množství kvalitního ovoce, které jsme si koupili u stánku kolem silnice a které jsme, aby se náhodou nezkazilo, většinou ihned zkonzumovali. Taková věc má svoje následky. Myslím, že ty statisíce turistů, kteří tehdy jezdili přes Maďarsko k teplým vodám Balatonu, Černého moře a Jadranu, si všichni museli odskakovat do kukuřičných polí (protože tehdy nebyly u pump záchodky a když byly, tak se použít nedaly). Ekologické hnojení tak bylo zajištěno. Maďaři, by tenkrát mohli, jak je dnes populární, rovnou prodávat kukuřičné klasy s nálepkou BIO. Akorát by museli dávat bacha, aby jim tam nezůstal někde přilepený kousek Rudého Práva anebo Neues Deutschland, neboť v obou státech byl za socialismu trvalý nedostatek toaletního papíru.

A vzhledem k tomu, že silnici Budapešť–Balaton lemovaly nekonečné lány kukuřice, vzpomněl jsem si na vtípek, který se s chutí vykládal tehdy u nás. Ale ten až příště.

Václav Vlk st.