Každá romantika a každá dovolená jednou skončí. Tak jsme zabalili stany, nasedli jsme do „dékávy“ a vyrazili jsme přes Bratislavu směr Praha. Na maďarské straně nás překvapovalo, jak jsou ti Maďaři nepřívětiví ke každému, kdo mluví rusky. Při jízdě po úzkých maďarských silničkách směrem na Bratislavu jsme neustále míjeli kolony vojenských vozidel, jednou jsme se dokonce připletli do kolony tanků. Vojáci byli ve stanových městečkách všude kolem a my jsme na ně nadávali.

Že už zase Rusáci blbnou jako na jaře u nás, když pořádali veliké manévry a neustále se jejich kolony motaly po silnicích. V Bratislavě už jsme byli prakticky doma. Nikde žádná armáda, nikde žádný Rus, taky sice žádná dálnice do Prahy nevedla, ale silnice byly lemovány ovocnými stromořadími. Na člověka tak nějak dýchal domov, a tak jsme v neděli 18. srpna 1968 přijeli domů. „Domove, sladký domove!!!“ jak říkají Angličané. Ovšem Němci zase tvrdí: „Es kommt der Tag!“

I přišla noc z 20. na 21. 8. 1968. A všechno bylo jinak.

Ovšem i dramatické chvíle v dějinách národa a jednotlivců nemusí být vždy a ve všem líčeny jenom dramaticky. Někdy i uprostřed tragédie na nás vykoukne ironická tvář dějin.

Jak mi vyprávěl jeden kamarád, jak tak seděli s rodinou někdy po půlnoci 21. srpna 1968, uši přilepené na rozhlasové bedýnce, odkud zněly dramatické zprávy o tom, že jsme byli okupováni „spřátelenými vojsky“ pod vedením Sovětského svazu, vzpomněli si, že ve vedlejším pokoji spí dědeček. Obecně známý jako starý reakcionář. Kamarád se tedy vydal k dědečkově posteli, zatřásl s ním a na poněkud nahluchlého dědečka zařval: „Už jsou tady!“

A vrátil se k rozhlasovému přijímači. Po chvíli pak rodina uslyšela z dědečkova pokoje jakési šmátrání, pak zvuk otevíraného okna, a tak se vydali zjistit, co se tam děje. S hrůzou ve tváři zjistili, že děda vytáhl ze skříně starou americkou vlajku na tyči, kterou tam měl od května 1945 po celou dobu uloženou. A mával s ní z okna a křičel: „Hurá!“ A sledoval, protože bydleli na Letné, jak pod ním v temné ulici jedou tanky.

Rodila se vrhla na dědu, vyrvali mu z rukou americkou vlajku a začali na něj všichni hulákat, že ty tanky dole jsou ruské. Aby si to uvědomil! Že je to tragédie!

Děda se zarazil, pak si sedl na postel, podíval se na rodinu a řekl: „No a co? Mám se posrat? To už jsem jednou viděl. To bylo taky nejdřív plno keců, jak jsou Američani už v Plzni, naše vláda že už v Košicích, dokonce prý amíci přijeli v džípech na Smíchov… A hurá sláva, budeme svobodný a všechno bude bezva. A pak touhle ulicí přijeli Rusové. A dneska je to némlich to samý. To bylo keců, jací jsme pašáci a najednou je to tady samý Rus. Jdu si lehnout. To všechno už jsem jednou viděl.“ A pak se položil do postele, přikryl peřinou a v klidu usnul.

Líčení dramat, která se v té době odehrávala zná každý, ale protože jsme v Čechách, tak se brzo vynořily i politické vtipy na toto téma.

To jde v srpnu ʼ68 po Vinohradské jakýsi ruský major s mladým seržantem a vypráví, jaké to tady bylo bezvadné v květnu ʼ45. A jak se tady skamarádil s jedním taváryščem Novákem. A jak u něj byli v bytě a jak to bylo všechno charašo. A dokonce, že v tom bytě měli zlaté záchody. Až došli k domu, který si sovětský major, kdysi poručík, pamatoval, vystoupali do druhého patra, a zaklepali na dveře. Když otevřela paní Nováková, ruský major se na ni vrhl, políbil na obě tváře a křičel: „Eto ja. Lejtěnant Prochorenko!“ Dáma se vyvinula z náruče nadšeného majora, otočila hlavu do bytu a zařvala: „Tondo, máš tady toho Rusáka, co se ti minule vysral do toho heligonu.“

Nebo: Za pár měsíců po srpnu se jeden občan dostavil na stanici SNB, aby tam nahlásil krádež hodinek. A povídá: „Soudruzi, jdu oznámit, že mi teď na Václaváku dole na Můstku ukradl americký voják hodinky!“ Soudruh SNB na něj nevěřícně koukal a povídám: „Dole na Václaváku jo? Tam vám americký voják ukradl hodinky? Hele občane, nebyl to náhodou Rus?“

A občan bystře reagoval: „Já to neřek´, já to neřek!“

Doba se mění, co bylo není, což je staré bolševické heslo. Zápotocký to říkal, když komunisti rušili Ježíška. A co se týče cestování, tak muselo být všem jasné po srpnu ʼ68, že žádné courání sem a tam nebude. Jak pravil soudruh Gustáv Husák: „Hranice nie sú korzo, aby sa tu voľakto prechádzal!“

A bylo vymalováno.

Dodneška přemýšlím o tom, že kdybychom měli v tom Maďarsku dovolenou jen o týden delší, tak jsme místo do Bratislavy asi jeli do Vídně. A potom bůh ví kam, a čert ví, kde bychom v tom světě nakonec skončili. Jak zpívali Voskovec a Werich: „Život je jen náhoda…“

Václav Vlk st.