„Jak se daří?“ huláká pan Kohn na celou Maiselovku, když po dlouhé době vidí pana Silbersteina. „Daří se mi skvěle,“ hlásí věčně nestárnoucí Silberstein, „měl jsem teď chvilku přítelkyni, to jim musím vyprávět. Opravdová zrzka, tedy komplet zrzka, račte mi rozumět, seznámili jsme se v Podolí, v bazéně. Vzal jsem ji do kavárny a pak jsme šli ke mně a nádherně se pomilovali. Chvíli jsme koukali na televizi a pak znovu, zase chvilku na televizi a pak potřetí, co jim mám povídat, nádherná zrzavá kočička.“ „Poslouchaj, Silberstein, netahaj mně za fusekli,“ žádá si pan Kohn. „Tu zrzku bych jim věřil, kavárnu taky, ale s tím pomilováním jste to přehnal. Když voni se pomilovávali třikrát, tak ještě u nás nebyla televize.“

x x x

Potká pan Kohn pana Nathana. „Už jsem jich dlouho neviděl, co je novýho v Libochovicích?“ „Nic,“ říká pan Nathan, „co by taky mohlo bejt novýho v Libochovicích.“ „Ale to mi nepovídaj,“ dotírá pan Kohn, „něco novýho tam přece musíte mít.“ „Dovopravdy nic,“ trvá na svém pan Nathan, „leda snad, eventuelně, možná, řekněme třeba, že štěk pes.“ „No vidíte,“ zajásal pan Kohn, „a pak že není nic novýho v Libochovicích. A proč štěk?“ „Já nevím,“ nevěděl pan Nathan, „třeba hledali zloděje slepic.“ „Von tam pořád někdo krade slepice?“ „Ano,“ pokračoval pan Nathan, „váš nešťastný švagr Arnoštek.“ „No ovšem, chudák Arnoštek, že si ten chlapec nedá pokoj,“ posteskl si pan Kohn, „jenomže to zas není vůbec nic novýho.“ „Dyť jim to povídám už čtvrt hodiny, že není nic novýho v Libochovicích.“

x x x

Do kupé pana Kohna přistoupil na nádraží v Košicích mladý muž, podle všech známek izraelita. Což pana Kohna vedlo k okamžitému navázání konverzace zahájené dotazem, odkud že mladík pochází. Ten ohlásil, že je ze Sadagory. „Ó, ó Sadagora, významná obec, mnoho jsem slyšel o vaší náboženské obci, samozřejmě,“ rozplýval se pan Kohn a tázal se dále, čím se mladý souvěrec zabývá. „Já jsem cícr zázračného rabína ze Sadagory,“ obřadně se představil mladík. „Cícr? Račte prominout, ale co je to cícr?“ „No prostě rabín dělá zázraky, já kroutím hlavou sem a tam a říkám c – c – c – c .“

x x x

Loď pana Kohna se v bouři potopila. On sám se, jediný, zachránil doplaváním na pustý ostrov. Po dvou letech ho tam objevila výprava jakýchsi oceánologů a upřímně žasli, jak se tam náš trosečník zařídil. Obdivovali jeho kuchyni, vyhlídkovou věž, a co tamta rákosová stavba? „To je prosím synagoga,“ vysvětloval pan Kohn. A co ta další stavba kousek dál vlevo? „To je taky synagoga, kam já ovšem zásadně nikdy nechodím.“

x x x

Na ferekventované železniční křižovatce Žilina se potkávali na svých štrapácích obchodní cestující. V recepci hotelu Remi nedaleko nádraží se těsně po půlnoci hlásil také cesťák pan Kohn. „S váma se snad roztrh pytel“ vzdychal noční portýr, „představěj si, že už jsou dneska čtvrtej Kohn.“ Pan Kohn v tom ovšem žádný problém neviděl. „Tak si nás vočíslujte. Mě nikdo nedohoní, já budu mít 4711.“ Bylo to tak; tenhle pan Kohn totiž zastupoval světově proslulou kolínskou vodu (Eau de Cologne) s její nezaměnitelnou ochrannou známkou, kterou tvoří číslo domu v ulici Glockengasse v Kolíně nad Rýnem, kde má firma sídlo.

x x x

V košer řeznictví pana Munelese umřel pan Kohn. Mrtvička a ve vteřině bylo po něm. Nepříjemná záležitost. Za necelou hodinu se dostavilo všeobecně neoblíbené Pohřební bratrstvo, Chevra kadiša, v čele s bývalým vyhazovačem z pražské Lucerny zvaným Peříčko. Ten se s neomaleností sobě vlastní tázal, kde se momentálně nachází ten Kohn, kvůli kterému se obtěžovali. „No moment, moment!“ozval se řezník pan Muneles, „pánové, tohle je potravinářský závod, který je obzvláště pečivě hygienicky hlídán. Upozorňuji vás, že tady, na kamenné podlaze, ležel nejméně půl hodiny mrtvý člověk, takže celý můj závod musí být teď důkladně dezinfikován!“ Mluvčí Chevra kadiši usoudil, že jde o pitomé kecy jako vždycky, tak ať jim pan Muneles kouká rychle vydat nebožtíka. Pan Muneles pravil, že jim za těchto okolností pana Kohna nevydá. „Tak vy nám ho nevydáte?“ ptal se výhrůžně bývalý vyhazovač z Lucerna baru a pan Muneles trval na tom, že nevydá. „Tak vědí co?“ pravil vyhazovač, „tak si ho nechaj.“

Vybral a zpracoval Pavel Landa