Naproti té dvojici s hadama na břehu Balatonu stál hlídač parku, což byla funkce, která tehdy fungovala nejen Maďarsku ale i u nás. A dotyční dva pánové se hlasitě dohadovali. Jestli na sebe řvali, to se v maďarštině a obecně na jihu Evropy nedá moc dobře poznat. Netušili jsme, o co jde. Jak jsme také mohli? Jak mi kdysi říkal jeden můj jihoamerický kamarád, který vedle španělštiny a češtiny uměl ještě několik jazyků, že po návštěvě Maďarska usoudil, že maďarštinu si musel vymyslet čert, když byl úplně ožralý.
K malé skupince těch, co nezdrhli se připojil jakýsi rozšafný Slovák a hlasitě překládal nám, Čechoslovákům, co si ti dva pánové povídají. Z čehož vyplynulo, že dotyčný pán s dcerou, co drží ty hady, není žádný jen tak někdo, ale odborný herpetolog, který zde provádí výzkum. Hlídač chtěl, aby mu dotyčný hadař na místě předložil doklady, načež dotyčný pravil, že je u sebe nemá a kde by je asi měl taky mít, když je v plavkách. Hlídač v úřední čepici vykládal, jako to na celém světě úřední osoby vykládají, že to není jeho starost a hadař vykřikoval, že by je mohl mít, když je v plavkách, asi tak jedině zastrčený v pr… No, znáte to. Jak na tom obrázku od Renčína, kdy slavné kreslené postavičky „Hamáček a Dlabáček“ jdou na úřad a vedou si s sebou vola, že když se minule nedomluvili, tak že si vedou tlumočníka.

Po celou dobu ovšem vedle obou pánů stála ta cca šestiletá holčička a levou rukou, kterou měla zvednutou nad hlavu, svírala toho kratšího hada. A snažila se upozornit řvoucího tatínka, že by se s těmi hady mělo asi něco udělat. A že ten, co ho má v levé ruce, už vypadá, že toho má plné zuby. Ovšem vysvětlujte něco vášnivému biologovi – Maďarovi, kdy se hádá s jiným Maďarem, hlídačem, tedy úřední osobou. Když si dcerušky tatínek konečně všiml, tak si taky konečně všiml, že většina rekreantů z pláže utekla. A jen pár odvážlivců anebo pitomců, jak se to vezme, setrvala, nám s pomocí onoho slovenského Maďara anebo maďarského Slováka, což nebylo přesně rozlišitelné, začal vykládat, že on je herpetolog, což jsme už věděli, ale člověk se rád nechá znovu poučit od odborníka. Prohlásil, že on je odborník na hady a že zde dělá vědecký výzkum. Načež na něj ten hlídač zařval, aby si příště šel dělat ten výzkum někam jinam, čehož ovšem milovník hadů nedbal a vysvětloval těm, co chtěli poslouchat, že se jedná o jakési užovky. A že jsou úplně neškodné, že nemají žádný jed. A kdyby přece jenom někoho kously, tak se nic neděje. No nakonec přišli k naší skupince klidným krokem dva maďarští policajti a cosi nám sdělili, ve smyslu „rozejděte s občané“. Tak jsme se všichni v klidu rozešli. A přitom jsme jen sledovali, jak si vědecký tatínek konečně všiml dcerky a toho skoro uškrceného hada jí vzal a strčil do plátěného pytlíku. A pak i toho dalšího, který už jen tak schlíple, svírán v pravé ručičce dívenky, visel. Už se ani moc necukal. Všichni jsme byli spokojeni a myslím, že kdyby si hadi mohli v tom sáčku úlevně vydechnout, že bychom to slyšeli všichni.
Pravdou je, že i když budu věřit tomu, že ty užovky byly úplně neškodné, dohodli jsme se všichni čtyři, že než vlezeme večer do stanu, uděláme tam, my muži, za pomoci baterek předem důkladnou prohlídku. A to tak, že všechno nejdřív vystěhujeme ven, vyklepeme a pak teprve vložíme dovnitř a budeme moci jít v klidu spát. Né, ne že bychom se báli nějakých užovek, to určitě néé! Ale mohla by nám tam vézt třeba nějaká myš! Nebo pavouk! Či jiné nebezpečné zvíře!!!

Tyto stany, zvané „áčka“ měli vpředu naštěstí takový kousek podlážky, která se dala připnout ke vchodu kolmo, aby tam případně při dešti netekla voda. Tak jsme ji připnuli. Jistěže ne kvůli nějakým hadům, ale všichni jsme si večer uvědomili, že i když je bezmračná obloha plná hvězd, v noci by mohl přijít třeba i veliký liják. A co pak?!?
Druhého rána byla naše pláž, kudy jsme chodili do vody, daleko volnější než den předtím. Ale utěšovali jsme se vzájemně tvrzením, že ti, co odjíždějí anebo stěhují stany kus od pláže, k tomu mají zcela určitě jiný důvod než nějaké neškodné užovky.
V noci byl ve stanech klid a mír. Nevím jak ostatní, ale já jsem před usnutím přemýšlel, jestli by bylo slyšet, kdyby se taková úplně neškodná užovka, třeba ta větší, co měla holčička v pravé ruce rozhodla, že by se v noci chtěla podívat k nám do stanu.

Pak jsem usnul a klidně spal do rána. K tomu klidnému spánku možná také pomohl obsah lahví tehdy známého, a i v Praze prodávaného, maďarského vína „Balatoni Szürkebarát“, které jsme večer toho dne popíjeli. I když byly původně určeno jako suvenýr do Prahy.

Václav Vlk st.