„Dneska vyrazíme na tu písečnou pláž,“ zněl jednotný hlas třetí den na Lopudu, a tak se šlo. Do kopce kolem památníku Viktora Dyka, pak borovicovým lesíkem a za chvíli, zpocení a skoro uvaření jsme tam. Krásná písečná pláž! To bude „bágo“ koupat se bez koupacích bot! Protože v Jugošce to do vody bez bot kvůlivá mořským ježkům málokde jen tak jde. Černé trny naježené kolem mořského živočicha vypadají výhrůžně a taky, když si ty bodliny zarazíte do nohy, hrozné jsou.

Jestli se zaradujete, že vám budu vypravovat, jak jsem si vrazil do nohy celý svazek bodlin, tak to se marně těšíte. A neříkejte, že se netěšíte! Na tyhle věci se těší každý. Koukat se anebo poslouchat, jak se stalo někomu jinýmu nějaké neštěstí, to je pro lidi většinou to pravý potěšení. No, tohle vědí nejen vydavatelé a filmaři, ale i třeba televizáci s jejich „neváhejatočema“, na což se koukal kdysi každý. Já taky.

Začátek byl na pláži skvostný! Voda vyhřátá, kolem břehu borovice, na dně hebounký písek, joj to je balada! A prý tady žije plno zajímavých mořských živočichů, ryb a tak. Nejlepší je nasadit si šnorchl a brejle, položit se na hladinu a pomalu plavat a jen se koukat! Z počátku jsem neviděl moc ryb a jiných mořských živočichů, zato bylo pod hladinou vidět, že na mladé lidi na ostrově ten klid a romantika působí, takže ruce koupajících se člověk občas zahlédl tam, kde by je nečekal. No, možná je to tím, že na tom Lopudu jsou nějaké ty tajuplné podzemní siločáry, co vydávají pozitivní energii. U nás je ta energie sice většinou duchovní, jako třeba na Řípu anebo Svatý kopeček u Mikulova, ale Číňané tvrdí, že to má i jiné účinky. Nebudu to rozebírat, ale víte jaké… To by také vysvětlovalo, proč sem už od dob Rakousko-Uherska jezdili čeští umělci, podnikatelé a vůbec horních deset tisíc!

Ale rychle pryč, na podvodní porno nebyl čas. Teď se budu při popisu šnorchlování u Lopudu věnovat přírodě a vodní zvířeně. Ta je taky zajímavá!

Nevelký kousek, asi tak třicet metů od pláže, přehrazuje mělký záliv moře zelená stěna. Připlavu tam a koukám. Dlouhé stvoly podmořských rostlin se ode dna ladně vlní k hladině. Kolem zelené stěny pluje plno všelijakých ryb, plavců je tu jen minimálně a tahle… Fuj, najednou z té zelené stěny vyrazila proti mně podivná ryba. Z boku vypadala jako obživlá tužka anebo pletací jehlice. Když si to namířila přímo na mě, nebyla skoro vůbec vidět. Kam to plave? Ona mě snad chce propíchnout!

Nechtěla. Proplavala kolem mě, pořád jsem ji ostražitě sledoval, a vydala se za svým cílem. U dna byly rybky „takové“, vedle mne větší „makové“ a támhle ještě nějaké malinké a hele, koník! Skutečný živý mořský koník!

A co teprve bude k vidění až přeplavu přes tu podmořskou louku, dosahující svými vlnivými šlahouny až k hladině. Vypadá to romanticky, rozhrnout zeleň na strany a vplout do neznámého světa…

Hovnajs romanticky! Studený to je, ty šlahouny, slizký, šmátraj po mně jako nějaký ruce vodníka, plazí se mi po hrudi a dál dolů, jó, až tam, a na nohy a jsou ohavný a bléééé a héééé. A fujtajksl tohle že je romantika? Tyhle šlahouny?! Co to na nás v tý televizní bedně ty přírodní naučné filmy hrajou? Že jako rozkoš a že jako romantika…

Nakonec jsem tou houštinou slizkých chapadel proplul dál do volného zálivu. A tam bylo teprve živo! Jak dneska v pořadech o moři v kabelový televizi! Ryby, rybičky, krabi, krabič…, Krabičky ne! Ale mořští sumýši, a zahlédl jsem i chobotničku a těch větších ryb, ale i stříbrná i barevná hejna. Rybky takové a makové, no paráda. Pak když jsem se dost nakoukal na všechny možné ryby a tvory, co si klidně žili tam za tou zelenou bariérou, vydal jsem se nazpátek. Obohacen rozhodně o hluboké zážitky. Třeba už vím, jak by to asi vypadalo, kdyby po mně ve vodě šmátral takový dost rozleželý utopenec.

Václav Vlk st.

Když se něco lidem líbí, je škoda to rušit. A tak znovu pro velký zájem dotiskujeme knížku „Stálo to za… a stejně byla sranda“, můžete si ji objednat na www.dobreknihkupectvi.cz

A protože sranda musí bejt, začal jsem psát v podobném duchu knihu o cestách za hranice. V dobách, když všude kolem nás byly dráty. Ale bolševik chca – nechca, musel nakonec začít lidi pouštět ven. Nejdřív k Černému moři a pak i do Jugošky. A to se děly věci...