Možná, či spíše skoro určitě byla rozebraná DKW impuls, na jehož konci bylo to, že se panu Formanovi podařilo v roce 1957 nějakým zázračným způsobem dostat Pavla na učňák automechaniků, což byla v dobách za komunistů asi taková výhra, jako když někdo v USA dostane své dítě na některou z vysokých škol tzv. „břečťanové ligy“. Podle tehdejší představy to zajišťovalo do budoucna – zaručenou „kvalitu“ a společenské postavení dotyčného, uznání a vysoký sociální statut. A neustálý přísun peněz. Jistěže musel dotyčný pracovat. Tehdy to bylo dokonce povinné, někde pracovat. A slušnému automechanikovi se peníze jen hrnuly. Bez pořádného úplatku se automechanik ani „nezvedl ze židle“. Pracovat tehdy museli všichni a kdo nepracoval, byl „příživa“ a esenbáci ho zavřeli.

Co se tedy týče DKW, tak my jsme se vrhli, jeden automechanik, jeden učeň chemického učiliště a dva průmyslováci – tedy celá naše parta, na přímo, dalo by se říci, „archeologickou rekonstrukci“ původního vozidla DKW. Trávili jsme tam odpoledne i víkendy a byli jsme tak zblblí, že moje žena dodnes vzpomíná na příhodu, jak jsme měli jednou za teplého letního dne sjednané rande. Ona si oblíkla krásné bílé letní šatičky s červenými tečkami a k tomu přidala elegantní střevíčky, a tak vůbec, jak to holky dělají. Ovšem když se mě toho dne moje slečna, na smluveném místě, kde jsem obyčejně už dvacet minut předtím „stepoval“, jak se říkalo, v uvedenou hodinu nedočkala, tak věděla, kam jít. A našla mě. Před garáží, ve špinavých montérkách a s rukama od staré vazelíny. Něco jsme totiž zrovna nyní museli nutně dodělat!!! Chápeš to?!?

Stoupla si kousek dál a nic neříkala. Zdánlivě jen tak stála. Znáte to: setkáte se ženou, třeba když přijdete z práce domů, a ona „se tváří“. Tak se jako blbec zeptáte: „Je ti něco?!“ A přijde odpověď: „Nic mi není! A nech mě bejt!“ A vy víte že je VŠECHNO ŠPATNĚ!

Nakonec jsem ty její pohledy nevydržel a na to rande jsme šli. Ovšem ani převlečení do běžného oblečení věc úplně neřešilo. Protože u garáží tekla z kohoutku jenom studená voda. A i když jsem si drhl ruce Solvinou – dle reklamy: „Pasta na silně znečištěné ruce, pilinová, s obsahem přírodních abraziv a glycerinu, citrusová parfemace“, tedy přípravkem na mytí rukou hlavně v kovoprůmyslu – a zkoušel to i rejžákem, bylo jasné, že toto rande bude randem nejmravnějším (počítač mi to slovo přepsal nejprve na „nejmrazivější“), a měl vlastně pravdu. Protože takovýma prackama jsem se nemohl dotknout nejen své milované a jejích bílých šatiček a také případně toho, co bylo pod nimi. Já jsem se vlastně nemohl dotknout vůbec ničeho, neboť by tam zůstal černý mastný flek.
Přes tyto drobné zádrhele s našimi princeznami, protože i další „kamarádky“ mých kamarádů věděly, že si tam občas pro toho svýho kluka musí přijít, nakonec snad po dvou letech práce byla DKW schopná jízdy. Přestože nám i potom chyběla lanka k předním brzdám, která nebyla k sehnání, a tak „brzdil jen zadek“. Tedy myslím auta! Když DKW jela a když byly peníze na benzin, tak jsme s dékávou jezdili jako frajeři. Mladý kluci a auto! To čumíte!

Nakonec jsme tak s Pavlem a DKW absolvovali i poslední výlučně pánskou dovolenou. Jeli jsme sami, holky nedostaly v práci volno. Tehdy jsme my mladí měli 14 dní dovolené a ta byla navíc fabrikou předem naplánována. Vyrazili jsme na „dovču“ totiž těsně předtím, než jsme museli podle „povolávacího rozkazu“ povinně nastoupit na „základní vojenskou službu“. To je ovšem na jiné povídání.

Ale zde jen přidám z té poslední svobodné pánské jízdy jednu skutečně výraznou historku. Jednoho dne jsme se svou DKW sjížděli v krásném letním dni serpentinami po okresce k městečku Zruč nad Sázavou, abychom si nakoupili nějaké zásoby potravin. Po silnici plné zatáček jsme jeli pomaloučku, polehoučku, protože nám brzdily jen zadní brzdy a nebylo jasné, zda bychom v případě potřeby z větší rychlosti tu DKW vůbec zastavili,

Já jsem v tu chvíli řídil. A protože bylo léto, Pavel měl na sedačce spolujezdce stažené okno. Když tu jsme dojeli půvabnou mladou dívku jedoucí na kole po stejné silnici dolů, stejně jako my. Dotyčná na sobě měla takové ty modré spartakiádní trenýrky s gumou, venkovské kolo bylo typu, o kterém se pak za normalizace říkalo: „Chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina.“ V jejím případě ten mohutný těžký bicykl spíše připomínal typ Wanderer Truppenfahrrad Wehrmacht, na kterém táhli v roce 1941 Němci do Ruska. Dodnes je k vidění ve starých dokumentárních filmech.

