Cesta z Budapešti k Balatonu byla taková rakousko-uhersko-socialistická. Trasování kudy povede, zajistili blahé paměti Marie Terezie a Josef II., pak se na to po 100 letech navezlo kamení a potom přišel asfalt. Socialistický asfalt byl samá díra, jak bylo u nás na našich okreskách a dodnes je zvykem. Kolem silnice sem tam nějaký strom, domky vesnic byly postavené z vepřovic. Tedy z cihel ze slámy a bláta, kdysi stěny malované, za socialismu opadané. A některé měly ještě slaměné střechy. U vesnice bývala studna, která měla dlouhé vahadlo, na jehož konci bylo vědro. A skoro u každé studny bylo nedaleko za zadní nohu ke kolíku přivázané černo-štětinaté prase. Slunce svítilo a jinak byla celkem nuda. Až na ty zastávky pro odskočení do kukuřice.

Kukuřice musela být všude, jak nařídil po návštěvě USA soudruh generální tajemník Chruščov s tím, že kukuřice bolševické zemědělství zachrání. No, nezachránila, ale to je jiný příběh.

A vzhledem k tomu, že silnici Budapešť–Balaton lemovaly ty nekonečné lány kukuřice, vzpomněl jsem si na vtípek, který se s chutí vykládal tehdy u nás.

To prý jednou po Transsibiřské magistrále na trati Moskva–Vladivostok jel vlak a v něm seděli mimo jiné nějací českoslovenští soudruzi. Tehdy ten vlak jel z jednoho konce na druhý několik dní. Takže mimo družbu se spolucestujícími a popíjení čaje od „děžurné“, jež byla v každém vagonu, bylo hlavní zábavou pozorovat okolí. Tu si jeden z Čechoslováků všiml, že na určitém úseku byly po pravé straně magistrály osazeny sloupy. A mezi nimi nataženo neprůhledné tkanivo. Dumal o tom, ale protože v Rusku tehdy bylo všechno tajné a za zvědavé dotazy se mohl člověk dostat až do rukou KGB, koukal z okna, ale mlčel. Avšak tvářil se velice zadumaně. Pak to nevydržel dodal si odvahu a k „doprovázejícímu soudruhovi“ špitl otázku: „Što éto?“ Sovětský soudruh se na chvíli zamyslel a pak řekl: „Já ti tedy povím pravdu. To před nějakou dobou jeli v tomto vlaku také nějací „inostránci“ – Američané. Na té straně, co tam teď není vidět, byly kolchozní lány kukuřice. A jistá Anna Ivanovna, ztepilá mladá ruská krasavice, červené tvářičky a dlouhý zlatý cop, která šla zrovna vyplet buřinu mezi stvoly kukuřice, pocítila malou potřebu. No a jak byla v tom lánu kukuřice, tak tam také přidřepla. A zrovna v tom okamžiku, kdy kolem jel ten vlak. A tam u okna, stál ten jistý Američan. Když spatřil krasavici Annu Ivanovnu, nedal jinak, než že na další stanici vystoupí a půjde ji hledat. Soudruzi ho koneckonců v rámci tehdejšího „oteplování vztahů“ nechali. A on tu Annu Ivanovnu našel. A pak si ji odvezl s sebou do Ameriky.

Od té doby, vždycky když tudy projížděl transsibiřský expres, vyběhly do toho lánu houfy mladých kolchoznic okopávat kukuřici, a co čert nechtěl, jak ten expres hučel, tak to na ně, to je náhoda, vždycky přišlo. A musely si přičapnout. I nadřízení soudruzi řešili otázku, co s tím. „Nu vot, što těpěr sdělat?“ Vony sibiřské kolchoznice jsou koneckonců ženské. Moc s nimi nesvedeš. A tak se zatloukly ty kůly, natáhla se neprůhledná stěna, a žádný Američan už nikdy nevystoupil. A kolchoznice plnily plán okopávání kukuřice tak, jak Strana nařídila.

A tak jsme jeli a jeli a kolem nás byly lány kukuřice. Co přitom komu probíhalo hlavou, nevím. Ale všichni jsme se po té historce zamysleli.

No a pak jsme sjeli z maďarských kopců zvaných Mátra, což je jedno ze tří slavných maďarských pohoří. Z nichž dvě, tedy Tatra a Fatra jsou dneska na Slovensku. Dodneška to Maďaři nerozdýchali. Ale kopce sem kopce tam, my jsme jeli do Hevízu, kde je kemp, který má při vstupu do Balatonu od pláže vysypanou cestou pískem, protože jinak je ta největší louže na světě plná bahna. A navíc, byli jsme rozhodnuti navštívit světoznámé termální a také mírně radioaktivní jezírko Hevíz, ležící vedle městečka Hevíz. To je taková nějaká rakousko-uherská tradice s tím pojmenováváním. Jak napsal ve své povídce Egon Ervín Kisch. Když se vnouček učil dějepis a citoval z učebnice, že Solnohrad je hlavní město Solnohrad, rozčílilo to jeho babičku a schytal za to pár pohlavků. A gramotní našinci si to dodnes vyprávějí. A jak jsme, tak povídali, jeli a občas zaskočili do lánů kukuřice, najednou jsme byli u Balatonu. A pak jsme jeli kolem až do Hevízu.

Já už jsem to říkal, je to mé oblíbené rčení, ale prostě někdy je romantiky a přírody na jednom místě tak moc, že se jeden až diví. Jako při naší první procházce Hevízem, starodávným lázeňským městečkem, a pak po břehu Balatonu, když jsme kousek od přístaviště výletních parníků objevili krááásnou hospůdku zvanou – snad to napíšu maďarsky dobře – „Matróz csárda“.

Před Matróz csárdou byl krásný udržovaný park, neb tehdy v létě 1968 byl v Maďarsku gulášový socialismus, a tak trochu se měnil na kapitalismus. V řeči německé bylo na csárdě vyvěšeno oznámení, že večer hraje „Zigeunerkapelle“. Tedy skupina místních cikánských Lájošů, jak říkal Werich. Přečetli jsme to. A byli jsme ztraceni.

Tedy my chlapi. Naše dívky naopak velice ožily. Neboť jméno Lájoš je tak romantické. Jak říkali pánové Voskovec a Werich v jednom svém divadelním rozhovoru o smutku a vinárně a cikánské kapele: „… a ty jejich housle a ten cimbál“. Nevím proč, ale mladé dívky a mladí „rozervaní“ (vnitřně!!!) velice často milují večery ve vinárně. Jak to zpíval Pavel Sedáček: „Vzduch je modrým nikotinem nasycen, nový ubrus starým vínem polit, mladý muž si tyká s měsícem a vzlyká…“

Tak dneska už tam modrý dým není, ale ty housle jo, mladí truchlí nad ztraceným životem a dívky zasněně hledí, aby se pak opřely o rameno příslušného pána a pak jeho i sebe odmění …no však víte jak.

No, furt mi jsou milejší než ta mládež, co chodí do čajoven, sedí na zemi na polštářích, případně si dá ve veganské jídelně bio latté a pak jdou spolu psát transparenty o boji proti něčemu.

A pak sami doma čumí na porno a pěstují „samohanu“, jak říkaly naše prababičky. Oni jsou samý ideál a Evropa vymírá.

To my měli jiné zájmy!

Václav Vlk st.