Půvabná dívenka měla kolem prsou uvázaný šátek, který uprostřed vepředu měl navlečený kroužek, aby jako dělal podprsenku. A vzadu byl zavázán na uzel. Nejprve jsme přemýšleli, že bychom jí ten uzel za jízdy rozvázali. Ale pak se nám zdálo, že je moc pevně utažený. A co kdyby ta holka při cukání při tom rozvazování uzlu z toho kola spadla. To ne, my se chtěli pobavit a ne ublížit. Nás samozřejmě zajímalo, jaké má poprsí, to mladý kluky tehdy zajímalo u všech holek. A taky jak se bude tvářit, až jí ta náhradní podprsenka spadne. Dneska by nás za takový nápad hnali k soudu a specializované advokátky by vykřikovaly, že to bylo přímo drastické znásilnění. A protože bychom se u toho určitě smáli, kdyby jí to nahoře spadlo, tak by nám soudkyně za ten smích napařila trest natvrdo. Jako nedávno jedna soudkyně jistému tmavému kudrnatému bývalému poslanci. Teď mne napadlo, že já jsem byl tehdy taky kudrnatý a měl jsem jen o fous menší kštici než dotyčný údajný sexuální predátor! Sakra to byla doba, když jsme za tohle mohli, kdyby se to povedlo, dostat maximálně pokutu a poznámku v kádrovém dotazníku. Pokud by ovšem dotyčná byla svazačka.

„Víš, co Venco, zajeď vedle ní, já se nakloním z okýnka a plácnu ji přes zadek,“ pravil Pavel. Jak řečeno, tak uděláno. Dojel jsem opatrně vedle slečny na kole. Pavel se naklonil a dle svého vyjádření později chtěl dotyčnou dívku jen tak lehce plácnout přes ten krásný zadeček. Fyziku jsme se oba učili, ale asi blbě. Nějak nám nedošlo, že pohybová energie, tedy, co to s dotyčnou a plácajícím může udělat, závisí na rychlosti těles a hmotnosti těles.

Já jsem s autem trochu přidal, což je pohyb vpřed, abychom se dostali vedle ní. Ona na svém kole jela z kopce také určitou rychlostí vpřed a když Pavlova ruka dopadla tam, kam bylo plánováno, síly se sečetly a dotyčná dívka nejenže strašlivě zaječela. Ale náhle součtem pohybu „D“ (DKW) a „K“ (kolo) na „nakloněné rovině“ silnice nabrala rychlost, jako kdyby to kolo mělo najednou tryskový motor. V té chvíli ovšem začal řvát také Pavel. Nasoukal se nazpátek do auta, držel se za loket, pak si mnul levou rukou pravé rameno a přitom řval: „Do prdele, do prdele, já jsem si tu ruku snad urazil. Kurva toto bolí!“ „A co její prdel?“ vznesl jsem řečnickou otázku. Pavel neodpověděl a stále sledoval dívku řítící se značnou rychlostí dolů z kopce. Nakonec ulehčeně vydechl: „Ona tu zatáčku dole, ty vole, vybrala a nevymázla se! Zastav, ty vole, zastav, otoč to a jedem pryč!“

Díky nějakému vjezdu k jakémusi domku jsem auto otočil přímo smykem do protisměru. Jak se tehdy říkalo „jako Fittipaldi“. A co to šlo, a ono to šlo jenom na dvojku, protože ta DKW nebyla žádný závoďák, jsme jeli do kopce co nejrychleji pryč od místa činu.
Nakoupili jsme si pak v jedné vesničce v prodejně Jednoty, mimo jiné potraviny, také tehdy oblíbenou pochutinu chatařů a trempů, velkou sklenici leča s klobásou. A to hned raději dvě. Položili jsme je na zadní sedadlo. Když jsme pak večer ty půlkilové sklenice leča vyndávali ze zadního sedadla, jedna byla uvnitř zkvašená či co a navíc, asi jak se na tom sedadle v autě ohřála, v rukou nám doslova vybuchla.

Následky snad ani nebudu popisovat. Když jsme pak to auto uklízeli, tak si ateista Pavel povzdechl: „To nás asi pán bůh potrestal.“ Ihned jsem se ohradil, jaký „nás“, že já jsem žádnou holku přes žádnou prdel neplácal. A že za to může on. Načež mi bylo řečeno, že jsem úplně blbej, protože jsem jel moc rychle, a kdybych jel pomaleji, tak by se to nestalo. Atd. atd. Večerní téma rozhovoru tedy bylo dáno.

Do noci jsme seděli na louce u ohně, naše DKW měla otevřené oboje dveře a do příjemné vůně hořícího dřeva a letní louky se nám neustále mísil pach toho zkvašeného leča. Přes noc jsme auto nechali stát s otevřenýma dveřmi a zalezli do stanu s pevným přesvědčením, že takto smradlavé auto nám nemůže nikdo ukrást.

Václav Vlk st.